12. 12. 2013 Daniel Ryl

Bek Hajdušek: Dnes bych dostal doživotí!

Kdybyste nevěděli o hokejové minulosti STANISLAVA HAJDUŠKA, těžko byste hádali, že tento inteligentní a usměvavý sympaťák neuhl ze žádného souboje a naháněl hrůzu všem hráčům soupeře. Kopřivnický rodák ovšem neválel pouze na ledové ploše, ale během svého života porážel s Tatrou ty největší esa automobilové scény. Dozvíte se také to, proč nezkusil zámořskou NHL a co říká na své norské angažmá.

Pane Hajdušku, jak hodnotíte sobotní exhibiční utkání s ruským výběrem, bez ohledu na porážku?
Utkání se mi vůbec nelíbilo, protože strašně nerad prohrávám a vždycky se s tím musím srovnat. Přestože to byl přátelský zápas, tak se ukázalo, že netrénujete a sejdete se po sto letech. O ruském mužstvu jsme věděli, že trénuje třikrát týdně, mají mladší hráče, dokonce i aktivní a přejeli nás, jak si vzpomněli. Na druhou stranu, když od toho odhlédneme a povzneseme se nad to, tak je fantastické, že jsme se mohli znovu sejít a popovídat si při tak nádherném výročí 110 let Sparty. Doufám, že jsme našim fanouškům udělali radost.

STANISLAV HAJDUŠEK

  • * 30. 3. 1956, Praha
  • 1. gól Sparty v prodloužení
  • 10 sezon v dresu Sparty
  • 1x bronz z MS

Zápas rozhodly branky v první třetině a zejména vaše slabá koncovka. Souhlasíte?
Jsou to velmi dobří bruslaři a pravdou je, že jsme na začátku dostali laciné góly. Byly to branky, při kterých nás nepřečíslili, ale pouze vystřelili a spadlo to tam. Nechci říct, že to byla vina brankářů, protože v tu chvíli jsme mohli bránit lépe. Na to bychom se ovšem museli scházet a trénovat častěji. Každý máme svých povinností dost, takže to není lehké.

Život v Kopřivnici se neobejde bez lásky k autům...

Teď už se vrátíme do minulosti. Vy jste vyrůstal v rodině automobilového závodníka. Táhlo vás to k auťákům už odmalička?
Strašně moc mě to táhlo, protože táta byl zkušební jezdec Tatry Kopřivnice. Pravidelně jezdil s těmi nejlepšími auty, která se v Evropě a po celém světě vyráběla. Já si hrozně moc přál s ním jezdit. Díval jsem se, jak brzdí, jak řadí a byl to pro mě neskutečný zážitek. Můj táta, který už je v nebi, mi dal straně moc do toho, jak jezdit a jak se chovat na silnici. Hokej mě od toho trošku odtáhl stranou, ale na začátku jsem si myslel, že se po vojně vrátím zpátky do výrobny. Nakonec se to prostě otočilo a všechno bylo jinak. (usmívá se)

Proč nakonec vyhrál zrovna hokej?
Kopřivnice je malé město, které díky Tatře sponzorovalo strašně moc sportů. Víte co, hokej je nádherná hra v tom, že se rychle poznají charaktery lidí. Hokej bolí, teče tam krev. Právě proto mě bavil, protože byl tvrdý, rychlý a musel jste to všechno zkombinovat dohromady. V roce 1977 mě můj bývalý trenér pan Červený ukázal panu Bukačovi a Sparta v té době takové bijce a obránce hledala.

21
V tolika letech zamířil Stanislav Hajdušek do Sparty

Jak vaší volbu přijal váš otec? Nebyl zklamaný?
Táta na mě byl hrozně pyšný. Myslím si, že mi hodně fandil. V těch situacích, kdy se mi třeba ve škole tolik nedařilo, tak mě z hokeje nestáhl, ale naopak ho ve mně pěstoval. Také byl pyšný, když jsme s bráchy jezdili závody s Tatrou.

Společně s bratry jste renovovali vaší rodinnou Tatru z roku 1965. Co vás k tomuto kroku vedlo? Brali jste to jako gesto vůči otci?
V takovou chvíli musí být dobrá konstalace, kdy se sejdou určité věci, které vám dovolí dělat věci, které vás baví a také ty, na které máte peníze a čas. Důležité bylo, že mně v té době táta umíral s rakovinou prostaty a my jsme ho potřebovali za každou cenu dostat do garáže. Vtáhnout ho do toho prostředí. On tam s námi seděl po terapii a radil nám, co a jak máme dělat. Byla to taková rozhodující motivace, která nás hnala dopředu.

Vy jste se účastnil nějakých závodů. O jaké šlo a jak se vám v nich vůbec dařilo?
Jezdili jsme nejvyšší závody, které v Čechách byly, s Tatrou Ecorrou Sport V8. Neskutečný a nádherný stroj, 420 koní a 42 listrů. Když technika fungovala, tak jsme do toho desátého místa bojovali s Porsche, Ferrari nebo Masserati. Bylo to úžasné, jezdili jsme československé mistrovství a zónu střední Evropy. Také jsme jezdili závody do vrchu s Tatrou 603, se kterou táta v roce 1967 jezdil na okruhu v Nürburgringu. S tou jsme toho najezdili hodně a pravidelně jsme se drželi na medailových pozicích. Hodně se to podobá hokeji, protože musíte ukázat klenot, který máte v garáži, a je to neskutečný adrenalin.

Zrenovovaná Tatra nakonec skončila v muzeu. Chtěli jste, aby se ukázala také dalším lidem?
Dali jsme ho do muzea v době, kdy máte svoje roky a na velké závodní ježdění potřebujete být o něco mladší. Také se nám hrozně těžce sháněly náhradní díly. Samotná Tatra nás až tak moc nepodporovala a v tu chvíli jsme se museli rozhodnout. Byla by škoda, abychom takový skvost nechali pouze ve vlastní garáži. Teď už je v Lánech u pana Charouze a u závodních vozů. Druhé mám u sebe doma a účastním se krásných závodů, ať je to například anglický Goodwood nebo Enstal Classic v Rakousku.

Kanadskou bránu uzavřel komunistický režim...

Přejděme k hokeji. Na vašem začátku se podílel zejména Václav Červený, díky kterému jste se dostal do Prahy. Pamatujete si na vaše první setkání?
My jsme se setkali, aniž bych o tom tušil. Pan Červený byl na soustředění v Kopřivnici a díval se na mě, když jsem si po tréninku střílel na branku. Asi jsem ho nějak zaujal a když pak sháněl hráče do litoměřického vojenského klubu, tak si na mě vzpomněl. Potom mě z něho vytáhnul do Sparty, což byl začátek mého desetiletého působení na Spartě. (usmívá se)

Další výraznou tváří pro vás musel být trenér Luděk Bukač. Jak vzpomínáte na něj?
Byl velmi přísný a náročný trenér, bez kterého bych asi nedosáhl toho, čeho jsem dosáhl. Hokej se bez disciplíny neobejde a on to ctil. Byla opravdu strašně důležitá a právě na disciplínu kladl pan Bukač důraz. Také na tvrdou hru, preferoval kanadský hokej a já jsem se mu v tu chvíli asi líbil. Měl jsem z něho velký respekt a mám ho dodnes.

Stanislav Hajdušek

Každému hokejistovi prospěje, když narazí na spoluhráče, kteří mu ukážou určitou cestu. Vy jste nastupoval po boku Jiřího Bubly a Otakara Vejvody. Byli to právě oni, kdo vás ve vaší kariéře poznamenal nejvíce?
Jirka Bubla byl v československé lize prostě pojem a bylo vždycky super se na tyto hráče dívat. Sledovat, co dělají, jak to dělají a proč to dělají. On byl ten typ, který by dokázal poradit. S Otou Vejvodou jsem odehrál dvě fantastické sezony, on byl výborný kluk z Kladna, bojovný. Byl to srdcař, typický Kladeňák. Měl úžasný smysl pro humor a hrozně rád na něj vzpomínám.

Také vy jste prošel pod rukama Pavla Wohla. Jaký to byl trenér?
Pan Wohl se tehdy vracel z Německa a já jsem s Lubošem Pěničkou za ním šel do kavárny, kde jsme se sešli. Pavel Wohl je člověk, který pro mě byl v mé hokejové kariéře největší ikonou. Kromě toho, že hokeji rozuměl, tak to byl vnímavý člověk, který poslouchal. Byl fantastický. Zároveň to byl odborník, který dal dohromady skvělou partu. Začalo na nás chodit hodně moc lidí a on tomu hokeji dal ráz. Byl to skvělý trenér.

Pamětníci nezapomenou na sezonu 1980/1981, ve které jste překonal rekord v počtu branek obránce a navíc jste vstřelil historicky první gól Sparty v prodloužení. Pamatujete si na utkání ve Zlíně, ve kterém se vám to podařilo?
Na ten zápas si vzpomínám a vzpomínám si i na tu střelu, která tam spadla. Bylo to samozřejmě v době, kdy Sparta bojovala s umístěním v tabulce. Hrál jsem za národní mužstvo, byl jsem hodně na očích a měl jsem fazonu. Vlastně jsem těžil hlavně z toho, že jsem chodil na přesilovky a s klukama jsme měli nacvičený signál. Byla to hodně dobrá sezona.

Za vašich patnáct gólů by se nemuseli obránci stydět ani dnes...
Těch gólů bylo sedmnáct! Nevím, kam se ty dva ztratily, ale to je jedno. (směje se)

Myslíte si, že to dnes mají obránci lehčí nebo těžší?
Myslím, že dneska to mají těžší, protože hokej je daleko rychlejší než za nás. Obránce má za úkol trefit bránu a třeba trefit hokejku spoluhráče. Nemyslím si, že třeba brankáři by byli jiní než za nás, ale liší se hokej. Dneska to je rychlejší díky tomu, že se zrušil zákaz přihrávky přes dvě čáry a výrazně se změnil systém hry. Přiznám se, že dneska bych asi hrát nechtěl, protože všechny přednosti z mé doby, které tehdy byly platné, už dneska neplatí. V páté minutě bych dostal doživotí a bylo by vymalováno. (směje se) Jít do těla, hrát tvrdě, řezat to. To je úplně nebe a dudy. Dnešní styl hokeje je jiný a musel bych se tomu hodně přizpůsobit, nicméně to je otázka pro fanoušky, který z těch hokejů jim přijde atraktivnější.

Na druhou stranu byste možná zapadl v NHL...
(usmívá se) To byste nikam nemusel utíkat a emigrovat. Mně se kanadský hokej vždycky líbil, přál jsem si do Kanady jít, ale bohužel bych musel emigrovat. To jsem nechtěl, protože jsem tu měl roční dcerku a byl jsem dva roky ženatý. V té naší době bych útěkem do Kanady pohřbil bráchy a celou rodinu, to jsem nechtěl.

Norsko? Jeden z nejlepších kroků Hajduškova života...

V roce 1987 jste ovšem zamířil do Norska, přestože jste měl rozjednáno působení ve švýcarskem Bernu. Jak ten norský nápad vůbec vznikl?
Při cestě na zápas jsem u haly potkal svého spoluhráče z vojny doktora Pavla Soudského a on mi říkal doslova: "Stenly, ty vole, pojď se mnou hrát do Norska!" Já jsem hned vypálil, kde to Norsko proboha je. On mi říkal, že tam hrají extraligu a shání beka. Tak jsem mu řekl, že mám své podmínky, které jsem mu sdělil. Za čtrnáct dní později mi volal, že to je dobrý, že mě berou. Podepsal se kontrakt a šel jsem do Norska. Udělal jsem jeden z nejlepších kroků mého života a s rodinou. Byly to nádherné čtyři roky, skvělí lidé a dodnes s Nory obchoduji.

Vy jste šel naprosto do neznáma...
(se smíchem skočí do řeči) Do naprostého neznáma. Věděl jsem, že tam je zima, takže jako první věc jsem si pořídil kabát.

Což je ovšem důležitý krok, ale nezaskočila vás ta změna?
Musím přiznat, že mě to zaskočilo a dost. Myslím si, že i mí Norové, jak s oblibou říkám, byli trochu zaskočení, protože jsem přišel z komunistické země. Jak jsme byli za tou zdí, tak o nás opravdu moc nevěděli. Byl jsem překvapený. Zezačátku to bylo rozpačité, ale potom to bylo fantastické, protože Norové poznali, že jsem malý viking z nějaké Prahy nebo Kopřivnice a vzali mě mezi sebe. V Trondheimu jsem dělal dva roky kapitána a bylo to úžasné období.

4
Tolik let strávil Stanislav Hajdušek v norském Trondheimu

Jaké byly rozdíly mezi českým a norským hokejem?
Byl to hodně velký skok, protože jsem z plně profesionálního klubu odcházel do Norska, kde to sice mělo nějakou úroveň, ale proti československým podmínkám to bylo odlišné. V týmu byli čtyři profíci a ostatní kluci chodili do práce. Často bylo potřeba to vzít za ty amatéry a oni se na nás opravdu spoléhali. Na ledě jsem musel být kolikrát třeba třicet minut, bránit, chytat střely, útočit a dávat góly. Bylo to fajn, byl tam nádherný stadionek. Asi jsme je hodně naučili a oni sami od nás očekávali vnesení toho hokejového umu. Věřím, že dodnes na mě vzpomínají v dobrém a já se tam rád vracím.

Po čtyřech letech v Norsku jste skončil, ale s Norskem vás spojoval obchod...
V roce 1991 jsem začínal s norským nábytkem. Měl jsem také elektrické topení a v současné době spolupracujeme nejenom z Norska sem, ale také z Čech do Norska. Vyrábíme nerezové zábradlí a vyvážíme tam různé komponenty. Z Norska dovážíme elektrické topení, norské krby a norský systém vytápění. K tomu nějaké další věci, které jsou pro oba trhy zajímavé.

Vypadáte velmi šťastně a spokojeně. Naplňuje vás to?
Já jsem velmi spokojený. Samozřejmě v tom životě přichází i těžké chvíle, ale víte, co je na tom hokeji krásné?

Povídejte...
Díky němu jsem se naučil vyhrávat, ale také prohrávat. V tu chvíli, kdy člověk padne na kolena, tak někde vzadu má zabudováno, že se z nich zvedne, nasadí helmu, zapálí doutník a jde dál. Člověk je zvyklý bojovat a o tom je také ten život.

AKTUÁLNĚ NA HCSPARTA.CZ

11. ročník tradiční akce Sparťanská krev

Stahujte novou sparťanskou mobilní aplikaci

Sparta zve na 12. ročník Letní hokejové školy

Michálek: Na osobní statistiky koukat nebudu