Eiffelova věž, vyčnívající z obranných řad Sparty, nikdy nepostrádala tvrdost nejen v osobních soubojích, ale také při střelbě. Během utkání "hvězd" ve Vítkovicích v roce 1998 ovládl Jaroslav Nedvěd – řečený "Méďa" – bitvu o nejtvrdší ránu extraligy, když vypálil puk rychlostí 147 km/h! V tu chvíli vůbec netušil, jak jeho vlastní hokejovou kariéru poznamenají jiné "dělové rány". První přišla hned o pár týdnů později v semifinálové sérii se Vsetínem a pod prohnutou střechou pověstné valašské "boudy" Na Lapači. "Už na podzim jsem od vsetínských utržil pár šrámů v pražském utkání. Kapusta mne – věřím že neúmyslně – seknul špičkou hokejky do hrudníku a vyrazil mi dech. Já se na něj vrhnul, na mne zase Jaškin, a na toho naskočil brácha, který měl tou dobou problémy se smlouvou v NHL a ve Spartě dočasně vypomáhal. Byla z toho valná hromada. Vlastně sranda, co k hokeji patří. Ovšem během play off ve Vsetíně jsem si prožil nejkrušnější a nejbolestivější moment kariéry. Na naši branku střílel Jirka Dopita. Je to kus chlapa a jeho rány mají říz. Já ji chtěl zblokovat, padnul na led, jenže Dopita puk špatně trefil, ten šel půl metru jinam, než jsme oba čekali, a šílenou pumelicí mne trefil přímo do čela! Pamatuji si, jak mne v jednom z prvních novodobých derby poslal Viktor Ujčík, tehdy slávista, nešetrným krosčekem po hlavě do mantinelu. Já si hrál tenkrát na velkého frajera, měl na hlavě místo pořádné přilby takovou tu lehkou, "Gretzkovku". Okamžitě jsem šel do mdlob a probudil se až na Bulovce. Jenže po Dopitově ráně, která mi promáčkla lebku uprostřed čela a ještě do něj udělala díru, ze které začala proudem crčet krev, jsem zůstal při plném vědomí! Hrůza. Neztratil jsem ho ani když mne naložili do vrtulníku a letecky přepravovali na operaci do Prahy. Zaregistroval jsem rychlé přistání a živě si pamatuji, jak na můj překvapený dotaz, to už jsme v Praze, kdosi odpověděl, kdepak, potřebujeme dotankovat! Bylo to šílené. V nemocnici mi skalpovali obličej, po stranách rozřízli lebku a pak všechno spojili a vyztužili zvláštní destičkou se dvěma šrouby! Nejsou ale jediné, co mám na tělě od hokeje na památku. Dalších sedm šroubů mi drží pochroumané zápěstí, které mi zase onehdy přerazil litvínovský Kotrla…"