18. 9. 2014 Jiří Liebreich

Kochta: Zahrát si na Spartě, to byla pohádka

Jedenáct sezon v dresu Sparty, 286 vyprodukovaných kanadských bodů, zlato z MS 1972 v Praze. JIŘÍ KOCHTA, patron sezony, se rozpovídal v rozsáhlém rozhovoru o své kariéře i současných podmínkách. "Podařilo se nám vyhrát titul na MS tady v Praze po 23 letech, to bylo prostě úžasné," vzpomíná s úsměvem na tváři.

Jak vás potěšilo, že jste byl jmenován patronem sezony?
Pro každého hráče je to čest. Mě, jako dlouholetého sparťana, to potěšilo hodně. I proto jsem řekl ano, půjdu do toho. Mužstvu bych přál mnoho mnoho úspěchů, loni hráli velmi dobře, závěr jim ale nevyšel. Doufám, že to bude letos o hodně lepší.

Vašimi předchůdci byla taková jména jako Šíma, Bukač, Richter, Gut a Holeček. Vstoupit do této společnosti je jistě velice příjemné…
Nikomu se nepovedlo tým symbolicky dovést k titulu, proto bych byl rád, kdyby se to podařilo mně. Abych řekl, že oni nebyli schopní dovést mužstvo k titulu, ale já jo! Určitě bych se jim vysmál, to je pro mě největší výzva (smích). Jak se Spartě povede, to se uvidí časem, předem je těžké něco předvídat. Doufám ale, že mě kluci nezklamou a dokážou to.

Jak se zamlouvá soupiska Holešovických Jiřímu Kochtovi?
Tým se neformuje hned prvním zápasem, musí se sehrát. Dnes je zvykem, že každé mužstvo skupuje hráče odevšad. Dříve byli sparťané jen Pražáci, bylo to něco úplně jiného, nedá se to srovnávat. My jsme byli srdcem a vším opravdu sparťané – to se dnes nedá říci. Nevíme totiž, jak se který hráč chová, jak se mu tu líbí. Už jen to, že kluci z malého města přijdou do Prahy. Zodpovědnost z toho, že ve Spartě musíte hrát dobře, je veliká. Každý hráč touží potom, aby hrál tady. Otázka je taková, jestli to daný jedinec zvládne po psychické stránce.

Reinkarnovaná byla Liga mistrů, čím je pro vás tento ambiciózní, ale stále jen velmi čerstvý projekt, přitažlivý?
Sparta si zatím vede velice dobře, škoda jen domácí prohry s Finy. Nic to nemění na tom, že bychom měli ze skupiny postoupit. Jde o to poměřit síly s ostatními mužstvy Evropy, která vykazují velkou kvalitu. Dnes nemůžeme říci, že hrajeme s Němci nebo Rakušáky. V těch týmech je mnoho Kanaďanů, nikdy nevíme, kdo může vyhrát.

Kochta: Trénovali jsme i v -20 stupních

V mládí jste se mohl věnovat basketbalu či házené, ve které jste reprezentoval v mládežnických kategoriích. Nakonec jste se rozhodl pro hokej. Nyní, zpětně s odstupem času, toto rozhodnutí musíte jedině kvitovat, mám pravdu?
Přesně tak, máte dobré informace. Já jsem dělal skoro všechny sporty, hodně jsem se věnoval házené. Držel jsem rekordy v atletice, jednalo se o pětiboj. Hrál jsem zároveň hokej, rozhodnutí pro něj však bylo jednoduché. Se Zábrodským jsem hrál za Bohemku, tam už bylo jasné, že hokej neopustím. Navíc jsem patřil k nejlepším juniorům v Československu, byl jsem bezkonkurenční. Tím to bylo dané. Na vojnu jsem přišel v osmnácti, na podzim jsem už byl v širším výběru národního mužstva. Šlo to velice rychle. Bohužel se ale mé hokejové kariéry těžce dotklo zranění. Čtrnáct operací hlavy, to mě vždy srazilo na kolena. Musel jsem začínat znova a znova, to bylo velice těžké.

O Jiřím Kochtovi

  • Narozen: 11. října 1946
  • Top úspěch: zlato z MS
  • Trénoval i Mannheim či Oberhausen
  • Československá liga: 408 zápasů, 177 gólů

Po přestupu z pražského Slavoje jste zamířil do Bohemians, tam jste se setkal právě s vámi zmíněným Vladimírem Zábrodským. Patří toto období k těm, ke kterým se ve svých vzpomínkách rád vracíte?
Je to tak, s panem Zábrodským jsme stále v kontaktu, voláme si každý týden. S ním to byl takový zážitek, že pro mě byl jako druhý táta, on si mě také bral jako svého syna. Věděl, že to někam dotáhnu, sám o tom byl přesvědčen. Všude mě tahal, já jsem s ním musel chodit na tenis, k doktorovi i do sauny. Já jsem šel na vojnu, v roce 1965 Vláďa utekl do zahraničí. Stýkali jsme se jen tehdy, když jsem navštívil Švédsko, tak on za mnou přijel. Zůstávali jsme tak ve styku. Doba ale byla jiná, lidé nechápali, že naše styky nejsou politické. Já jsem nebyl nikdy ve straně, měl jsem proto situaci poněkud ztíženou. Dodnes jsme velicí kamarádi.

Svoji kariéru jste začínal na nekrytém stadionu v Jihlavě, užíváte si soudobé pohodlné nové haly?
Není to jen o tom hraní hokeje, ale i o trénování. Když bylo -20°C a my jsme v tom museli trénovat… Zimy byly hrozné. Dnešní podmínky hráčů jsou úplně někde jinde. Nejedná se jen o tréninkové a herní prostory. Haly jsou moderní, neskutečné. My jsme zažili nádherné haly už tehdy – ve Švédsku, Finsku, Kanadě, všude. U nás to ale nebylo. Zahrát si na sparťanském stadionu, který byl otevřen v roce 1962, to byla pohádka. Bylo tu krásně teplo, i tak si na to ale musel člověk zvyknout.

Největší úspěch: zlato z MS 1972

K čemu inklinujete víc vy osobně? Řadíte se mezi příznivce starších zimáků, nebo moderních hal?
Z pozice diváka jsou pro mě dnes lepší velké moderní areny, než abych mrznul v nějaké ošklivé staré železné hale (smích).

V dresu Sparty jste zářili jako sehraná dvojice s Janem „Gustou“ Havlem, jak vzpomínáte na tuto legendární souhru?
Máte pravdu, s Gustou jsme vytvořili dvojici, která takřka neměla konkurenci. Gusta se takřka každým rokem stával králem střelců, patřil mezi nejlepší. Moc jsme si rozuměli, byla to krásná doba, když jsme spolu hráli. Gusta stejně tak vzpomíná na mě, bylo to tehdy moc dobré – super!

Počítám, že váš nejcennější úspěch bude zlato z MS 1972, a to i v konkurenci stříbra ze ZOH 1968, že?
Když jede člověk na mistrovství, tak má jen ty nejvyšší cíle. V šedesátém osmém nám chyběl krůček k získání zlaté olympijské medaile. De facto jeden gól. V Sapporu jsme tehdy nezahráli tolik dobře, ale na druhou stranu se nám podařilo vyhrát titul na MS tady v Praze po 23 letech. To bylo úžasné. Většinou jsme poráželi Rusy, prohrávali jsme ale se Švédskem či Finskem. To se zase Rusům nestalo. Pak přišla nová generace hráčů, která vyhrávala tituly v letech 1976, 1977 a 1978. To byla vynikající mužstva, tehdy jsem už ale měl velké zdravotní potíže. Trenéři se mi sami omlouvali, že mě neberou, to už je ale pozdě se omlouvat.

Cennější tedy bude zlatá medaile z MS…
Samozřejmě, za nás se olympiáda nebrala natolik vážně. Brali jsme jen mistrovství světa. Tenkrát nebyla olympiáda natolik komerční, bylo to o sportu. V dnešní době je vše komerční, olympiádě se dává nejvyšší význam. U nás to bylo úplně obráceně.

Po skončení hráčské kariéry jste se vrhl na trénování v Itálii i Německu, co jste si z těchto štací odnesl?
Trenérskou kariéru jsem začínal v Mnichově, tam jsem ještě i aktivně hrával. Byl to rok 1982. Klub se rozpadl, založil se nový. Já jsem s ním postupoval až do první ligy. Mnichov jsem tak vytáhl až nahoru. Trénoval jsem vynikající kluby jako Mannheim, Oberhausen. Přestal jsem až v roce 1999, to jsem s trénováním skončil. Postavil jsem si tu barák, až poté v roce 2003 jsem šel do Drážďan, kde jsem byl pět let. Už se mi to ale nechtělo dělat, měl jsem toho dost. Nerozhodovaly sportovní výsledky, ale sponzoři a takové věci.

Závěrem se vraťme do dnešní situace, extraliga je na svém počátku, co jsou pro vás její největší lákadla – na co se nejvíce těšíte?
Nejradši bych se ocitl rovnou na konci ročníku, kde bych viděl Spartu úspěšnou ve finále play off – to by mě moc potěšilo. Vím, že oba nováčci Olomouc i Boleslav hráli dobře v první lize. Kvalitu určitě prokázali, protože postoupili přes oddíly, které hrály v extralize. Nevím, jak svou situaci zvládnou, určitě si ale nemyslím, že by měli hrát v extralize špatnou roli.

Jste oblíbený u řady fanoušků, co byste jím chtěl závěrem vzkázat?
Aby zůstali věrní klubu i v té době, kdy to klukům nepůjde, nebo když se vyskytnou nějaké problémy. To hráčům pomůže strašně moc. Když fandové přijdou, fandí a nejsou kritičtí, to povzbudí velmi mnoho. Nejdůležitější je, aby srdcem přáli Spartě úspěch.

PROFIL JIŘÍHO KOCHTY NA WEBU KLUBU LEGEND:

AKTUÁLNĚ NA HCSPARTA.CZ

11. ročník tradiční akce Sparťanská krev

Stahujte novou sparťanskou mobilní aplikaci

Sparta zve na 12. ročník Letní hokejové školy

Michálek: Na osobní statistiky koukat nebudu