Podíval jste se před úvodním buly utkání legend na svůj dres, který je vyvěšen pod stropem haly?
V hale jsem tu na každém zápase domácího mužstva. Dres tam vidím, pokaždé přijde taková vlna naježených chlupů, protože jsem tu hrál jedenáct nádherných sezon. Samozřejmě se na něj vždy rád podívám.
Jak jste se těšil na duel sparťanských legend proti ruským hvězdám?
Samozřejmě jsem se těšil hodně. Málokdy se sejdeme, je to sparťanská parta tří generací. My s Lubošem Pěničkou jsme tu byli suverénně nejstarší, potom jsme museli uznat, že ty pětatřicetileté Rusy nemůžeme honit. Ta doba, kdy se nám to dařilo, ta je už pryč. Náš výkon se postupně zlepšoval, my to ale bereme sportovně. My jsme se přišli pobavit, náš soupeř to bohužel nepochopil.
Nepřepadala vás chvílemi nostalgie, když jste se na ledě proháněl po boku jmen jako Žemlička, Hrdina či Kamenskij?
S klukama se potkáváme na staré gardě, se kterou chodíme k Frantovi Kučerovi do Letňan. Se sedmi deseti z nich jsem prakticky každé úterý a čtvrtek na ledě. Stále ještě nevím, kdy přijde má poslední sezona ve veteránském hokeji. Dnes jsme ale uznali, že na tohle tempo nemáme, a s Lubošem jsme odstoupili.
Jak byste zhodnotil celý slavnostní Den sparťana?
Spartě se podařila obrovská věc, zorganizovat takovouhle akci. Třeba sehnat Potajčuka, který sem letěl přes pět tisíc kilometrů. Bylo to nádherné, sešlo se mužstvo tří hokejových generací. Opravdu jsme si to užili.
Rusům jste nakonec podlehli, čestnou jednu branku jste ale nakonec dokázali vstřelit. Následovala alespoň částečná úleva?
Bylo důležité, že jsme vstřelili alespoň tu jednu branku. Rusové totiž nechtěli dostat ani jednu. Oni to nevzali jako exhibici, vzali to jako svůj profesionální zápas. Oni mají za vítězné utkání tisíc dolarů, to jsou pro ně obrovské peníze. Vzali to tak, jak to vzali. I tak si ale myslím, že se lidi bavili.
