Patříte mezi první členy Klubu legend a váš dres visí pod stropem haly. Berete to jako ocenění své dlouholeté práce pro Spartu?
Já jsem na takové slavnosti nikdy nebyl. Samozřejmě ten ceremoniál, kdy byl můj dres vyvěšen pod stropem haly, byl obrovský zážitek, protože bylo plné hlediště. Bylo to ocenění za dobu, kdy jsem ve Spartě hrával, měli jsme dobré výsledky a byli jsme dobrá parta. Byl to zážitek.

Co se vám při ceremoniálech honilo hlavou?
Byl jsem v tranzu, protože tam bylo hodně lidí a všichni stáli a tleskali. Jak jsem řekl, pro mě jsou tato ocenění trochu za trest. (smích) Viděl jsem nějaký klip z mé kariéry ve Spartě, ve kterém běžely mé začátky i závěry kariéry, tak jsem si zavzpomínal.

V Klubu legend patříte mezi nejmladší členy, což je pro vás změna, protože na konci kariéry jste byl v kabině nejstarší. Nejste terčem vtípků?
Děláme si srandu ze sebe, že už to máme za pár. (směje se) S Jirkou Kochtou se vídám často na hale, někoho zase vidím méně, jako třeba pana Zábrodského. Vždycky, když se takhle sejdeme, je to příjemné. Ať jsme bývalí spoluhráči, nebo jsme se na hřišti nepotkali.

Se Spartou máte jeden federální titul a dva české. Který z nich řadíte nejvýše?
Na ten první federální titul si pamatuji matně. Největším zadostiučiněním byl asi titul v roce 2000, když jsme vyhráli po deseti letech. Přerušili jsme tak nadvládu Vsetína, který vyhrál pětkrát za sebou, a my byli první, kdo je dokázal po takové době porazit. Bylo to zadostiučinění po předešlých sezonách, kdy jsme s nimi často prohrávali v semifinále. Porazit je byla velká motivace.

Dvakrát jste nasbíral šest bodů v jednom utkání, dal několik důležitých branek. Který moment z vaší bohaté sparťanské kariéry vám utkvěl v paměti?
Já jsem body tolik neřešil a snažil se hrát pro tým, abychom udělali dobrý výsledek. Vzpomínám si na svůj 250. gól. Vybavilo se mi to, když teď dal svůj 250. gól Petr Kumstát. Já jsem ho dal navíc Slavii, takže si na ten okamžik docela pamatuju. Potom už jsou to útržky.

Kdo z vašich spoluhráčů vám nejvíce sedl?
Těch spoluhráčů bylo několik. Ať to byl třeba Jarda Hlinka, nejproduktivnější hráč Sparty, Jirka Zelenka, Vláďa Petrovka a mnoho dalších. Těch hráčů bylo opravdu hodně.

Dvakrát jsem dostal pozvánku na kemp Edmontonu...

V roce 1990 jste byl draftovaný Edmontonem, ale do zámoří jste neodešel. Nelitujete toho?
Dva roky po sobě jsem dostal návrh dvoucestné smlouvy a dostal pozvánku do kempu. V tu dobu jsem měl ale dítě a hodně lidí mě od toho odrazovalo. I lidé, kteří v Americe byli, mi říkali, že tam je manažer, který nemá rád Evropany a obzvlášť Čechy.

Takže jste zůstal doma..
Zvolil jsem sázku na jistotu. Hrál jsem v Evropě a postupem času jsem docela litoval, že jsem to nezkusil. Mohl jsem se kdykoliv vrátit. I moji bývalí trenéři říkali, že bych se s mým stylem hokeje chytil. To je ale jen „kdyby“, teď už je to jedno. Tou dobou jsem toho trochu litoval.

Richard Žemlička

• *13. dubna 1964
• tři mistrovské tituly se Spartou
• 15 sezon ve Spartě, 634 zápasů, z toho 111 v play off
• člen Klubu legend HCS
• nejtrestanější hráč v historii klubu
• účastník dvou OH a šesti MS
• v součastnosti kouč staršího dorostu HCS

Na druhou stranu jste získal cenné kovy s reprezentací. Jak hodnotíte svou reprezentační kariéru?
Já jsem byl bohužel v generaci, kdy jsme byli neustále bronzoví a několikrát skončili na čtvrtém místě. Nikdy se nám nepodařilo přejít přes semifinále. Ať to bylo v roce 1992 v Praze, nebo na olympijských hrách v Albertville ve stejném roce. Těch turnajů bylo několik.

Čím to bylo?
Když si to teď vezmu, tak jsme neuměli hrát play off. Tady se začalo hrát až v roce 1986 a každý tým i hráč se musí naučit play off hrát. Je to krátkodobý turnaj a vzhledem k tomu, že v Evropě i v zámoří už to hráli, tak nás přetlačili i po psychické stránce. Postupem času se kluci dokázali se světovou scénou sžít a naučili se to hrát. Přišel zlatý hattrick a kluci vyhrávali klíčové zápasy.

Jste jedním z hráčů, kteří se po konci kariéry vrhli na dráhu trenéra. Chtěl jste zůstat u hokeje, nebo byly i jiné možnosti?
Přemýšlel jsem o tom od nějakých šestatřiceti let, kdy jsem věděl, že se moje kariéra chýlí ke konci. Neustále jsem to ale o rok prodlužoval. Když jsem byl vyměněný do Litvínova, tak chtěli, abych ještě pokračoval. Já skončil, ale tenkrát jsem se se Spartou nerozešel v dobrém a nevěděl jsem, co dál. Tak jsem si ještě prodloužil kariéru na Slovensku.

Mám tu syna na očích a koučuju šikovné kluky...

A kdy přišlo definitivní rozhodnutí seknout s profesionálním hokejem?
Druhou sezonu na Slovensku už jsem věděl, že budu pomalu končit. Hokej mě pořád bavil, ale tělo už se po těch letech a mnoha zápasech ozývalo. Situace se Spartou se uklidnila, trénoval jsem tady a potom byl zase na chvilku pryč. Minulý rok jsem se do Sparty vrátil k mládeži. Jsem spokojený. Mám tady kluka, mám ho na očích a pracuju se šikovnýma klukama. Samozřejmě s nimi někdy bojujete, ale naplňuje mě to.

Kromě prvního týmu Sparty jste vedl také Karlovy Vary. V čem je největší rozdíl v porovnání s vedením mládežnického mužstva?
V tlaku médií a managementu. Celkově byla Sparta vždycky top a bude top. Tlak tu byl vždycky obrovský, a ne každý trenér a hráč se s tím dokáže vypořádat. Já si to nepřipouštěl, ale bohužel ta situace byla taková, jaká byla. Odešlo nám z předešlé sezony hodně hráčů a kádr se asi nevhodně doplnil. Bohužel to dopadlo tak, jak to dopadlo, ale to je život a obrovské zkušenosti.

Co je největší zlozvyk mladých hokejistů?
Hrají dětský hokej. Přechod mezi mladším a starším dorostem je tím mezníkem, kdy začnou kluci dospívat. Kolem šestnácti sedmnácti jsou v pubertě a je tam přechod z dětského hokeje na ten dospělý. Jejich hokej se hraje trochu jinak a tam je zásadní rozdíl.

Co po svých svěřencích požadujete?
Stoprocentní práci na tréninku i při zápase. To plno klukům dělá problémy, i když postupem času se to kluci naučili a jsou vycepovaní. Funguje to na tréninku i při zápase. Tlučeme jim do hlavy systém, ve kterém je budoucnost, tedy agresivní celoplošný hokej, a kluci to začínají chápat. Pro ně to je do vínku, protože když se tím bude někdo živit, bude trochu v obraze, jak se dospělý hokej vlastně hraje.

V českém hokeji se neustále řeší téma, zda mají týmy povinně stavět mladé hráče. Jaký na to máte názor?
Výjimkou, kde dostávají mladí hráči hodně prostoru, je třeba Zlín. Tam hraje hodně odchovanců, což je dobrá cesta. Na druhou stranu je ale na Spartě těžké stavět mladé kluky, když chce Sparta každý rok vyhrávat, jít do finále. Není od věci ty hráče zabudovávat a vhodně je zapracovávat do systému a sestavy. Je dobře, že mladí kluci hrají. I tady na Spartě se situace změnila a hraje jich tu několik. Pro kluky z dorostu a juniorky to je motivace, že se mohou do áčka dostat. Pokud budou splňovat předpoklady, tak tu možnost mají.

PROFIL RICHARDA ŽEMLIČKY NA WEBU KLUBU LEGEND