Majitel neobvyklého příjmení i nepříliš frekventovaného křestního jména se narodil 26. ledna 1922. Do prvního mužstva Sparty nahlédl poprvé na jaře 1941. Společně s kamarádem z juniorky, útočníkem Slávou Němcem, v důsledku války a generační krize. Vysoké školy, jejichž barvy původně hájil, totiž nacisté zavřeli. Pro urostlého obránce byl hokej zábavou, nikoliv životním posláním. Budoucnost viděl jinde, než mezi mantinely. A tak po tréninku či krátce po utkání bral do rukou učebnice a skripta a pečlivě studoval medicínu. Když ji zdárně dokončil, býval v referátech o utkáních uváděn v sestavě Sparty už jako – dr. Cee. Hokejista, s odbornou specializací v porodnictví!
V roce 1951 začíná pracovat v Thomayerově nemocnici a mezi sparťanskými hokejisty je opravdovou výjimkou. Jako jediný nemá v kolonce „zaměstnavatel“ uvedeno ČKD. O dva roky později má adekvátní podíl na tom, že se tehdejší Spartak Sokolovo po finálovém turnaji raduje z historicky prvního titulu přeborníka republiky. „Stmelila nás mnohá protivenství. Paradoxně se o to postarali i sportovní novináři, kteří byli s výjimkou Lidové Demokracie poslušní direktiv hokejového svazu a předem nás odepsali jako mužstvo hokejových důchodců! Pravdu měli jedině v tom, že náš věkový průměr nebyl nejnižší, ale kolem osmadvaceti let,“ vzpomínal později Kristián Cee. „Do rozhodujícího zápasu s Chomutovem jsme nastupovali se dvěma hráči, kteří v předchozím duelu s Českými Budějovicemi utrpěli vážná zranění. Jan Hanzl měl naštípnutý článek u palce pravé, čili hůl vodící ruky, a přes velkou bolest hrál se sádrovou bandáží. A já? Po těžké srážce s Čeňkem Píchou u mantinelu jsem měl vykloubený ramenní kloub, jehož repozice se dělá až po převozu do nemocnice a důkladném rentgenovém vyšetření. Jenže s ohledem na délku rehabilitace jsem si jako lékař uvědomil, že nejrychlejším řešením je repozice okamžitá, takže ihned poté, co mne na nosítkách přenesli do šatny, se mi s pomocí klubového lékaře Kohouta povedlo vyhozený kloub vpravit násilím zpět do jamky. Tu bolest bych nikomu nepřál prožít! Kdybychom to ale nezkusili, měl bych po sezóně. A v ostravské nemocnici se později prokázalo, že mám ramenní kloub sice značně oteklý, ale funkční. Proti Chomutovu jsem nastoupil s fixačním obvazem a s obstřikem dvojité dávky Novokainu. Můj start měl především psychologický podtext, aby soupeř nezměnil taktiku s ohledem na naše výrazné oslabení. První třetinu jsem dohrál s bolestmi, ale nebylo to ono. Zůstal jsem na lavičce, ale už se jen díval. Zbytek zápasu odehráli v obraně osamocení Tikal s Ujčíkem a občas jim vypomohl Karban. Prožíval jsme muka, ale spoluhráči z brejků otočili zápas k vítězství a titul byl náš. Poslední zápas s Baníkem Ostrava na tom nemohl nic změnit. I beze mne a Hanzla ho mužstvo vyhrálo zcela jasně 9:4...“
Jako člen válkou poznamenaného týmu, který v sezoně 1943/44 zvítězil v Českých Budějovicích 7:1 (mezi stojícími uprostřed).
Hokejový oddíl, tehdy s domovskou adresou v Praze na Štvanici, prestižní prvenství o rok později zopakoval, když v klíčovém utkání remizoval s nastupující „kometou“ ligového nebe z Brna 1:1. Jenže žádné přehnané oslavy, ani finanční odměny, které čekají po zisku titulu na současnou generaci hokejistů, se v polovině 50. let – i s ohledem na politickou situaci v naší zemi, nekonaly. „Obdrželi jsme tutéž etuji se stejným odznakem velikosti dnešní pětikoruny, vyvedené ve stejných barvách jako o rok dříve, jen uprostřed byl vyražen jiný letopočet – 1954. Předem ohlášeným prezentem od Sekce ledního hokeje byla tepláková souprava! S širokými kalhotami na gumu hnědé barvy. Někdo z nás to ocenil slovy, že oproti loňsku se jedná o významný pokrok, ale vtipálek Míla Vecko ihned dodal, že až ho jako syna živnostníka pro obvykle nepatřičné řeči zatkne STB, vezme si tyto tepláky do kriminálu, protože tam nosí vězni némlich ty samé. A že mu to snad uznají jako polehčující okolnost. Druhý titul jsme asi nejlépe oslavili v oblíbeném Est baru hotelu Esplanád. I s manželkami. Však nás tam už krátce po utkání netrpělivě očekávala místní kapela, dirigovaná rezavým houslistou. Její členové pravidelně navštěvovali naše domácí utkání a fandili nám stejně, jako celá řada tehdy populárních herců. Někteří proto měli volný přístup i do šatny, například Karel Effa. Po sezóně nás za druhý titul ocenilo i předsednictvo Spartaku ČKD Sokolovo. Nechalo ušít na míru kožené tmavočervené bundy s náplety. Takže na nový ligový ročník už jsme byli na zájezdy jednotně uniformováni...“
Historický okamžik v dějinách klubu – první titul přeborníka republiky z roku 1953. Cee druhý zleva v horní řadě.
Po zisku dvou mistrovských titulů však přichází na jaře 1955 kruté vystřízlivění. Dvě ostudné prohry ve finálové skupině s Brnem a Tankistou Praha. Podivná atmosféra, která v doposud sourodém a přátelském kolektivu zavládla, přiměla Kristiána Cee k emotivnímu ukončení hokejové kariéry v barvách Sparty! A naplno se věnuje už jen medicíně. „Ony dva večery debaklů a blamáže, navíc v centru zájmu hokejové veřejnosti, byly pro mne evidentním důkazem, že ´moje´ Sparta s pověstným parťáckým bojovným duchem přestala náhle a definitivně existovat. U večeře jsem svým spolustolovníkům sdělil, že s hokejem končím, že se důrazně odmítám nadále angažovat v mužstvu, náhle se rozpadnuvším ze suverénního obhájce titulu ve spolek egoistů a alibistů. Jubilejního pětistého utkání za Spartu, které jsem chtěl v úvodu další sezóny oslavit před věrnými fanoušky už jako trojnásobný přeborník republiky, jsem se tím pádem nedočkal...“
Kristián Cee strávil ve Spartě čtrnáct sezón v řadě bez přerušení. A s ohledem na tehdy velmi krátkou hokejovou sezónu, která trvala jen od listopadu do března, odehrál i nezvykle vysoký počet zápasů. Bezmála 500 (ligových, přátelských nebo v rámci různých turnajů). Po celou dobu nosil dres s výraznou desítkou na zádech, a nevzdal se jí ani poté, co do Sparty nastoupil Vladimír Zábrodský, proslavený z časů v LTC Praha či reprezentaci identickým číslem. „Rád jsem mu ji nechal,“ tvrdí v nedávno zveřejněné autobiografii legendární útočník a přidává dalších pár slov na adresu někdejšího spoluhráče. „Už v roce 1947 byl Cee v širším kádru reprezentace. Dostal se tam přes akademické hry ve Švýcarsku, kde hrál beka ve dvojici s mým bráchou. Můj táta pak chtěl Kristiána získat i do LTC. Byl to inteligentní hráč, profesí lékař. Jenže on byl sparťanem tělem i duší, proto tuhle nabídku odmítl. Později tvrdil, že to byl důvod, proč se v nároďáku neobjevil, ale myslím, že to bylo trochu jinak. Cee byl dobrý hráč, ale tak, aby reprezentoval, asi ne. Snad kdyby do LTC skutečně šel, mohl se vypracovat. Jako doktor ale držel služby, musel vynechávat tréninky a nemohl dát hokeji tolik, co bylo třeba,“ myslí si i s odstupem času Vladimír Zábrodský.
Obvyklé zpestření hokejové přípravy z počátku 50. let minulého století – soustředění ve Vysokých Tatrách. Cee v podřepu.
S domácí soutěží se ale Cee oficiálně rozloučil až v barvách nedalekého Kladna. V roce 1966 pak využil cesty na dovolenou do Jugoslávie a s celou rodinou přešel přes rakouské hranice na Západ. Tam se vypracoval na zástupce primáře jak na západoněmecké, také anglické klinice, a posléze si otevřel soukromou ordinaci. Do vlasti se vrátil až v roce 1991. A poslední léta strávil v ústraní. Jedinou spojkou s veřejností a zejména s kamarády ze Sparty, mu v čase zhoršujících se zdravotních problémů, byl další ze sparťanských obránců, František Tikal. Také on nás ale nedávno navždy opustil.
Pro sparťanskou rodinu je odchod Kristiána Cee, dvojnásobného přeborníka republiky, velkou ztrátou. O co víc byl totiž pro současnou generaci fanoušků velkou neznámou, bezmála zapomenutou, o to víc se zasloužil o zpětné podchycení její historie. Vždyť ještě v listopadu roku 2002 a z čistě vlastní iniciativy vyťukal na klasickém psacím stroji obsáhlý, šestačtyřicetitránkový materiál, v němž popisoval sparťanské úspěchy i propady v období let 1941 až 1955. Autorovi dvou knižních kronik, dalších retrospektivních materiálů i této vzpomínky, tak poskytl neocenitelné informace, k nimž by se s odstupem šesti resp. sedmi desetiletí už jen těžko dopracoval. A také z osobního archivu vylovil množství unikátních fotografií, které zpestřily obě zmiňované knihy, „Naše krev je Sparta“ a „Sparta Praha – Srdce naše“...
MUDr. Kristián Cee zemřel 29. března 2010 ve věku 88 let.
David Soeldner
