Pane Kuneši, stal jste se sedmým patronem sezony. Jaký to je pocit?
Samozřejmě to je velká čest, ještě když mi bude v březnu 70 let. I proto bych chtěl, aby byla tato sezona úspěšná.

Vizitka Miroslava Kuneše:

• Narozen: 25. března 1946
• Post: obránce
• Bývalé kluby: Slavoj Praha Pohostinství, Bohemians Praha, Litoměřice, České Budějovice
• Sezon ve Spartě: 13
• Zápasy za Spartu: 451
• Góly: 24
• Asistence: 50
• Trestné minuty: 435

Ve Spartě působíte už 47 let, během kterých jste vykonával mnoho funkcí. Kolikátá je ta nynější?
Třináct let jsem na Spartě působil jako hráč, rok po konci kariéry jsem dělal sekretáře a potom už jsem dělal sportovního ředitele, manažera a tak dále. Všechno byla stejná práce, akorát se to jinak jmenovalo. (usmívá se)

Na co ze své sparťanské kariéry nejraději vzpomínáte? Ať už jako hráč či funkcionář...
Vzpomínám na ty nejúspěšnější sezony, kdy se vyhrály čtyři tituly. Vzpomínám si také na lidi, protože když nebyla ještě stará hala v Holešovicích předělaná, vešlo se tam osmnáct tisíc diváků. Bylo to také tím, že nebylo tolik zábavy a lidi chodili na hokej.

Předpokládám, že atmosféra musela být při zápasech bouřlivá.
Byla. Na hokej chodili dělníci, inženýři a mnoho zaměstnanců ČKD, kterých tu byly tisíce. Pro lidi byl hokej něco, protože té zábavy tolik nebylo. I když přijel nějaký neatraktivní tým, tak přišlo třeba dvanáct třináct tisíc lidí.

Z hokeje nesmí vymizet zdravá tvrdost, varuje Kuneš

Sparta se před novou sezonou přesunula do libeňské O₂ areny. Berete to jako krok dopředu?
Jistě, je to evropský i zámořský trend. Všechno se neustále mění. Mění se výstroj, mění se technika výroby hokejek, takže se mění i tohle. Byla by chyba, když se naskytla šance k výhodné dohodě, kdyby toho Sparta nevyužila. Lidi si na to zvyknou. Ti, kteří bydleli v Holešovicích, to brali jako svůj klub, ale teď se přesunou do O₂ areny. Za nás tady bylo ČKD, což byl náš klubový podnik, takže bych to nebral tak, že jsme v cizím prostředí.

Když se bavíme o změnách, jak se změnil hokej od konce vaší profesionální kariéry?
Rozhodně se zrychlil a podle mě se dříve hrálo záludněji. Sekalo se hokejkama do obličeje, já sám mám sto šedesát stehů v obličeji a vyražené zuby. (směje se) Dneska je hokej také tvrdý, ale zároveň takový čistější a atletičtější. Dříve se hrálo bez helem, takže i výstroj je dneska kvalitnější.

Myslíte si, že dnešní hokej bolí méně?
Už asi tolik nebolí, ale změnilo se opravdu všechno. Dneska se nehraje tolik na krásu, ale hraje se užitečný hokej. Trend je dopředu a já si myslím, že jde dobrým směrem.

Vy sám jste byl defenzivním obráncem, který se soupeři příliš nemazal. Na trestné lavici jste strávil 435 trestných minut. Jak hodnotíte změnu stylu hry pohledem nesmlouvavého hráče?
Dříve tu byl technický evropský hokej, potom se hodně Evropanů promíchalo s kanadskýma klukama, tak se hrál trochu tvrdší hokej. Pamatuju si, když přišel trenér Bukač z roční stáže v Americe, tak Sparta hrála tvrdě a kluci se nás báli. Abych to řekl slušně, Moraváci vyprávěli, že se nás bojí už v Průhonicích. (usmívá se)

Rozhodčí jsou dnes vedeni k tomu, aby chránili techničtější hráče. Nepřijde vám to ale někdy už příliš přísné?
Přibyla zranění, takže bych řekl, že je trend pískat i naznačené fauly. Máte ale pravdu, někdy už se to podle mě opravdu přehání, protože by tímto stylem mohla časem vymizet ta zdravá tvrdost, která diváky baví. Na to si musí dát hokej pozor. Mělo by se jít střední cestou, aby nebylo tolik zranění, ale zase to není fotbal a sport pro panenky.

Obránce Kuneš zuřil v Košicích a hrál v horském hotelu

Fanoušci vás mohli pravidelně vidět mezi střídačkami. Nechal jste se někdy pořádně unést hrou?
No jooo. (směje se) Jednou jsme hráli s Košicema o postup do finále a košický brankář furt ramenem vysouval branku, když jsme byli v šanci. Rozhodčí to ale nepískal. Ani vám nebudu říkat, co jsem potom hodil na hřiště. (směje se) Nakonec jsem unikl nějakému disciplinárnímu řízení, ale byl to opravdu zkrat. Pár takových blikanců jsem měl.

Čím to bylo, že jste se tehdy nechal tak vytočit?
Cítil jsem hroznou bezmoc, že to ten rozhodčí několikrát vidí a stejně to nepíská. Kdo do toho není vtažený, tak to třeba tolik nevidí, ale člověk si potom říká, kolik ho to stojí peněz a rozhodčí se mu směje do obličeje. To člověka vytočí. On to nezná, takže se směje. Já se teda dodatečně všem přítomným omlouvám. (směje se)

Máte ještě nějakou vzpomínku, na kterou nikdy nezapomenete?
Kuriózní byly zájezdy za hranice. Chtěli jsme jezdit hrát do Německa či Itálie, protože tam hráli Kanaďané. Trenéři vždycky říkali, že vyzkouší nás, odolné hráče. Jednou jsme jeli z Německa do Francie a u Chamonix jsme jeli do hor, že tam budeme hrát. Nakonec jsme tam přijeli a pořadatel zájezdu se omluvil, že jsou tam špatné podmínky, proto se hrát nemůže. Náš hotel byl ale kruhový a uprostřed bylo udělané hřiště. Velikostí to byla tak třetina dnešního hřiště. (usmívá se)

To zní celkem zajímavě, jak jste vůbec hráli?
Nebyla tam ani střídačka, takže jsme stáli u mantinelu. Vždycky tam někdo z kluků šel, s někým se trefil a plácnul sebou o led. Hrálo se třikrát patnáct minut, ale lidi nám za to tleskali. Trenéři naopak šíleli, že to není pořádný zápas. Nakonec nám ale pořadatelé dali odměnu, že nám na hotelu zaplatili všechno, co projíme a propijeme, takže bylo veselo. Druhý den jsme už hráli normální utkání.

S vaším herním stylem byste se neztratil v zámořské NHL. Ta byla vaší generaci vinou režimu zapovězená a konkurence byla obrovská, souhlasíte?
V té době se nemohlo chodit ven, ale na druhou stranu byli všichni nejlepší hráči tady. Tehdy jsem dosáhl na béčko národního mužstva, odkud jsem ale vypadl, protože jsem měl komplikovaný přestup z Budějovic do Sparty. V té době jela reprezentace hrát do Ameriky a já měl zrovna krátký distanc, kvůli kterému jsem nemohl jet, a tím pro mě reprezentace skončila. Musím ale sportovně přiznat, že tu byli lepší hráči, než jsem byl já.

Na druhou stranu byla možnost si prodloužit kariéru v nějaké exotické destinaci. To vás nelákalo?
Když jsem končil, tak byla možnost jít hrát do Jugoslávie. Nebylo to ale pro výdělek, spíš to byl krach. Někteří kluci tam nedostali ani korunu a po třech měsících se vrátili. Já jsem měl to štěstí, že jsem dostal nabídku dělat sekretáře ve Spartě. Tehdy mi řekli, že jestli už nechci hrát dál, tak budou rádi, kdybych šel tuto práci dělat. Jsem za to hrozně rád.

Patron Kuneš: Měl jsem se více věnovat angličtině

Najdete ve své kariéře něco, čeho opravdu litujete?
Lituji akorát toho, že jsem se více nevěnoval jazykům. Dříve se i na seminářích IIHF mluvilo německy, ale potom přišel trend a začalo se mluvit anglicky. Já jsem tu dobu trochu zaspal a myslím si, že kdybych uměl anglicky lépe, tak jsem to třeba ve funkcionářské kariéře dotáhl daleko dál. Třeba i na mezinárodní scéně.

Během své kariéry jste se potkal s několika výbornými spoluhráči. Na koho vzpomínáte nejraději?
Vzpomínám na Jirku Kochtu, se kterým jsem hrál už od žáků. Poté jsme spolu šli do dorostu, kde jsme hráli nejprve za Slavoj Praha Pohostinství. Tehdy jsme v Praze všechno vyhrávali a Spartě jsme dávali deset gólů. Následně jsme se sloučili s Bohemians Praha a takhle jsme šli s Jirkou pořád spolu. Chvíli na to se z Ostravy vrátil pan Zábrodský a šel k nám. Na Štvanici tehdy chodilo třeba čtyři tisíce diváků, víceméně chodili na Zábrodského. On nás ale všechno naučil. S Jirkou se máme pořád rádi a navštěvujeme se.

Tou dobou jste strávil vydařené období v Českých Budějovicích, že ano?
Hráli jsme tehdy druhou ligu a podařilo se nám postoupit do extraligy. Bylo to něco neuvěřitelného. Když jsme se vraceli z Ostravy, tak nás vítali fanoušci už ve vesnicích před Budějovicemi a jezdili za námi auty. Na zimáku bylo vyprodáno, bylo to neskutečné. S klukama jsme rozšlapali rakev, kterou dostal kapitán po sestupu. Nicméně jsme se neudrželi a já jsem zamířil do Sparty, kde jsem vlastně dodnes, a jsem za to velmi rád.

Co byste na závěr Spartě přál?
Víte, pan Wohl trénoval ve Švýcarsku a vyprávěl o Bernu, který byl třeba desátý či jedenáctý, ale pořád měli vyprodaný stadion. To o něčem svědčí. Moje přání je, aby Sparta hrála pořád na špici tabulky a aby hala byla co nejplnější. To dělá ten sport, ta radost lidí. Přál bych si, aby Sparta měla nejvyšší návštěvnost v republice a držela se na špici. Nemusí to být vždycky na prvním místě, ale už by zase mohlo začít období, kdy Sparta bude vyhrávat tituly a medaile.