Havel prožil mládí v Pašince nedaleko Kolína. V hokejových bitvách na rybníku vynikal nad ostatními kluky. Bylo zákonité, že musí zkusit štěstí v žákovském týmu Tatry Kolín. Hrál v něm od devíti let. V dorosteneckém věku povýšil do týmu mužů, v 16 letech byl jeho oporou.
V roce 1957 hráli Kolínští na Štvanici se Spartou B. Podstatnou část zápasu sledoval Vladimír Zábrodský. Jan hrál skvěle, vstřelil tři góly. Poslední z nich ve chvíli, kdy do závěrečné sirény zbývaly vteřiny. A byl to Zábrodský, který v létě příštího roku přijel do Pašinky. Sparťanský šéf měl ještě k ruce trenéra a dlouholetého funkcionáře Sparty Herstuse. Nedalo jim mnoho úsilí, aby přesvědčili Havlova tatínka, že by synátor měl hrát za Spartu.
Janova radost z příchodu do Sparty neměla dlouhé trvání. Se sparťany trénoval pouze několik týdnů, když se ozvali funkcionáři Tatry: "Okamžitě se vrať do Kolína!" Tento rozkaz dal vlastně sekretariát kolínské KSČ...
Z Kolína rukoval Havel na vojnu. Nejdřív do Jihlavy, ale v prvním roce tehdejší povinné základní služby hrál za litoměřickou Duklu. Tam prokazoval své bruslařské a především střelecké kvality. V lize se delší dobu rval s Kladeňákem Wimmerem o prvenství v tabulce střelců. Pak se nedivme, že v druhém roce Janova vojákování se ozvala Dukla Jihlava. Copak by mohl hokejový plukovník Pitner nechat takového kanonýra v Litoměřicích, když tamní Dukla sestoupila do druhé ligy?
Jihlavě se Havel, už s přezdívkou Gusta, náramně vyplatil. Znamenitého kanonýra chtěl Pitner získat na další léta, tak jako se mu to podařilo u jiných borců. Marně, Gusta neměl na setrvání v Jihlavě ani pomyšlení. Těšil se totiž do Sparty. Vyprávěl: "Byl jsem v kontaktu se Slávou Herstusem, ještě před ukončením vojny jsem Spartě podepsal přestupní lístky."
A znovu nastal zádrhel. Jako v roce 1958 začali "úřadovat" činovníci Tatry Kolín. Argumentovali tím, že přestup nesplňuje podmínky. Podle tehdejšího přestupního řádu pro tzv, technický přestup platilo, že hráč musí být ženatý, přestěhovaný do nového působiště a tam také zaměstnán. A hlavně musel být souhlas mateřského klubu. Tím byla Tatra Kolín!
Ač se Gusta oženil, dostal v Praze zaměstnání i byt, Kolínští se neobměkčili, byť za Havla orodoval i předseda hokejového svazu Zdeněk Andršt. Gustovi nezbylo nic jiného, než hrát za Tatru. Po Andrštově přímluvě mohl však nastupovat za Spartu v přátelských utkáních, včetně zahraničních. Proto si mohl Gusta v třiašedesátém roce zahrát ve sparťanském dresu ve Spenglerově poháru v Davosu. Gusta byl v turnaji, který má pořád v hokejové Evropě zvuk, vyhlášen nejlepším útočníkem. Přičinil se také o to, že Sparta získala cennou trofej.
Sparťanský dres začal Gusta nosit s definitivní platností až v nové hale v Holešovicích, kam se Sparta přestěhovala ze Štvanice. Premiéra se mladému útočníkovi povedla náramně. Do sítě kanadského Winstonu Buldog se trefil třikrát. Vzpomíná, jak byl po tomto vydařeném zápase, pozván radou starších do vinárny. Pro sparťanské bardy Guta, Tikala, Roziňáka, Charouzda, Pokorného a Záhorského objednal tři láhve vína, a připil si s nimi na tykání.
S přibývajícími zápasy se stával Gusta stále platnějším útočníkem. Byl to zejména poté, kdy nový trenér Gut ho začal stavět na pravé křídlo. V té době se stala hitem Havlova věta: "Dejte mi to mezi beky, o víc se už nestarejte!" A pak gólmani museli často lovit puk ze sítě.
Ve Spartě "válel" Gusta až do roku 1975, plných 12 sezón! Za své výkony i respekt u spoluhráčů si vysloužil kapitánské céčko na dresu a také povolání do reprezentačního mužstva. V sezóně 1968/69 byl nejlepším ligovým střelcem. Tomuto střeleckému kralování předcházela sázka. Vstřelí-li Havel v mistrovských zápasech sezóny 35 gólů, vyhraje stejný počet lahví šampaňského. Každý gól navíc bude znamenat další láhev. Samozřejmě, kdyby tolik gólů nevstřelil, koupil vy láhve on. Sázku Gusta vyhrál. V 36 ligových zápasech nastřílel 38 gólů, čtyři v posledním utkání Pardubicím. Nedlouho po zápase došlo na "vyplácení" prémie. Do restaurace vjel číšník se stolkem, na němž trůnilo 38 lahví. Vrchního doprovázel házenkář Josef Trojan, který kamarádil s hokejisty a byl jedním z iniciátorů sázky.
Jan "Gusta" Havel jako benjamínek v dolní řadě uprostřed. Jedná se o historické foto týmu Spartak Praha Sokolovo z roku 1961-62.
Neodmyslitelná část Gustovy kariéry byla spojena s reprezentací naší vlasti. Už v době, kdy Zdeněk Andršt za něho bojoval s kolínskými funkcionáři, se tušilo, že mladík by mohl vyrůst v hráče pro reprezentační mužstvo. V dresu s lvíčkem na prsou nastupoval Gusta v letech 1967 až 1972. Na první mistrovství světa jel v sedmašedesátém roce do Vídně. Mužstvu se nedařilo, třikrát prohrálo. Fanoušci nemohli strávit především porážku s Finy, které vedl Gusta Bubník. V tabulce mistrovství světa naši skončili čtvrtí, slabou útěchou byla bronzová medaile z evropského šampionátu. Kritiky bylo v novinách víc než dost, z mála borců, kteří sklidili pochvalu, byl Havel, autor šesti gólů. Takových Havlů by byl býval potřeboval tým víc!
Z dalších tří mistrovství světa a Evropy i dvou turnajů na zimních olympijských hrách si Gusta přivážel medaile. K dvěma stříbrným a jedné bronzové medaili ze světového šampionátu to byla ještě jedna stříbrná a bronzová medaile z olympiád, a mezi dvěma bronzovými a jedné stříbrné z mistrovství Evropy trůnila zlatá medaile z jednasedmdesátého roku ze Švýcarska.
Gustova kariéra v reprezentačním mužstvu skončila po třicítce, ale ještě tři roky hrál za Spartu. Potom nastala další éra, druholigová, ve Slavii. V tomto mužstvu měl i trenérskou premiéru. Zpočátku byl i hrajícím trenérem. Zkusil další další angažmá, včetně Tatry Kolín, kam se vracel po dvaceti letech. Přestože na tělovýchovné fakultě získal Gusta trenérskou jedničku, nechtěl být koučem nadosmrti. Přispěla k tomu sametová revoluce.
Na začátku devadesátých let to Gustu táhlo do hospody, ale nikoliv jako hosta. Na čas se stal výčepním v restauraci, kterou zdědil syn Slávy Herstuse, Tomáš. Gusta však mířil výš. V Praze na Vinohradské třídě si pronajal bar, který byl známý široko daleko. Bar "U Havla" měl dlouhá léta otevřeno takřka nonstop. Štamgastů z Vinohrad bylo vždycky dost, často sem chodili i bývalí spoluhráči. Škoda, přeškoda, že bar "U Havla" už neexistuje. Neúnosné finanční nároky majitele domu donutily Gustu podnik opustit.
A tak po třiceti letech se mohl vrátit Gusta tam, kam ho to jeho sportovní srdce táhne nejvíc. Na Spartu! Stal se vedoucím juniorského týmu. Klukům může leccos poradit ze své dlouholeté hráčské i trenérské dráhy, v níž se mohl pochlubit i titulem mistra světa v šampionátu starých gard.
Přemysl Hrubý
dlouholetý sportovní novinář
Jan "Gusta" Havel se stále udržuje ve velice dobré kondici.
Jan "Gusta" Havel je jednou z mnoha význačných osobností holešovického klubu, o kterých si můžete přečíst v jedinečné kronice "Sparta Praha - Srdce naše" od reportéra ČT Davida Soeldnera. 500 stran doplněných 690 fotografiemi mapuje více než staletou historii hokejové Sparty. Najdete zde přehled všech sezon, které klub odehrál, medailonky významných hráčů i zajímavosti z jednotlivých utkání. Text doprovázejí vzpomínky jednotlivých osobností, které se na všech jednotlivých úspěších i zklamáních sami podílely.
Ukázka textu z kroniky „Sparta Praha – Srdce naše“
Během třinácti ligových sezón nastřílel 282 gólů. Jako velmi dobrý bruslař a konstruktivní hráč měl mimořádný cit pro zakončení a až do chvíle, kdy ho o tuto poctu připravil Jiří Zelenka, si dlouhá léta udržoval oprávněnou auru nejlepšího kanonýra ve sparťanských dějinách...
Neodmyslitelnou přezdívku „Gusta“ mu vymyslel trenér Haukvic během vojny v Dukle Litoměřice...
Totiž v Ústí nad Labem, kde mužstvo sídlilo. I když vojenský oddíl nakonec sestoupil, Havel se až do poslední chvíle pral s kladenským Vimmerem o korunu krále ligových střelců a jen těsně prohrál. Údajně proto, že jeho protivníkovi bylo mimo led připočteno něco navíc. „Byla to doba, kdy skutečná evidence vstřelených branek neexistovala. Já dal myslím 36 nebo 37 gólů, on o jeden víc. O rok později jsem končil vojenskou službu v Jihlavě a tam jsem nastřílel zhruba osmnáct branek,“ snaží se Havel vybavit si, kolik vlastně zaznamenal gólů. „Jsem přesvědčen, že těch ligových bylo něco málo přes 300, nikoliv 282, jak je vedeno v ročenkách.“
I když byl expertem na vytváření dobré nálady a zdrojem více či méně uvěřitelných historek, k následujícím tvrzení se mu snaží dát za pravdu i článek z dobového sportovního tisku: „Králem ligových kanonárů jsem byl třikrát a ne jednou.“ A skutečně – v týdeníku Stadión se po skončení sezóny 1970/71 dočteme, že sparťanský útočník Jan Havel se s 32 góly stává už potřetí v kariéře nejlepším střelcem soutěže, když jeho největší soupeř Václav Nedomanský ze Slovanu Bratislava rozvlnil síťku přesně třicetkrát. Pokud ale budete listovat v oficiálních ročenkách dnes, zjistíte, že je v nich za tuto sezónu uveden jako nelepší kanonýr právě Nedomanský, autor 37 branek! „Nedokážu si to vysvětlit. Možná je to tím, že Nedomanský, což byl mimochodem můj dobrý kamarád, utekl do zámoří, je považován za větší osobnost a tak mu dali přednost a v průběhu dalších let něco připočítali. Pravdou je, že individuální soutěže tehdy nebyly pořádně hodnocené. A i když já osobně trvám na trojnásobném prvenství mezi ligovými kanonýry, na tom, co je dnes v kronikách uvedeno, už asi nikdo nic nezmění,“ říká v žertu Havel.
Třikrát během čtyř sparťanských sezón zatížil konto soupeřů třiceti a více góly. To je nezvratný fakt. Ovšem i ona mystická záhada kolem Nedomanského z jara 1971 má celkem jednoduché vysvětlení. Na rozdíl od Havla pokračoval ostrostřelec bratislavského Slovanu v soutěži, inovované o play off, a zmíněných sedm branek si Nedomanský připsal během sedmi bonusových utkání s Jihlavou a Kladnem. Jenže ve svazcích oficiálních statistik se kopie zápisů z bojů o titul nedochovaly! A tak můžeme sparťanského útočníka považovat za nejlepšího střelce základní části a jeho kamaráda „Velkého Neda“ za nejlepšího v součtu celé sezóny...
Dva střelci. Jan "Gusta" Havel a Petr Ton spolu v historických retrodresech z aktuální nabídky Fanshopu.