11. 10. 2016 Petra Pilbauerová

Kochta: Rád vzpomínám na léta ve Spartě

Kromě Josefa Horešovského své sedmé kulatiny letos slaví i JIŘÍ KOCHTA - legendární sparťanský útočník a zároveň člen Klubu legend HCS. S velkým "S" na prsou odehrál jedenáct sezon, ve kterých nastřílel 137 branek. V součtu získal na 286 kanadských bodů. Před příchodem na Spartu působil po tři léta ve vojenském oddílu Dukly Jihlava, se kterou získal dva tituly.

Máte před sebou své sedmé kulaté jubileum. Jakým způsobem jej plánujete oslavit?
Těch oslav bylo už trochu víc. Prvně jsme oslavovali v Lánech, kde se nachází Hokejová síň slávy. Sešli jsme se já, Pepa Horešovský, Franta Kaberle a Zdeněk Hrabě. Dohromady jsme oslavovali dvoje sedmdesátiny, pětašedesátiny a pětasedmdesátiny. Pozvali jsme spoustu lidí a bylo to nádherné. Akorát když je tam člověk autem, tak si nemůže ani ťuknout. To ale ani moc nevadilo, protože to bylo i tak moc pěkné. Scházíme se tam zhruba třikrát do roka a pokaždé je to veselé. Oslava s rodinou je plánovaná, ale protože můj synovec měl nedávno padesátiny, rádi bychom to nějak spojili. Asi to nebude přesně 11. října, to si třeba jen připijeme na zdraví. Já sám nejsem takový, že bych to moc slavil. Nějaká menší oslava v kruhu rodiny ale určitě bude. Možná ještě počkám na druhou dceru, až se vrátí z Mnichova, a oslavíme to koncem týdne.

Aktivní hokejovou kariéru jste ukončil na počátku osmdesátých let. Jaká je vaše nejhezčí vzpomínka na Spartu?
Ve Spartě jsem prožil krásných jedenáct let, ale vybrat tu nejlepší, to je těžké. Chyběl nám ten úspěch, kdy bychom získali titul mistra republiky. To mi se Spartou chybí. Jinak musím říct, že ty roky strávené ve Spartě byly super a všechny byly hezké.

A jak vzpomínáte na období strávené v Jihlavě, se kterou jste si sáhl na dva ligové tituly?
Po maturitě jsem hned odešel na vojnu, to mi nebylo ještě ani devatenáct let. Bylo těžké se prosadit, protože konkurence byla velká. Nakonec se mi to podařilo a následující tři roky jsem strávil v Dukle Jihlava. Poprvé jsme byli stříbrní a v dalších dvou letech jsme vyhráli dva tituly. Měli jsme úžasnou partu, protože spousta z tamních hráčů nastupovala i za národní mužstvo, jako například bratři Holíkové, Střapáč, Suchý nebo Pepa Augusta. Na Jihlavu mám jenom ty nejhezčí vzpomínky.

Ve Spartě jste hrál po boku Jana „Gusty“ Havla. Jaké na něj máte vzpomínky?
Hráli jsme společně s Pavlem Volkem a v prvním roce to maličko skřípalo, než jsme se do toho dostali. Každý jsme měli jiný styl. Pak jsme si to vysvětlili a v dalších letech jsme spolu tvořili jednu z nejlepších dvojic v lize. Já jako střední útočník a „Gusta“ jako křídlo. Byl vynikající a uměl se uvolnit. Když jsem mu nahrál, věděl jsem, že dá gól. To on uměl. Ani jsem za ním nejezdil. Hned jsem přejel do středového kruhu a tam jsem na něj počkal.

V Tipsport areně jste poměrně často. Hádám, že jste společný kontakt neztratili?
Stále se vídáme a do dneška jsme dobří kamarádi. Na zimním stadionu se pro „legendy“, respektive bývalé hráče starší pětašedesáti let, zařídilo, abychom se jednou za měsíc mohli odpoledne sejít. Podmínkou pro účast je minimum osmi odehraných let za Spartu. Většinou se nás sejde tak deset až dvanáct. Připraví pro nás občerstvení... Je to od vedení klubu hezké, že nám v tomhle pomáhá a stará se i o svoje bývalé hráče.

„Gusta“ Havel se stal zároveň patronem nové sezony a vy sám jste stejnou funkci zastával v ročníku 2014/15. Myslíte si, že vedení klubu vybralo dobře? A jak vzpomínáte na svůj vlastní patronát?
Pro každého hráče je to vždy čest. Rád jsem to udělal. Přál jsem si, aby Sparta tenkrát vyhrála titul, ale i přes to, že tým v té sezoně hrál velmi dobře, nepodařilo se. „Gustinda“ je člověk, který je pořád známý. Má plno kontaktů, všechno zařídí a organizuje. Je takový aktivní a hlavně spolehlivý v každém ohledu.

V roce 2015 jste byl zvolen coby garant protikorupční linky ČSLH. Co si pod touto funkcí mám představit?
Ze začátku ta situace byla dost napjatá. Musím říci, že i kvůli Vláďovi Růžičkovi. Chodilo nám spoustu dopisů ohledně malých hokejistů s podezřením na úplatkářství. Později se ukázalo, že devadesát procent z toho byly věci, které s tou korupční aférou neměly nic společného. Celá záležitost poté utichla. Mě zvolili proto, že jsem ve Svazu nezastával žádnou funkci a byl jsem pouze jeho nestranným členem. Do dneška se toho příliš neodehrálo a troufám si říct, že většina z těch kauz byly úplné pitomosti. Ta práce samotná spočívala v tom, že jsme se scházeli a řešili určité dopisy, které na Svaz přišly. Společně s právníky jsme pak na tuhle korespondenci odpovídali. Tak to bylo alespoň ze začátku, když jsem funkci převzal. Postupem času se ukázalo, že se tyhle věci vůbec nedějí. Čekali jsme podstatně větší tlak. Nakonec to byla ale pouze taková bublina, co všechno se v českém hokeji neděje. Není to však pravda.

Od hokeje jste tedy nikdy nemínil úplně odejít, že?
Pořád jsem s ním nějakým způsobem spojený, ale mojí primární povinností je pomáhat trenérům čtvrté třídy Sparty, kam docházím třikrát až čtyřikrát týdně. Během víkendu se pak hrají zápasy anebo turnaje. Jsem tedy něco jako jejich asistent a zároveň tím pomáhám své dceři.

S tím souvisí poslední otázka. Do holešovické haly jezdíte spolu se svým vnukem, který se dal také na hokej. Jak mu to jde?
Začal v necelých šesti letech. Teď mu je devět a hokej mu jde. Tréninky jsou časově náročné, a tak jej na ně beru já. Sám si pak obuju brusle a na ledě jsme společně. Kromě toho hraje také tenis. Je to šikovný kluk.

Profil Jiřího Kochty: Jedenáct sezon za Spartu aneb 137 gólů a 286 kanadských bodů

Jiří Kochta se narodil 11. října 1946 v Praze. Nejúspěšnější léta na ligovém ledě však strávil na jihlavském, ještě nezastřešeném zimním stadionu. Drsné podmínky, za nichž se občas hrálo v dešti, sněhové vánici či za dvacetistupňového mrazu, ho vnitřně zocelily. Stejně jako fakt, že vojáky neměli v lásce. Nikdo a nikde. Ostatně, na podobnou averzi pak narážel i během jedenácti sezon ve Spartě.

A právě budoucí zaměstnavatel mu zhatil sny o čistém mistrovském hattricku, když si v klíčovém utkání pro Duklu dovolil vyhrát přímo před jihlavským publikem 4:0. K přestupu ho nic nenutilo. Jednalo se o spontánní rozhodnutí. Měl pocit, že armáda neprojevila dostatečný zájem o jeho setrvání na Vysočině. Naopak, v pražských Holešovicích se formoval nový mladý tým s velkými ambicemi. To byla pro Kochtu ta pravá výzva.

Jenže na titul v rodném městě nikdy nedosáhl, ač v týmu hrála řada skvělých hokejistů, v čele s reprezentačním brankářem Holečkem. Vojáci z Jihlavy, stahující si skrze povolávací rozkazy hotové hráče z celé republiky, a posléze i středočeský rival z Kladna, měli navrch. Přesto se diváci ve Sportovní hale a občas, když přijela lední revue, i na stařičké Štvanici, nenudili.

Vzdychali zejména nad kombinacemi a góly z holí dokonale sehrané dvojice Jiří Kochta – Jan Havel. Z individuálního hlediska byla jeho nejlepší sezonou ve Spartě ta druhá, 1969/70, kdy dosáhl maxima ve všech ofenzivních kategoriích. Ve 33 utkáních nastřílel 24 branek, u 29 asistoval, a nastřádal 53 bodů. Tři sezony zastával funkci kapitána. A když se po 353 ligových startech loučil se sparťanskou trikolórou, figuroval v historické tabulce klubu na třetím místě mezi střelci za Havlem a Zábrodským, a na druhém v kanadském bodování.

Zlom v Kochtově kariéře přišel s třicátým rokem života. Značný podíl na ústupu ze slávy měly opakující se zdravotní problémy. Soupeři mu opakovaně zlomili nos. A když se nachladil, ihned mu bolestivě oteklo oko. Lékaři používali hodně drastické metody, aby ucpané dutiny pročistily. A proto zvažoval, že s hokejem skončí. Na náladě nepřidal ani konflikt s vedením mužstva, které ho po sezoně 1977/78 propustilo z kádru s tvrzením, byť nepodloženým, že ovlivnil některá prohraná utkání. Těsně před tím, než začal nový ročník nejvyšší domácí soutěže, jeho poslední v dresu s písmenem „S“ na prsou, a než se zrealizoval rozjednaný přestup do Litvínova, se za útočníka s velkými tvůrčími schopnostmi a jeho návrat do sestavy postavili spoluhráči. A funkcionáři s trenéry jejich názor akceptovali. Kochta se zúčastnil dvou olympijských turnajů v Grenoblu a Sapporu, a na světovém šampionátu v Praze v roce 1972 pomáhal vybojovat zlaté medaile.

Celkem odehrál 148 mezistátních utkání a nastřílel 56 gólů. Ze Sparty zamířil do bavorského Landshutu, kde se Steigerem a Kühnhacklem vytvořili extrémně nebezpečný útok. I proto dostal nabídku na prodloužení smlouvy. Československé úřady se postavily proti. S tvrzením, že na to nemá nárok, neboť pro reprezentaci Československa nic neudělal. A tak po roce 1982 zakotvil Jiří Kochta v sousedním Německu „ilegálně“.

Mezinárodní hokejová federace mu na popud našeho svazu udělila trest v podobě osmnáctiměsíčního zákazu sportovní činnosti, a doma v Praze mu komunističtí funkcionáři pro své vlastní příbuzné zabavili majetek – včetně rodinné vily, kterou si vlastníma rukama postavil. A složitě ji získal zpátky až po sametové revoluci. Po skončení aktivní kariéry začal trénovat. Nejdříve v Itálii a následně prošel devíti německými kluby, naposledy tím, co sídlí v příhraničních Drážďanech.

Autor profilu Jiřího Kochty: David Soeldner

AKTUÁLNĚ NA HCSPARTA.CZ

11. ročník tradiční akce Sparťanská krev

Stahujte novou sparťanskou mobilní aplikaci

Sparta zve na 12. ročník Letní hokejové školy

Michálek: Na osobní statistiky koukat nebudu