Junioři vstoupili do sezony slušně a zatím předvádí velmi atraktivní hokej, což potvrzuje 112 vstřelených branek. Aktuálně obývají páté místo tabulky a zatím odehráli 26 zápasů. Odešli devětkrát poraženi a sedmnáctkrát zvítězili. Robert Sovík zatím nasbíral 25 kanadských bodů, což ho řadí na třetí místo týmové produktivity. Frank Kučera je o pět míst níže, když zaznamenal 12 bodů za deset branek a dvě asistence. Oba hráči byli při rozhovoru pozitivně naladěni a s otázkami si počínali velmi jistě a v podstatě ničemu se nevyhýbali. V rozhovoru se rozpovídali nejenom o dění na Spartě, ale také o svém kamarádském vztahu a zavzpomínali na svoje začátky.
Mnozí hokejisté rádi vzpomínají na své hokejové začátky. Jak jste začínali vy?
Robert: Poprvé jsem se sklouzl na rybníku, kam mě vzal táta. Od pěti let jsem začal hrát na Kobře a pak jsem se dostal ze staršího dorostu do Sparty. Na Kobru jsem se sice v prvním roce v juniorce vrátil, ale bylo to jen na měsíc. Poté už jsem byl zase na Spartě.
Frank: Mě k hokeji dovedl táta, který ho sám hrál. Začínal jsem zde na Spartě, kde jsem vydržel do deváté třídy. Následující tři roky jsem strávil v Letňanech, ale před rokem jsem zase začal hrát za juniorku Sparty.
Kdy přišlo to přesvědčení, že hokej je pro vás to pravé ořechové?
Frank: Odmala jsem chtěl hrát jen hokej. Dýchal jsem pro něj.
Robert: Jéžiši! (smích)
Frank: (úsměv) Pro mě opravdu nic jiného nebylo, prostě jsem chtěl hrát jen hokej.
Robert: U mě to byla celkem náhoda. Ještě v dorostu jsem o tom tolik nepřemýšlel. Poté mě pan Brabenec přemluvil, ať to prostě zkusím, tak jsem to zkusil. Dostal jsem se na Spartu a postupem času se chci hokeji věnovat více a více. Chci to dotáhnout daleko.
Mnoho hokejistů má svůj vzor. Měli jste i vy nějaký idol z ledové plochy?
Frank: Pro mě byl vzor určitě táta a potom jsem začal sledovat Vincenta Lecavaliera. Aktuálně sleduji ještě Richardse z Philadelphie.
Robert: Paul Kariya. Jednoznačně. Na Kobře jsem po něm měl číslo devět, pro mě to byl obrovský vzor. Teď již sleduji více hráčů a snažím se sledovat jiné hráče. Sleduji hráče, kteří jsou stejně vysocí jako já a mají podobné fyzické parametry. Pokud musím jmenovat, tak mě napadá třeba Mike Cammalleri nebo Zach Parise.
Franku, Tvým tátou je František Kučera, což je bývalá opora Sparty. Je hodně přísným sledovatelem a rádcem?
Frank: Není to tak hrozné. Občas nějakou radu dá, ale každá rada k nezaplacení. Nemíchá se mi do toho, už tomu nechává volný průběh.
Na co ve svých hokejových začátcích nejraději vzpomínáte?
Robert: Jako první mě napadá turnaj v Rosicích, kde jsme hráli v šesté třídě. Udělali jsme tam obrovský úspěch, když jsme skončili třetí. Byl to obrovský turnaj, byl tam například Vsetín. Pamatuji si jeden zápas, kdy jsme otočili stav z 1:2 na 3:2 a já dával vyrovnávací branku. Super zážitek, ale samozřejmě jich je víc. Za aktuální zážitek lze rozhodně považovat loňskou sezonu. To jsem nejvíce dokázal, byla to skvělá sezona.
Frank: Mám dva. Jeden je ještě z doby, kdy jsem hrál v sedmé třídě na Spartě a vyhráli jsme republiku. Druhý je z loňské sezony. Byla to báječná jízda a hlavně play-off. Nikdo s námi nepočítal, jak před sezonou, tak před play–off. My jsme urvali čtvré místo v republice, což je nakonec trochu málo, jelikož jsme se mohli dostat alespoň do finále, bohužel. Uvidíme, co přinese tato sezona.
Oba jste ročník 1991, takže vaše kariéra ještě není příliš bohatá. Každopádně jste hráli již pod mnoha trenéry. Na kterého vzpomínáte nejvíce? Kdo vás nejvíce poznamenal?
Robert: Těžko říci. Nechci moc jmenovat, ale rozhodně pro mě byli na Kobře dva zásadní trenéři. Jmenovitě Martin Slanina a Jirka Hájek. Hokejově mi toho hodně dal Jirka Svoboda, který s námi trávil hodně času, jakožto asistent trenéra. A pak také nemohu zapomenout na Michala Janů, což byl otec jednoho spoluhráče, ale jezdil s námi všude. Mě hodně radil, což mě určitě posunulo dál. Jmenovat je trochu těžké, protože na někoho zapomenu a byla by to škoda. Já musím říct, že jsem měl na trenéry štěstí. Samozřejmě, prožil jsem si těžké období, kdy jsem za pana Žemličky a Volka někdy také seděl, ale i to mě posunulo dál, takže nemám nikomu, co vyčítat.
Frank: Já nejvíce vzpomínám na pana Najmana staršího, který mě tu naučil bruslit. Prošel jsem pod rukama mnoha trenérům a každý mi něco dal, takže to nejde nějak vyjmenovat, protože by to byl dlouhý seznam. A já nechci na někoho zapomenout.
Co říkáte na letošní přípravu? Podle výsledků se dá hodnotit velmi pozitivně.
Frank: Příprava byla hodně kvalitní. Prohráli jsme jediné utkání a hráli jsme dobře. Musím ovšem říci, že takhle tvrdou přípravu jsem ještě nikdy neměl.
Robert: A to Frank je tvrdý dříč. (úsměv)
Frank: Hlavně na nohy.
Robert: Musím souhlasit. Příprava byla tvrdá, ale na druhou stranu zase příjemně utekla. Nebylo tam nic, co by člověk nechtěl dělat. Bylo hodně změn v tréninku. Šli jsme třeba na písek, to jsme spolu v přípravě zatím nezažili a byli tam také další nové věci.
Frank: Přesně tak. Bylo to fajn. Měli jsme společný teambuilding, byli jsme na vodě. Neskutečné, prostě super.
Robert: I ta tvrdost nás dostala tam, kde teď jsme. A můžeme být výše.
Frank: Řekl to krásně. (smích)
Suchá letní příprava. Noční můra většiny hokejistů. Jak je tomu vás?
Frank: Vždy jsem se jí chtěl za každou cenu vyhnout! Postupem času jsem ale pochopil, že to tak musí být, protože bez suché přípravy to nejde. Teď už mi tolik nevadí. Kromě sprintů a překážek.
Robert: Ale tak ty je ničíš. (úsměv)
Frank: Na Olympu nějaký účet bude. (smích)
Robert: To je to nejhorší, co může být. Bude to tím, že nejsme na ledě. Nemáme výstroj, nemůžeme si pohrát s pukem, nemůžeme si vystřelit. Nedá se najít nějaké speciální cvičení, které nemusím. Možná je trochu horší ještě předsezonní kemp, kdy se vybírají další hráči do týmu. Ale horší je asi ta suchá příprava, jelikož nejsme na ledě.
Jak se udržujete v kondici mimo led a tréninky?
Frank: Tak určitě zajdeme do posilovny. Dáme si pár činek, posílíme nohy a trochu si zazvedáme.
Robert: Ještě s námi chodí Kolda (Jakub Kolář, pozn. redakce). Řekli jsme si, že trochu zamakáme navíc mimo tréninky. Hodinku po tréninku, po zápase. Nemůžeme se před zápasem předřít, ale musíme se trochu držet v kondici.
Teď k nynější sezoně, která je zatím rozjetá nad očekávání. Ze 24 zápasů jste si připsali 16 výher (rozhovor vznikal ve čtvrtek, proto měli junioři odehráno pouze 24 zápasů, pozn. redakce), čekali jste to před sezonou? Překvapuje vás to?
Oba: Ne, nepřekvapuje. Vůbec.
Frank: My jsme měli skvělou přípravu. Jednou jsme prohráli, sešlo se vážně dobré mužstvo a já jsem hodně dobrý start čekal. Šestnáct výher pro mě není nějakým překvapením.
Robert: Jde o to, že se sešel opravdu dobrý tým. Máme vynikajícího trenéra, který nás opravdu dostal na další level. Ten tým se tak stmelil, že jsem opravdu věřil v dobrý začátek. To ovšem nezaručuje úspěch. Něco se nepovede v play–off a je konec. Každopádně jsem si před sezonou řekl, že je to na dobré cestě. Hlavně si sedíme herně, což je potěšující. (odmlčí se) Možná si dovolím říci, že toto je zatím nejlepší tým, ve kterém jsem za svou dosavadní kariéru hrál. Nechci ovšem zanedbávat loňský tým, ale nedotáhli jsme play–off. To bude tuto sezonu hlavním měřítkem, zda se sezona povedla. Aktuální forma ještě nic neznamená, proto se chceme v klidu dostat do první šestky a zajistit si play–off. (zatluče do stolu) A já mohu říci, že tady u stolu na to papírově máme!
Frank: Sedíme si i charakterově a to je také velmi důležité.
Zmínili jste se o panu Arnoštovi, který juniorku převzal po panu Geffertovi. Kde vidíte hlavní rozdíl mezi nimi?
Frank: Pan Arnošt je pořád pozitivní. Pořád. Ikdyž nás potkala menší krize, když jsme prohráli čtyřikrát v řadě, tak vždy přišel do kabiny pozitivně naladěný. Snaží se s námi stále komunikovat, ale to bylo také za pana Gefferta.
Robert: Na druhou stranu musím říct, že pan Arnošt je trochu perfekcionista. Teď jsme jednou prohráli a už zase přišel nejtvrdší dril a trénink. Zase úplně pořád pozitivní není, ale chce pro nás jen to nejlepší. A když mu to dáváme, tak je pozitivní. Nemůžeme to porovnávat, každý má něco do sebe.
Mnoho vašich spoluhráčů z juniorského týmu již obléklo dres „A“ týmu. Někteří se v něm již objevují pravidelně. Co vy? Pokukujete po „A“ týmu?
Frank: V první řadě se chci hokejem živit profesionálně. Chci pravidelně hrát tady na Spartě a na zámoří a zahraničí je pořád čas. Pro mě je teď prioritní Sparta. Každý, kdo hraje v juniorce, chce hrát za chlapy. Nebudu tvrdit, že nechci, když to tak není. Rád se podívám, jak si vedou a rád bych také hrál. Myslím si ale, že na to mám ještě čas. Musím na pár věcech zapracovat. Hrát za „A“ tým mohou jen ti, kteří už na to opravdu mají.
Robert: Největším přáním je hrát profesionální hokej. Vydělat si tím nějaké peníze, protože hokej miluji. Teď studuji na vysoké škole a nedovedu si představit, že bych dělal nějakou kancelářskou činnost. Dostat se do „A“ týmu, je pořád fantazie. Pro tuto sezonu určitě a pro tu příští asi ještě taky. Chce to jít malými krůčky. Třeba přes Beroun. Později hrát ve Švédsku, Finsku nebo v zámoří by byla nádhera. Jsou to zatím jen sny a já musím makat, aby se sny staly skutečností. Já chci být hlavně někde, kde mi dají šanci se zviditelnit. Tady to zatím nevypadá, bohužel.
Sparta teď spadla do hluboké krize. Je to ožehavé téma také v juniorské kabině?
Frank: Já to sleduji a v kabině to také řešíme. Často o tom diskutujeme. Taková krize tu ještě nebyla, to je pravda.
Robert: Moc to nesleduji. Když jsem na hokeji, tak řeším jen sebe, tým a věci okolo něho. Samozřejmě, že o tom vím, čtu o tom, ale snažím se to spíše nevnímat. Je to daleko kolem mě a radši sleduji jiné sporty. Chci se toho spíše zbavit, než abych se tím nějak zabýval. Hodně sleduji například americký fotbal.
Ke kabině patří také muzika. Obzvlášť u juniorů to musí být velmi pestré. Jaká hudba duní juniorskou kabinou na Spartě? Kdo vůbec celý playlist řídí?
Frank: Robert to má na starost. Když se mu něco nelíbí, tak to musíme ztlumit. V poslední době to je hlavně Xindl X.
Robert: Xindl X je to nejhorší, co můžeš dostat. Většinou to vypnu, když to zajde do extrému, tak odcházím. Ještě před měsícem jsme se o to trochu hádali, ale nejvíce hraným je asi hip – hop. Ten vyhovuje většině, takže je slyšet. Nikdo s tím zatím nemá problém, ikdyž většinou jede také tvrdší hudba. Dokud nepříjde Frank a nepustí si Jasona Derula nebo Backstreet boys. (smích)
Frank: Jo, Backstreet boys. (smích)
Jak jste řekli, v kabině je podle vás skvělá parta. Scházíte se také mimo dění ve Spartě?
Frank: Týmově jsme se snad ještě nikde nesešli. Někdy jsme si třeba v sedmi lidech někam zašli, ale to nebylo nic velkého.
Robert: Ono nebylo ani potřeba. Teď ovšem plánujeme společné hory, což by měla být naše první celotýmová akce. Určitě před Vánocemi ještě něco vymyslíme.
Frank: Nějakou vánoční besídku. (smích)
Můžeme nahlédnout do vaší budoucnosti a pokud začneme pěkně zostra, tak můžeme zmínit reprezentaci. Vás se týká hlavně ta mládežnická, házíte očkem po reprezentačním dresu?
Frank: Určitě, když je někdo z kluků nominovaný, tak se v kabině podíváme a trochu to rozebereme. Proti většině těch kluků nastupujeme a také trochu zaspekulujeme, kdo na to má a kdo ne. Je to trochu ze závisti, protože každý by do té dvacítky chtěl. Od dvacítky je ten ohromný skok do dospělého hokeje. Vše to usnadní.
Robert: My jsme bohužel mimo území, kde se hráči pro dvacítku vybírají. Jsme ročníky 91, takže poslední ročník, který může hrát. Když to tak vezmeme, tak tam jsou již kluci, co hrají za chlapy a jsou stejně staří. Já za sebe mohu říci, že jsem spokojený tam, kde jsem a stále nějaký potenciál cítím. Jsou hráči, kteří třeba nejsou tak dobří, ale jsou více na očích, protože hrají 1.ligu. Dokonce někdy nastoupí i v extralize. Naše juniorská extraliga není tak sledovaná.
Máte nějaký tým, kde by jste chtěli jednou hrát?
Frank: Sleduji NHL, takže určitě Edmonton a pak Sparta. To jsou asi jediné dva týmy, které opravdu sleduji.
Robert: Pro mě to jsou New York Jets, ale jejich dres asi neobléknu. (smích) Nemám hokejový tým, za který bych vyloženě chtěl hrát. Pro mě by bylo fajn hrát tady. Klidně za deset let, ale oblékat dres Sparty musí být úžasný pocit. Teď oblékám dres juniorů a jsem za něj spokojený. Každopádně chci obléknout sparťanský dres v „A“ týmu. Jde o šanci, musím vylepšit své dovednosti. Svůj oblíbený tým v NHL nemám. Loni jsem přál Chicagu, nakonec tedy vyhrálo. Líbila se mi také Philadelphie.
Frank: Jo jo, Hartnell.
Robert: Přesně tak, ale i další. Richards, Briere. Mám hodně rád také Carcilla a hodně se mi líbil Sean Avery. Toho jsem vždy hltal. Poslední dobou už ho moc nesleduji, ale když hrál ještě s Jardou Jágrem v Rangers, tak jsem mu hodně fandil. Líbí se mi na něm všechno. Také to, jak se obléká a další věci mimo led.
Vy dva jste spolu dobří kamarádi?
Robert: Ne!
Frank: Nejsme. My se nesnášíme. (smích)
Robert: (podívá se na Franka) Ani nevím, jak dlouho se vůbec známe.
Frank: Od prvního roku v juniorech, kdy jsme měli společné cesty domů. Bavili jsme se spolu a tak vzniklo naše přátelství. Někdy se ale chytneme, třeba včera (ve středu, pozn. redakce). Hádali jsme se kvůli textu v písničce, ale vše probíhalo s humorem. My jsme s Kubou Kolářem taková trojka, trávíme spolu hodně času. Máme se rádi.
(po malé chvilce se hlasitě rozesmějí)
A co český fotbal? Zajdete se někdy kouknout na fotbalové kolegy z Letné?
Robert: Já byl na fotbale jednou v životě. A moje první zkušenost je taková, že mě na něm málem zabili. Frank mě přemluvil, abychom šli na zápas se Žilinou. Vyrazili jsme a bohužel jsme seděli blízko kotle žilinských fanoušků, takže ta rána nebyla moc příjemná. Sedím a najednou kousek ode mě vidím letící sedačku. (smích)
Určitou část fanoušků bude jistě zajímat jedna věc. Některé fanynky by rády věděly, zda máte přítelkyně. Jak to s vámi je?
Frank: Já jsem svobodný. Aktuálně přítelkyni nemám.
Robert: Ano, čerstvě mám přítelkyni.
Už se vám někdy stalo, že vás někdo požádal o autogram?
Frank: To se mi jednou stalo. Bohužel si mě jeden malý kluk spletl s hráčem „A“ týmu. Šel jsem do posilovny a on se mě před zápasem áčka zeptal, zda bych mu nedal hokejku. Musel jsem mu říci, že bohužel za „A“ tým nehraji. Ale nikdo jiný mě o autogram nepožádal.
Robert: Frankovi už rostou pořádně vousy, tak si ho pletou. (úsměv) Mě také nikdo zatím nežádal, ale na jedné oslavě mé spolužačky jsem narazil na jednu její kamarádku, která chodí na naše zápasy a věděla, kdo jsem. Překvapilo mě to. Bylo by fajn, kdyby to někdy přišlo. Rozdat nějaký ten autogram, vyfotit se.
Návštěvy na vašich zápasech nejsou oslnivé, ale někdy se podaří dosáhnout stovky diváků. Jak se cítíte, když máte alespoň desítky fanoušků v zádech?
Frank: Určitě, co si budeme povídat. Když na hokej příjde šest tisíc lidí, tak je to o ničem jiném. Ono hrát i před tisíci diváky musí být super. Určitě je to krásný pocit, ale ikdyž na nás příjde jen deset lidí z kotle, tak dokáží udělat úžasnou atmosféru a hned se nám hraje lépe. Člověk slyší povzbuzování a hned chce i více makat. Tím netvrdím, že nemakám, ale prostě je to fajn. Jen ať fanoušci chodí. Klobásu ani pivo nedostanou, ale můžou se kouknout na kvalitní hokej, který aktuálně produkujeme.
Robert: Je to cítit, když někdo příjde a fandí. Na nás stejně většinou chodí jen rodiče některých kluků, pozorovatelé. Ovšem když příjdou fanoušci, tak je to úplně jiné. Každý chce hrát před vyprodanými halami, ale to je ten další stupeň, kam se chceme dostat. Určitě by jsme uvítali více diváků. Můžeme nabídnout jen odježděný a pohledný výkon, ale Frank je celkem hezký kluk, tak by holky přijít mohly. (smích) Je to juniorský hokej. Nemůžeme si od toho nic slibovat. Chodí se u nás hlavně na dospělé. Je těžce představitelné, že by si lidé přečetli tento rozhovor a vyrazili na hokej, ikdyž by to bylo super. Na druhou stranu, když hraje áčko, tak jsou otevřeny bufety v aréně, servis je jiný. Je pravda, že u nás fanoušci neplatí, ale na našich zápasech jim nemůžeme nabídnout přestávkový program nebo jiné doprovodné akce, pro které lidé na hokej také chodí. Naší aktuální zbraní a tahákem je pouze atraktivní hokej. Popravdě, málokdo zná naše jména. Jednou to třeba přijde, ale je jasné, že ne hned. Ale hrát před zcela prázdným stadionem, když tam jsou kluci a celý realizační tým, mi nevadí.