Sezona skončila, hráči i trenéři jsou na dovolených. Čím se v současnosti zabývá Karel Gut?
I když mám svá léta - už mi táhne na 82, tak neodpočívám. Jsem pořád aktivní. I když s menší intenzitou, ale stále pracuji v našem rodinném podniku s hygienickými potřebami. A protože jsem se teď dva roky věnoval knize „100 let českého hokeje“, tak ještě jednou knihu pozorně čtu a hledám případné chybičky, zejména v číselné dokumentaci, které korektura neodhalila. Samozřejmě i jinak žiju hokejem. Nejenže doplňuji historii o uplynulou sezonu, které se věnují více než padesát let, ale svou pravidelnou účastí na jednáních hokejového svazu žiju i přítomností. Mám stále co dělat a rozhodně se nenudím.
Kniha, kterou jste zmínil, vyšla teprve nedávno. Mohl byste přiblížit čtenářům její obsah?
Je v ní celá historie uplynulých sto let českého a převážně i československého hokeje. Pracovali jsme na knize ve dvou, s redaktorem Jaroslavem Prchalem, který působil dlouhá léta v ČTK a byl i na 23 světových šampionátech. Já sám jsem jako hráč, trenér a funkcionář absolvoval 33 šampionátů, řadu různých mezinárodních turnajů a osmkrát jsem byl v těchto rolích i na ZOH. Tím chci jen říci, že jsme oba i kus světové hokejové historie prožili na „vlastní kůži“ a kromě nasbíraných zkušeností i z našeho hokeje jsme museli čerpat i ze všech možných dostupných pramenů, literatury a dobového tisku. Na hokejovou historii se v minulosti nejen hodně zapomínalo, ale hlavně tam vždycky minulému režimu někdo překážel. Např. když někdo opustil republiku ať z nutnosti či z touhy poznat jiný svět, bylo nemožné o něm psát a když, tak jen spoře se mohlo objevit jeho jméno v sestavě. Dneska je to naštěstí úplně jinak.
Kromě toho začala jubilejnímu 100. výročí fungovat i Síň slávy českého hokeje…
V listopadu minulého roku oslavil český hokej ve zcela zaplněné O2 aréně velice důstojně významné jubileum a v rámci těchto oslav byly vybrány první čtyři desítky osobností do připravované Síně slávy s tím, že další velké postavy našeho hokeje budou při vhodných příležitostech tuto skupinu pravidelně rozšiřovat. Prvního uvádění do Síně slávy se zúčastnil i předseda vlády ČR a prezident IIHF. Nedá se však dnes ještě říci, že by Síň slávy již fungovala. Zatím to bylo první vykročení bez nároků na prostor Další doplňování novými členy Síně slávy je z její činnosti to nejjednodušší. To obstará a zajistí skupina odborníků. Ale zřízení skutečné Síně slávy, jejíž obsah nám bude již pohledem připomínat bohatou historii českého hokeje, je běh na dlouhou trať.
A co se s tím dá dělat?
V dnešní hospodářské situaci, kde chybí finanční prostředky na každém kroku, je každá rada drahá. Síň slávy potřebuje poměrně velký prostor na vhodném místě. A to je ještě relativně nejjednodušší. Ty prostory se nemohou naplnit jen fotografiemi, ale ve svazových místnostech je archivních trofejí málo. Hodně bylo jistě zničeno, mnohé jsou třeba ozdobou v privátních bytech nebo chatách. Ani písemné archivy nejsou na svazu k dispozici. To všechno je úmorná práce řady lidí, aby se Síň slávy kromě finančních prostředků mohla opravdu kvalitně vybudovat.
Vyhlášení prvních členů Síně slávy vzbudil mezi veřejností rozpaky, mnohým lidem tam některé osobnosti chyběly. Chystají se změny v systému udělování členství?
Já jsem nepociťoval ani tak rozpaky veřejnosti jako spíše kritiku několika jednotlivců, kteří chtěli ponížit důstojnou úroveň oslav. Někomu chyběly dvě nebo tři osobnosti. I mně tam tito hráči chyběli, ale chybělo mi jich tam ještě mnohem víc. Např. zakladatel svazu Emil Procházka, Jarda Drobný, Josef Trousílek, Franta Tikal, Jirka Hrdina, z „nejzlatější“ generace Martin Ručinský a desítky dalších. Jenomže hokejový svaz rozhodl na úvod o menším počtu a tak je třeba to respektovat s tím, že při dalších příležitostech budou uváděni do Síně slávy další.
"Letošní medailové umístění Sparty považuji za úspěch"
Abyste zůstal v obraze, musíte detailně sledovat veškeré dění kolem českého hokeje. Jak byste zhodnotil uplynulý ročník extraligy?
Samozřejmě dění sleduji, nejsem jen pravidelným účastníkem svazových schůzí, ale stejně tak návštěvníkem extraligových a reprezentačních utkání. Řekl bych, že letošní sezona extraligy byla vynikající, protože byla mimořádně vyrovnaná. Nikdo nebyl jasně nahoře ani dole, do poslední chvíle se bojovalo o všechna místa. Bylo by ideální, kdyby to tak bylo vždycky. Hlavně play off bylo dobře navštěvované, mělo napětí a bylo korektní. Opravdu se mi letošní ročník nesmírně líbil a myslím, že i hokejové fanoušky ročník zaujal a potěšil.
Sparta skončila na bronzové příčce, je to úspěch?
Každé medailové umístění považuji v dnešní konkurenci za úspěch. Sparťanská sezona až do samotného závěru vypadala, že skončí ještě líp. Ale nakonec se promítla řada větších zranění, z nichž zejména absence Martina Ručinského vlastně po celou sezónu bylo nejcitelnější. Přál jsem si, aby Sparta hrála až do koncovky, ale vždycky to takhle nevyjde.
V jednom z rozhovorů jste uvedl, že chodíte hlavně na Spartu a Slavii. Cítíte se jako sparťan?
Hrál jsem nakonec kromě ATK Praha A Tatry Smíchov jenom ve Spartě. Prožil jsem s ní své nejlepší hokejové roky, a to 11 sezón. A tak to srdíčko tady je. Na druhé straně musím říct, že respektuju výkony všech a zrovna tak chodím rád na Slavii. Potěším se z výkonu, když je hra korektní. Mimo Prahu jsem byl v uplynulé sezóně jen několikrát.
Proslul jste jako ofenzivně laděný obránce. Kdo ze současného kádru Sparty je vám herně podobný?
Je pravda, že jsem patřil mezi první obránce laděných na útočnou činnost. Zřejmě to vyšlo z toho, že jsem před příchodem do ATK Praha hrál vždy jen středního útočníka a armádní hokej ze mne udělal obránce a tím jsem se dostal i do reprezentace, kde se útočné pojetí projevilo i na produktivitě. (114 zápasů, 34 branek – s průměrem 0,298 na utkání stále ještě na špici - pozn. red.) Ale hledat herní podobu s dnešními výkony bych nechtěl. Hokej urazil za tu dobu velký kus k dokonalosti.
Po nedávném vítězství ve Wimbledonu popřel Roger Federer, že by sám sebe považoval za legendu, přestože vyhrál rekordní 15. grandslam. Cítíte se vy jako legenda?
Naprosto s ním souhlasím. Sám se pasovat do takové role, by bylo jistě nevhodné. Navíc je ještě mladý a chce stále dál vyhrávat. A je sympatické, že z jeho hry a chování je cítit, že chodí po všech úspěších stále po zemi. Ale jistě je mu příjemné slyšet od druhých takové ocenění, za což výraz legenda považuji. Já můžu jen říct, že jsem strašně rád hokej hrál, celý život jsem se kolem hokeje pohyboval, snad jsem mu i něco dal. Mnozí mě mohou považovat za legendu, u jiných nemusím patřit mezi oblíbené. S jistotou ale vím, že jsem starej dědek (smích), který má stále chuť se něčím zabývat.
I když máte hodně práce, musíte si přece jen někdy odpočinout. Prý rád jezdíte na chatu a posloucháte hudbu…
Máme chatu v Klánovicích, kde bydlí i můj syn s manželkou Je to blízko od Prahy, je tam božský klid u lesa, kterého s manželkou rádi využíváme a rádi bychom se s manželkou na konci letošního roku dočkali ve zdraví a pohodě 60. výroční naší svatby. Hudbu jsem měl vždycky rád a z každého zájezdu od padesátých let jsem vozil desky, později CD, nahrával pásky a hudbu posloucháme rádi dodnes. Nejsem ve výběru žánru vyhraněný, líbí se mi každá melodická hudba, jak se říkávalo od Vlacha až po Bacha.
Karel Gut je jednou z mnoha význačných osobností holešovického klubu, o kterých si můžete přečíst v jedinečné kronice "Sparta Praha - Srdce naše" od reportéra ČT Davida Soeldnera. 500 stran doplněných 690 fotografiemi mapuje více než staletou historii hokejové Sparty. Najdete zde přehled všech sezon, které klub odehrál, medailonky významných hráčů i zajímavosti z jednotlivých utkání. Text doprovázejí vzpomínky jednotlivých osobností, které se na všech jednotlivých úspěších i zklamáních sami podílely.
Ukázka textu z kroniky „Sparta Praha – Srdce naše“
Gutův první kontakt se Spartou se uskutečnil na přelomu 40. a 50. let. Ve dvaadvaceti nastoupil na vojnu a jako člen ATK Praha poprvé v kariéře začal pravidelně trénovat na skutečném zimním stadiónu. Pokud nehrál nebo netrénoval, pobýval v útvaru na Strahově v dřevěných domcích obehnaných drátěným plotem. A právě přes zmíněný plot se s ním ještě před koncem povinné vojenské služby snažili Zábrodský s Ujčíkem dohodnout, aby k nim přestoupil do Spartaku Sokolovo.
„Jenže já odmítnul s tím, že už jsem dal slovo kamarádům Žákovi a Mílovi Charouzdovi a budu s nimi působit v bývalém LTC, které se tehdy přejmenovalo na Tatru Smíchov...“
Mezi ctnosti Karla Guta patřilo, že nikdy nekouřil ani nepil. Ve Spartaku Sokolovo se navíc hned na konci první sezóny radoval z podílu na obhajobě domácího titulu, ke kterému přispěl vyrovnávací brankou v rozhodujícím duelu s Brnem. Paradoxně se při sparťanských triumfech z první poloviny 50. let minul se svým osudovým spoluhráčem, obráncem Františkem Tikalem, s nímž později vytvořil vyhlášenou obrannou dvojici. Během osmi společných sezón ve Spartě spolu „odbruslili“ a ubránili větší část každého z utkání, protože se vlastně stále hrálo jen ve třech obráncích.
„Ale to lze snadno pochopit. Hokej neměl takové tempo jako dnes. Střídalo se zhruba po jedné až dvou minutách a celou přesilovku odehrála stejná dvojice zadáků. Teprve jak se hra zrychlovala, muselo být do tréninkového procesu zapojeno čím dál více lidí. Nebyl to fotbal, v němž od počátku nastupovalo na hřiště jedenáct hráčů...“
