Máte za sebou první měsíc v pozici asistenta trenéra sparťanského dorostu. Na nějaké výsledkové hodnocení je ještě asi brzo, jak se ale v nové roli cítite vy? Hodně mě to chytlo a ta práce mě baví. Je to pro mě o to zajímavější, že nejenže zkušenosti získávám, ale také předávám. Člověk také najednou vidí spoustu věci z té druhé strany, takže pro sebe v tom vidím jen přínos.
Vás asi jen tak něco nerozhází, přesto, nebyl jste trochu nervózní, když jste se poprvé postavil před hráče jako asistent trenéra? Že bych byl přímo nějak nervózní, to se říct nedá. Z Ameriky jsem zvyklý na častou změnu prostředí, člověk se neustále potkával s novými lidmi, takže v tomto ohledu bylo všechno v pohodě. Ale věděl jsem, že to bude něco nového, určitý krok do neznáma. Protože se ale chci věnovat trenéřině i v budoucnu, beru i práci s dorostem s nejvyšší vážností a zodpovědností.
Stále jste ještě aktivním hráčem v tom nejlepším věku a mnozí vaši svěřenci mají jistě vaši hru v živé paměti. Na ledě jste si nikdy nebral servítky. Máte pocit, že z vás mají kvůli tomu větší respekt? Já to takhle nevnímám. Určitě to není o tom, že bych byl nějaký postrach kabiny. O tom moje práce není a já si na žádný respekt nehraju. Snažím se klukům předat zkušenosti a vštípit důležité dovednosti, které by měli přenést do své hry. Zabudovat do naší přípravy určité nové věci. Mládež v Česku má v tomto ohledu stále ještě velké rezervy.
V čem přesně ty rezervy jsou? To je ve dvou rovinách. První je ta kondiční. Snažím se s klukama hodně pracovat na silové stránce, protože tam pořád máme určité nedostatky, které se pak projevují ve hře samotné. Musíme také více bruslit. Co se týče posilování, ukazuju jim určité cviky a radím, jak se vyvarovat nejčastějších chyb. Hodně spolupracujeme také s Brandonem Boveem ze Lva. To je člověk, se kterým já si výborně rozumím a na spoustu věcí kolem fyzické přípravy máme podobné názory.
A ta druhá rovina? To je pak samozřejmě o určité herní taktice. Já se logicky nejvíc zaměřuji na hru obránců, chci aby si zažili určité návyky, chodili do osobních soubojů, a tak dále. Myslím, že v poslední době se nám řada těch pozitivních věcí ve hře daří.
Nedávno se ve sparťanských juniorských zápasech pěkně jiskřilo, došlo i k bitkám. Mezi dorostenci se ale většinou nic takového nestává. Je to dílem třeba i proto, že je v tomto směru vy trenéři nějak instruujete, ať se neperou, že na to mají ještě čas? Samozřejmě nebudeme nabádat hráče k tomu, aby se cíleně rvali, nicméně snažíme se je vést ke zdravé agresivitě. Nemůžeme si třeba nechat atakovat gólmana bez odezvy. Hrajeme jako jeden tým, navzájem se chráníme a stojíme za sebou. Když tohle funguje, projevuje se to pozitivně na celé hře.
Jak moc se liší váš denní rytmus v pozici asistenta trenéra od toho hráčského? Vše je méně pravidelné, protože tréninky máme třeba každý den jinak a samozřejmě od toho se odvíjí i všechno ostatní. I zápasy jsou většinou hodně brzo. Jinak ale nemůžu říct, že by to byla nějaká drastická změna.
Působíte také jako skaut. Jak probíhá tato část vaší práce? Nějaké hráče už máme vytipované předem a mým úkolem je sledovat dlouhodobě jejich hru, jak se ukazují na tréninku a podobně. To se ale netýká jen ostatních týmů, sleduji pečlivě i mladší kategorie na Spartě.
Máte smlouvu postavenou tak, že v případě potřeby můžete naskočit za áčko. Jak moc vás to táhne na led? Abych řekl pravdu, moc se tím nezabývám. To co dělám teď mě baví, samozřejmě se ale neustále udržuju v kondici a když bude potřeba, budu připraven.
Jak se vám daří skloubit vlastní fyzickou přípravu s trenérskými povinnostmi? To není problém. Cvičení je vlastně můj koníček a jsem v dobré kondici. Možná bych měl chodit víc na led, ale do toho se rychle dostanu. Je to rozhodně lepší, než když jsem se třeba vracel po zranění, které mě limitovalo a nemohl jsem kvůli tomu trénovat. Když jsem zdravý, můžu na sobě pracovat každý den.
