Letní příprava zraněného
Kvůli zranění jste přišel o většinu přípravných zápasů, naskočil jste až proti Mladé Boleslavi. Jak na tom pár dní před začátkem ligy jste?
Je to den ode dne lepší. Ale kvůli tomu, že jsem se rozhodl jít horší cestou, se to lepší pomalu. Nenechával jsem to v klidu, potřeboval jsem se připravovat a trénovat.
Co přesně vás trápilo?
Měl jsem naražená žebra a natržený mezižeberní sval. Dostal jsem ránu přímo zepředu na spodek žebra, měl jsem tam hematom a trhlinu. Měl jsem nařízený třítýdenní klid, ale když si člověk uvědomí pozitiva a negativa, tak jsem neměl na výběr. Protože tři týdny pro hokejistu, to je po sezóně. Takže by to pro mě znamenalo, že bych zahodil to, co jsem natrénoval.
Takže jste trénoval i se zraněním?
S fyzioterapeutem Martinem Dvořákem jsem to dohodli, měl jsem nějaké úlevy. Co jsem mohl dělat, to jsem dělal. Snažil jsem se najít věci, při kterých to budu co nejméně namáhat, abych se mohl aspoň na šedesát sedmdesát procent připravovat. Ale zároveň se to ze tří týdnů prodloužilo na pět. Proti Boleslavi jsem šel do skoro prvního a zároveň posledního přípravného zápasu. Snad všechno proběhne dobře a budu připravený na páteční ligu.
Letní přípravu absolvujete, stejně jako další zkušení hráči, individuálně. Jaké výhody a nevýhody v tom vidíte a jak se individuální příprava liší od týmové?
I když nemá letní přípravu skoro nikdo rád, tak je strašně důležitá. Jsme velký kolektiv, každý hráč je jiný a potřebuje něco jiného. Hráč, který hraje od osmnácti devatenácti let ligu a je mu přes třicet, už ví, co jeho tělo potřebuje. A abychom byli platnější a mohli se vyrovnat mladším, tak si trénink potřebujeme přizpůsobit. Pro trenéry je těžké to skloubit. Proto se dělají individuální testy, při kterých se ukáže, co hráči chybí a co by potřeboval. Jsem rád, že mi trenéři vyšli vstříc a můžu se připravovat individuálně. A člověk už má za ty léta nějaké zdravotní problémy a něco dělat nemůže. Za to, co nemůžu dělat, si zase musím jinde přidat. Co si budeme povídat, já už ji třeba zaměřuju jinak a trénuji v jiných dávkách, aby to tělu spíš neubližovalo. Nemůžu trénovat dvě a půl nebo tři hodiny v kuse, protože by mi to uškodilo. Tak si to rozdělím a trénuji dvoufázově, ráno a odpoledne. Takže objem je to podobný, spíš jen rozdělený jinak časově.
Kvůli zranění jste přišel i o turnaj European Trophy. Jak byste i přes svou neúčast přímo na ledě turnaj zhodnotil?
Vidím samá pozitiva, i když jsem bohužel turnaj nemohl odehrát. Je to výborná konfrontace s evropskými týmy. Když budu mluvit za sebe, tak starší hráč se potřebuje v létě nějak připravit. Přece jenom motivace někdy není taková, jaká by měla být. Tohle byly zápasy s těžkými soupeři, se kterými se neznáme. O to víc se na ně hráč těší. A o to víc mě mrzí, že jsem je nemohl absolvovat. Doufám, že podobný projekt bude i příští rok. Snad mi tou dobou bude zdraví sloužit a ještě tady budu. Rád bych si zahrál.
Je to asi něco jiného než přípravné zápasy s prvoligovými týmy…
Určitě, je to jiný hokej. Střety a osobní souboje jsou stejné jako v lize, někdy třeba i víc. Týmy se neznají, takže chtějí oba hrát hokej. Někdy mi přijde, že v normální přípravě chce druhý tým něco ukázat, i když ligu tak pak nehraje. Jenom proto, že hrají se Spartou. Ve skutečnosti si pak ani oni nic nezkusí. Jsou v tom emoce jako v každém utkání, ale ten přípravný zápas nesplní to, co by si týmy měly vyzkoušet. Kolikrát je pak ten hokej takový neslaný nemastný. Jeden tým chce hrát, druhý chce jen bořit a bránit. Ve skutečnosti ve své soutěži bude chtít taky hrát hokej. V tomhle vidím velký rozdíl a velký přínos European Trophy.
Hokejové začátky na Kladně
Kdo vás k hokeji na Kladně jako malého kluka přivedl?
K hokeji mě přivedl strejda, bratr mojí mámy. Jeho dva synové, moji bratránci, už hokej na Kladně hráli, takže jsem si to šel taky vyzkoušet. U mě to bylo mezi první a druhou třídou, začal jsem hrát hokej v necelých osmi letech. Dnes už všichni chtějí začínat ve čtyřech v pěti. Každý na to má jiný názor, já třeba začal až takhle pozdě.
Měl jste okamžitě jasno o postu v útoku, nebo vás trenéři zkoušeli i v obraně?
Od začátku jsem byl útočník, nikdy mě jinde nezkoušeli. Měl jsem vždy hlavně touhu dávat góly a cpát se dopředu. Vypozorovali to i trenéři a nikdo se mě nesnažil předělávat.
První extraligové sezóny jste strávil na Kladně. Cítíte se víc jako sparťan, nebo jako kladenský patriot, přece jen s hokejem jste tam začínal…
Když jsem v roce 2003 přišel do Sparty a prohlásil jsem o sobě, že jsem sparťan, tak se mi plno fanoušků na webu vysmálo, že to bylo unáhlené. Je to asi pravda, ale já jsem byl rád, že když o mě na Kladně nebyl zájem, tak mi Sparta nabídla práci. Dostal jsem novou výzvu a šanci dosáhnout v české lize nějakého úspěchu, dostat se na nejvyšší mety, pro které člověk hokej hraje. Proto jsem se v tomhle považoval za sparťana. To se nemění, začínám tu už osmý rok. Myslím, že už jsem tu něco odehrál, pak mě i těší, že měnící se generace, které na hokej chodí, třeba řeknou, že mě považují jen za sparťana. To určitě potěší. Z té druhé stránky, na Kladně jsem se narodil, naučili mě tam hrát hokej. Fandím Kladnu, chodím se tam dívat na zápasy. Ale momentálně je prostě moje práce, živobytí a hokejové zázemí tady a zajímá mě jen Sparta.
Jiný kladenský odchovanec Jaromír Jágr se vyjádřil, že se jednou do Kladna vrátí, jak jste na tom vy?
Teď na to asi nedokážu odpovědět. Spíš budu mít takové přání, aby zdraví vydrželo, byl o mě zájem a kariéru jsem dohrál tady na Spartě.
V zemi tisíce jezer
Co vás v průběhu sezóny 1997/1998 vedlo k odchodu z Kladna do Finska a jak k němu došlo?
Už před sezónou jsem byl na mezinárodním turnaji, tenkrát se myslím jmenoval turnaj Pragobanky. Turnaj se mi podařil a už před sezónou se o mě zajímal Jokerit Helsinky. Ale v tu dobu oddíl řekl, že mě nepustí, že máme připravenou sezónu a týmovou spolupráci a těžko by za mě týden před ligou hledali nějakou náhradu. Tak jsme to nechali běžet. Pak přišla další nabídka Jokeritu, sezóna se tolik nedařila, měli o mě zájem zrovna během vánoční pauzy.
V tu dobu už se postoj Kladna změnil?
V tu chvíli to bylo zajímavé pro obě strany. Já měl na Kladně smlouvu ještě na tři roky, protože mi běžel teprve druhý rok z pětileté smlouvy, kterou jsem tam podepsal. Chtěl jsem vyzkoušet zahraničí a pro Kladno to byl jeden z nejlepších obchodů v historii. Peněz za mě oddíl dostal opravdu hodně, takže to bylo výhodné. Proto jsme se takhle rozhodli. Já měl v tu dobu smlouvu ještě na dva a půl roku, hostování v Jokeritu bylo na rok a půl.
Většinu hokejistů láká působení v NHL, pro vás bylo zřejmě zemí zaslíbenou právě Finsko...
Ještě když jsem hrál na Kladně, tak mě lákalo Finsko, i díky mému stylu hokeje. NHL u nás ještě v tu dobu nebyla tak medializovaná, tolik se o ní nepsalo. Finský hokej se mi hodně líbil útočením a bruslením. Myslel jsem, že stylu mého hokeje by to mohlo vyhovovat. Za těch pět a půl sezóny, které jsem tam odehrál, jsem snad zanechal nějakou stopu. Byl jsem tam po všech stránkách, v osobním životě i hokejovém, velmi spokojený. Na Finsko zkrátka nedám dopustit.
Jaký je podle vás hlavní rozdíl mezi českým a finským hokejem?
Rozdíl vidím hlavně v bruslení, hokej je v dnešní době dost podobný a vyrovnaný. Mě prostě vyhovoval ten rychlý přímočařejší hokej založený na výborném bruslení. Když jsem tam přišel jako Čech, byl jsem zvyklý na víc kombinace. Shrnul bych to tak, že je to podobné,ale finská hra je jednodušší a rychlejší.
V Jokeritu jste strávil pouze necelou sezónu a nastal přesun do Espoo Blues...
V Jokeritu jsem ještě absolvoval letní přípravu, ale najednou byl počet cizinců naplněný. Do NHL odešli dva beci a klub musel koupit další cizince. Já tam byl v tu chvíli nový a zároveň nejmladší cizinec. Naznačili mi, že můžu zůstat v Jokeritu, ale že ne všichni bychom mohli nastupovat, museli bychom se střídat. Přišel za mnou Jirka Vykoukal, který v tu chvíli hrál v Espoo Blues, jestli nechci jít k nim. Takže pro mě to bylo něco nového v tom, že jsem bydlel ve stejném bytě, platil mě dál Jokerit Helsinky, využíval jsem jejich doktora, ale hrál jsem za klub Espoo Blues.
V Espoo jste ale také vydržel pouze jednu sezónu, co stálo za dalším stěhováním?
Na Kladně mi zbýval ještě rok smlouvy. Nastalo dohadování kolik budou chtít odstupné, jestli mě budou chtít zpátky. Po jednání s Espoo jsem byl trošku zklamaný, každý si myslí, že jdeme na sever vydělávat velké peníze, ale těch hráčů na stejné úrovni je tolik. Dostal jsem na výběr. Buď se vzdám polovičky platu a doplatím to ze svého, nebo půjdu zpátky na Kladno. V tu chvíli jsem si řekl, že jdu zpátky do Kladna a uvidíme, jestli se do Finska ještě vrátím.
A pak přišla nabídka od Jyväskylä…
Když už jsem si sbalil všechny věci, tak mě přesvědčilo jednání vedení Jyväskylä. Přišli za mnou a jsem strašně rád, že jsem nakonec změnil rozhodnutí. Domluvili jsme se, podepsali jsme na začátku dvouletou smlouvu, pak jsme ještě rok přidali. Akorát jsme s týmem pořád bojovali o play off.
Úspěchu jste se ale přece jen nakonec dočkal, při své poslední sezóně ve Finsku v dresu Kärpätu Oulu...
Už po druhém roce v Jyväskylä o mě měl manažer Kärpätu Oulu velký zájem. Říkal jsem, že do Oulu nepůjdu, protože jsem se postupně přesouval z Helsinek na sever do Jyväskylä. Nakonec bych šel do Oulu, kde je v zimním období tma skoro celý den. Tak jsem to odmítal, ale po třetím roce v Jyväskylä jsem chtěl mít taky nějaký úspěch, takže jsem kývnul. Hodně to ovlivnilo i to, že můj kamarád Petr Tenkrát se vracel z NHL a šel do Oulu taky. Věděli jsme, že se rodiny znají, Kärpät Oulu měl velké ambice. Říkal jsem si, že mám tak rok dva, než dcera půjde do školy, takže bych chtěl ve Finsku ještě dosáhnout na nejvyšší cíle. To bylo z 90% naplněné, hráli jsme finále, které tedy nakonec nevyšlo.
Ve Finsku jste strávil necelých šest sezón, prošel jste čtyřmi týmy. Kde vám bylo úplně nejlíp?
Všude bylo krásně. Díky tomu, že jsem byl v Jyväskylä tři roky, tak určitě hodnotím město a spoluhráče jako nejlepší. A po hokejové stránce byl asi nejlepší poslední rok v Oulu.
Sedm sezon ve sparťanském dresu
K přesunu zpátky do ČR vás tedy vedla i rodina. Co dalšího k tomu přispělo?
Určitě to byl jeden z faktorů, dalším byl zájem Sparty. Už v půlce sezóny v Oulu, když jsem přijel na Vánoce domů, proběhly první kontakty s Lojzou Hadamczikem, tehdejším trenérem. Sparta kupovala v půli sezóny Romana Šimíčka z IFK Helsinky, chtěli i mě. Nabídky Sparty jsem si hodně vážil, řekl jsem, že když se kluby domluví, tak půjdu už na Vánoce. Ale Oulu o tom v žádném případě nechtělo slyšet, takže jsem tam dohrál sezónu. Po sezóně jsem v Oulu oznámil, že se vracím s rodinou domů, i když předtím jsme si plánovali třeba ještě rok zůstat.
Co hrálo největší roli při rozhodování?
Strašně jsem si vážil nabídky Sparty a říkal jsem si, že se za rok nemusí opakovat. Na Kladně o mě dlouhodobě nebyl zájem a pro mě je důležité buď hrát v zahraničí, nebo být naopak blízko domova, kde jsem si chtěl postavit dům a bydlet. A po hokejové stránce měla Sparta vždy nejvyšší ambice. Kdysi v 97. roce bylo téměř nemyslitelné odejít z Kladna do Sparty, rivalita byla obrovská. Ale takhle s odstupem pěti šesti let přece jenom o tom všem člověk víc přemýšlel. Proto jsem se rozhodl pro Spartu a jsem za to rád.
Po první sezóně na Spartě, kdy jste došli do semifinále, přišla výluka NHL. Sezóna ale dopadla pro Spartu i se všemi hvězdami docela špatně…
Takový je sport, takový je hokej. Přitom to byla z nejlepších základních části. Mě jenom mrzelo, že chodilo hrozně málo lidí, měli jsem tu myslím snad šest sedm hráčů z NHL. V celé soutěži jich bylo plno, hráli jsme se Zlínem na špici celou základní část. Play off dopadlo tak, jak dopadlo. Nevyšel nám úvodní zápas, pak se Petr Bříza prostřídal s Tomášem Pöpperlem. Vítkovice se na nás výborně připravily a ve čtvrtfinále byly lepší. Takhle to někdy chodí, o to víc to mrzelo. Zklamání bylo veliké, ale ta sezóna byla vynikající a člověk hodně okoukal a naučil se spoustu věcí.
Do další sezóny jste vstoupil v útoku s Markem a Štrbou výborně, ale bohužel přišel pátek třináctého v Litvínově a nešťastně zlomená ruka. Myslíte, že od té doby jste pověrčivější?
Musím upřímně říct, že jsem. Do té doby jsem tohle nijak neřešil. I proto, že zrovna s Martinem Štrbou, který už tu nějaký čas nepůsobí, jsme velcí kamarádi, a on měl ve Spartě třináctku na dresu jako šťastné číslo. Ale když se mi stal tenhle úraz, tak si na to od té doby vždy vzpomenu. Myslím, že zrovna loni dvě kola byla v pátek třináctého. Takové zranění by asi u mnoha lidí pověrčivost takhle změnilo.
Vrátil jste se do posledního kola základní části do derby se Slavií. Nebylo to třeba zpětně s ohledem na vážnost zranění příliš brzo?
Bylo to hodně brzo, dodnes to pociťuju a vzhledově je to na ruce vidět. Doktoři říkali, že jsem to moc urychlil, i když jsem to měl zpevněné osmi šrouby. Litoval jsem toho hlavně první dva zápasy ve Zlíně, které jsme prohráli. To jsem zjistil, že asi ještě hrát nemám, že nemám týmu co dát. Říká se, že chlap nebrečí, ale tenkrát jsem tam vyloženě bulel jak malý kluk. Cítil jsem, že je to špatné. Trenéři mě hodně podrželi, že jsem přínosem pro tým. Hokejisté hrají s lecčím, zvlášť když jde o play off.
Jak vás zranění limitovalo?
Zlomila se mi levá ruka, na které mám založené všechny kličky a zpracování. Nebyl jsem schopen tou rukou ani zvednout z ledu hokejku a s tímhle jsem šel hrát play off. Musel jsem pořád držet hokejku v obou rukách, abych mohl vůbec přihrát. Ale postupem času se to zlepšovalo, až jsme nakonec dosáhli na tu třešničku na dortu v podobně titulu.
Vrátit se už do derby bylo vaše rozhodnutí? Doktoři s tím souhlasili?
Bylo to ze dne na den. Ráno jsem se rozhodl a věděli o tom jenom trenéři. Chtěl jsem dát týmu impuls, do posledního kola jsme totiž neměli zajištěné play off. Nakonec jsme šli ze šestého místa, v té době ještě nebylo předkolo. Kdybych prohráli, tam nemohl nikdo vědět, jestli budeme v postupující osmičce, pořád to bylo otevřené. Z toho důvodu jsem se tak rozhodl. Myslím, že ta motivace pro tým se povedla.
Ve finále proti Slavii jste už přispíval do zápasů i brankami, takže ruka zřejmě byla mnohem lepší…
Do finále uplynul skoro měsíc a pomalu se to zlepšovalo. Ale když se s něčím hraje, tak ta doba léčení je delší a delší, stejně jako teď se žebry. Důležitá byla v tu chvíli psychika, finále se nehraje každý den. A ruka byla lepší, mohl jsem si dovolit víc a víc.
Byl pro vás titul v roce 2006 ve finále se Slavii tím největším hokejovým úspěchem, kterého jste do té doby dosáhl?
Z týmového hlediska tenhle titul nejvíc utkvěl v paměti. I díky tomu, že byl tak bolestivě vydřený. Druhý titul rok na to s Pardubicemi byl pro mě lepší z hlediska mého osobního výkonu, to jsem přispěl týmu daleko víc. Play off jsem měl výborné, tam jsem byl zdravý a zásluhu jsem měl větší. Ale první titul se Slavií za těch podmínek byl určitě top v mé hokejové kariéře.
Titul jste obhájili následující rok, kdy byla sezóna poměrně problematická v otázce gólmanů. Skončil Petr Bříza, jako jednička začal Dušan Salfický, kterého na podzim vystřídal Tomáš Duba. Jak jste rošády na brankářském postu jako tým vnímali?
Celý tým hrál jako na houpačce, brankáři jsme to moc neulehčili. Na Dušana Salfického byl velký tlak. Dušan je vynikající člověk, ale ne pokaždé to po sportovní stránce úplně vyjde. Mrzelo mě, že nedostal víc času a šanci, ale to já jako hráč neovlivním. Od toho jsou dva vyrovnaní gólmani. Potom přišel Tomáš Duba z Finska a nakonec byl hrdina on. I když to nebylo úplně ideální, tak na ně oba byl spoleh. Člověk nevydrží v absolutní pohodě celý rok. A u gólmana jsou přece jen nějaké sporné a nešťastné góly vidět víc, projeví se to na psychice.
Obhájit ligový titul, to byla určitě velká euforie…
Určitě. Zvlášť když byla liga poslední léta hodně vyrovnaná. Titul může vždycky vyhrát třeba šest týmů. Bylo to úžasné, dostat se dvakrát po sobě takhle daleko a vyhrát.
Který z titulů byl více vybojovaný, na který jste se víc „nadřeli“?
Asi ten první. Protože ve čtvrtfinále prohrávat už 0:2 a pak to otočit na 4:2, to chce velkou psychickou sílu. Play off se nám prostě povedlo. No a pak finále se Slavií, to je asi pro každého Pražáka sen. O to víc jsme si to užívali. Druhý rok už jsme do play off šli s jinou pozicí, ale hlad po úspěchu byl stejný. Zlín byl pro nás v tu chvíli dobrý soupeř na rozjezd, protože čtvrtfinále je podle mě to nejtěžší, v něm se to láme na úspěšné první čtyři a neúspěšné.
Po dvou titulech přišlo další sezónu vystřízlivění, když Sparta vypadla ve čtvrtfinále s Libercem po debaklu 0:4 na zápasy…
Základní část byla ten rok podobná jako ty předchozí. Ale od play off se pak hodnotí celá sezóna a my prohráli 0:4. Zpětně na naší obhajobu, byly to až na první zápas v Liberci tři velmi vyrovnané zápasy, ale my jsme všechny prohráli. Výsledek byl určitě krutý, v tu chvíli jsme doplatili na to, že jsme nedávali góly. Navíc se nám zranil Tomáš Duba, to týmu taky na psychice moc nepřidalo. Jak říkal Marian Jelínek, to jsou ty malé věci v mozaice, které nám z toho najednou vypadávaly, a pak to dopadlo, jak to dopadlo. Určitě to bylo velké zklamání.
V následující sezóně 2008/2009 se Sparta vrátila mezi čtyři nejúspěšnější kluby. Ve čtvrtfinále jste narazili opět na Zlín a poslali ho na dovolenou. Zlínský klub už asi musí mít ze Sparty docela komplex, když mu třikrát ve čtyřech letech vystavila stopku už ve čtvrtfinále…
Určitě. Týmy spolu musí hrát minimálně čtyři zápasy za sezónu a určitě pomáhá, že si na ně věříme. Můj velký kamarád z Kladna Honza Dlouhý tam hrával, takže jsem věděl, že Zlín s námi prostě hrát nechtěl. Naše hřiště ani hala jim nesedí. Když o tom člověk takhle uvažuje před play off, tak mu to přidává pozitivní energii, která soupeři naopak ubývá.
Pro Zlín bude Sparta určitě jeden z nejneoblíbenějších, možná vůbec nejneoblíbenější tým. Koho vy vnímáte jako nejnepříjemnějšího soupeře?
Já jsem ofenzivní hráč, tak nemám rád týmy, které to chtějí jen mlátit v rozích, držet, hákovat, nechtějí hrát hokej. Předposlední rok to pro mě byla Boleslav, ale loni se mi zase proti nim střelecky dařilo. Kolikrát je to spojené i s cestováním. Takže nejmíň oblíbené jsou pro mě asi Vítkovice.
A kde se vám naopak venku hraje nejlépe?
Tam, kde na nás chodí nejvíc lidí, i když na Spartu se chodí všude. Teď musím udělat výjimku ohledně té vzdálenosti, ale zrovna v Třinci se mi hraje vždy dobře. A vůbec nejlepší je to asi na Slavii. Když tam přijedeme, tak tam do nové haly chodí tak 12 až 14 tisíc lidí. To jsou pro mě a pro většinu spoluhráčů nejlepší utkání díky skvělé atmosféře.
Má pro vás derby se Slavií nějaký speciální náboj co se týká rivality?
Jsou to nejvíc vyhecované zápasy. Kamkoliv Sparta přijede, vždy se na ní soupeři vyhecují. Jsme nejvíc nenávidění a zároveň nejvíc navštěvovaní. Zápasy se Slavií jsou specifické, trenér Růžička to vyhecuje, každý něco přidá, média si na tom smlsnou. Víc se o tom mluví. Ale nejdůležitější jsou diváci. A na všechny čtyři zápasy v sezóně chodí nejvíc lidí. Díky tomu, že už hokej nějaký ten pátek hraju, si toho vážím nejvíc. Snažíme se hrát hokej hlavně pro diváky. A když se utkání povede a víme, že lidé se potom večer o zápase dál baví, je to pro nás potěšující.
Po vyřazení Zlína jste v semifinále nestačili na budoucí mistry z Karlových Varů. Je to ze zpětného pohledu snesitelnější porážka, když jste vypadli s pozdějším mistrem, nebo to pro vás nehraje roli?
To si spíš každý potom říká, protože my už se nevidíme, sezóna se uzavře. O to jsem přál víc ve finále se Slavií právě Varům, protože nás vyřadili. A přece nebudu přát slávistům. (smích) Zklamání je samozřejmě veliké.
Má vůbec hokejista ještě chuť sledovat další zápasy, když jeho tým vypadne? Nebo chce mít od hokeje chvíli klid?
Je to individuální. Já se na hokej rád podívám kdykoliv. Můj koníček se stal mým zaměstnáním a musím se přiznat, že čím jsem starší, tím víc to prožívám. I když to na mě není vidět, ale kdo mě zná, tak ví, že emoce nedávám příliš najevo, ale uvnitř prožívám každý zápas. Už nebudu mít tolik možností, že by se to mohlo třeba opakovat. Takže já to rozhodně sleduju.
Minulá sezóna pro vás skončila opět ve čtvrtfinále s Vítkovicemi, problémy byly už v základní části, kdy se měnili trenéři…
Já jsem z toho měl strach už od léta. Mrzí mě akorát, že jsem měl pravdu. Po první schůzce s tehdejším trenérem Pavlem Hynkem jsem říkal, že sezóna nebude dobrá, že to nebude mít pozitivní vliv na tým. Proto jsme hráli jako na houpačce. Prvních dvacet kol tam nebyla taková ta soudržnost týmu, který se stmelí i když se prohrává. Neklapalo to jak po lidské, tak po hokejové stránce.
Ale pro vás osobně to byla paradoxně velmi úspěšná sezóna, vytvořil jste si rekord v počtu kanadských bodů, kterých jste nastřádal 55, stal jste se nejlepším střelcem extraligy se 34 brankami…
Mě v tu chvíli strašně pomohlo to, že jsem něco takové čekal. Neříkám, že jsem se s tím smířil, ale byl jsem na to připravený. Pomohlo mi to do začátku extraligy. Každý hráč má v týmu nějakou úlohu. Já jsem byl jeden z nejstarších, ale každý ví, že nejsem nějaký hecíř, že bych řval. Radši si vezmu člověka stranou a promluvím si s ním mezi čtyřma očima. V tu chvíli jsem se víc soustředil na sebe, protože tam byly nějaké věci, které se mi hrozně nelíbily, ale nemohl jsem to ovlivnit. Řešili to třeba David Výborný, Martin Ručinský nebo Jirka Vykoukal. Nálada prostě nebyla dobrá. Měl jsem k tomu střelecké štěstí, tak se mi to podařilo. A když přišli noví trenéři a nálada se otočila o 180 stupňů, tak jsem byl na úspěšné vlně. Ze začátku to tolik nešlo týmu, ale já měl střelecké štěstí. Pak se začalo dařit celému týmu a já z toho těžil, víc mi pomáhali spoluhráči.
O budoucnosti
Zajímáte se kromě hokeje o nějaký další sport, ať už aktivně či pasivně?
Aktivně v rámci letní přípravy hodně provozuji cyklistiku. Mám v ní plno kamarádů, hlavně Reného Andrleho, který mi v létě dělá s doktorem Martínkem letní přípravu. Cyklistiku i hodně sleduju a obdivuju je. Mám ji hodně rád a i pro hokej je dobrá na sílu nohou a vytrvalost. Je to jeden z nejtěžších sportů. A jako každý hokejista mám rád fotbal. Ale cyklistika je pro mě největší sportovní koníček.
Stále ještě investujete na burze?
Koukám, že se to se mnou táhne. Po tom, co jsem to jednou někde zmínil. (smích) Stále, plus se investice rozrostly. A možná mi pomohla i nějaká taková reklama, že se mi o tom pár lidí zmínilo a vyptávalo se. Pomohlo mi to k nějakým dobrým obchodům. A pár lidem jsem mohl k něčemu dopomoct zase já. Svět finančního poradenství a investic mě prostě zajímá a uvidíme, jakým směrem se budu ubírat po hokejové kariéře.
Takže si dovedete představit, že po skončení hokejové kariéry byste se vydal do světa financí? Nebo byste se chtěl pohybovat u hokeje?
Je to těžké, člověk neví, co bude. Jde i o to, jestli bude zájem a naskytne se něco u hokeje. Třeba od vedení Sparty. Ale čistě teoreticky, kdybych teď přestal hrát, tak bych se asi začal věnovat obchodu.
Předpokládám ale, že konec kariéry ještě neplánujete, pokud nepřijde nějaké zranění…
Určitě neplánuju, zrovna teď jsem na začátku srpna prodloužil o rok smlouvu. Tak doufám, že zdraví bude sloužit, že tu ještě dvě dobré sezóny strávím. Proto bych chtěl i s uvažováním o budoucnosti ještě nějakou chvíli počkat.
Jednou z vašich největších herních předností je určitě vaše obrovské zrychlení, změřili vám někdy rychlost?
Jen kdysi ve Finsku, kde se dělaly různé testy pod vedením kondičního trenéra. Potěšilo mě, že jsem tam předstihl v historických tabulkách Teemu Selänneho, který do té doby vedl. Ale že by mi měřili rychlost, jako se měří sprinterům, to ne. ALe jak léta přibývají, tak na tom člověk musí mnohem víc pracovat, aby se mohl vyrovnat mladším. Nerad bych na sklonku kariéry měnil můj styl hokeje. Odjakživa jsem byl brejkový hráč, můj styl je založený na rychlých útocích a brejcích. I když jsem se hodně změnil a hraju mnohem víc kombinačně. Těší mě, že i v mém věku si z brejků dokážu pořád vytvářet šance a gólové příležitosti. Doufám, že bude zdraví držet a ty dva roky ještě nějaký ten brejk bude.
Byl jste třeba na nějaké soutěži, kde jste se rychlostně poměřil s jinými sportovci?
Byl jsem na exhibici v Letňanech, kde byli Tomáš Verner a Martina Sáblíková. Byly tam čtyři disciplíny a musím se pochlubit, že jsem z toho vyšel jako vítěz. Ale nevím, jak oni v tu chvíli závod brali. Bylo to zajímavé, ale asi nesrovnatelné. Nemůžu srovnávat třeba rychlost na jedno kolo u mně a u Martiny Sáblíkové. Než se ona na těch dlouhých nožích rozjede. Sám jsem si kdysi vyzkoušel na Spengler Cupu jízdu na klapačkách. Mají nabroušeno jen na jednu stranu, protože zatáčí jen doleva. Já chtěl udělat oblouk doprava a málem jsem narazil do mantinelu, protože tohle mi nikdo neřekl. (smích)
Vaší další doménou jsou samostatné nájezdy. V jaké fázi se při nich rozhodujete, jak zakončit? Máte jasno předem, nebo čekáte na pohyb brankáře?
Když je trestné střílení a mám na to dost času, tak mám připravené dvě varianty, mezi kterými se rozhodnu podle brankáře. Ale většinou už to člověk nemění. Mám připravenou variantu, když je brankář vyjetý, a když je zalezlý. A v zápase je to ve vyšší rychlosti, člověk je rozjetý, má míň času a ještě ho honí obránce. Takže to je spíš improvizace. Když už brankáře znám, tak si něco vypozoruju. Mám zafixováno, že když ujedu sám na branku, tak udělám tu věc, kterou mám připravenou.
Odmítl jste někdy v kariéře jet nájezd?
Odmítal jsem to loni za Pavla Hynka a pak i za pana Výborného. A to z pověrčivosti, asi opravdu pověrčivý jsem. Když jsem jezdil já, tak jsem třeba gól dal, ale tým prohrával. A když jsem nejel, tak tým vyhrál. A takhle to bylo dvakrát za sebou. Takže jsem to odmítnul. No a loni se nám to podařilo několikrát, že jsme ten druhý bod získali. Takže z tohoto důvodu, ne že bych se zříkal nějaké důvěry. Člověk to na sebe vezme rád a snaží se týmu pomoct. Tady jsem něco zkusili a tým vyhrál, takže to pak chvilku trvalo.
Vím, že hráči tipují neradi, ale kam až Sparta podle vás může v této sezóně dojít?
Zatím jsme neodehráli ani jeden zápas, ale mám z týmu opravdu dobrý pocit. Je výborně poskládaný, trenéři s vedením odvedli dobrou práci s přivedením ofenzivních hráčů. Beru to z pohledu útočníka. Vrátil se Tomáš Pöpperle, který měl loni výbornou sezónu v Plzni. Petr Přikryl loni chytal taky výborně, ale takhle se rozhodlo vedení. Možná jsem herní projev mohl o to víc sledovat, že jsem nehrál, a hodně se mi líbil. Cíl je postupný, v základní části by bylo dobré se pohybovat v první čtyřce a využít pak domácí prostředí pro play off. Zase bude nejdůležitější čtvrtfinále. Náš cíl je finále, míň by pro mne bylo zklamání.
Nakolik je podle vás právě domácí prostředí důležité?
Podle mne má velký vliv. Třeba v naší rozlehlé hale. V Praze je mnoho různých lákadel, takže je dobré, když chodí šest tisíc fanoušků. Ale tahle hala potřebuje osm devět tisíc. Lidé budou víc nadšení z hokeje, když přijde osm tisíc lidí, než čtyři tisíce lidí. I když oba dva zápasy vyhrajeme, lidé budou víc nadšení , když bude osm tisíc lidí. Pomáhají jak nám, tak i sobě, protože pak jsou unešení i z atmosféry a hokej je pak mnohem víc baví.
A jak to vidíte s překonáním loňského rekordu v počtu kanadských bodů? Je to reálné?
Díky tomu, že bude víc kvalitních spoluhráčů, bude podle mě i míň bodů a gólů. Ale já bych byl rád, loni jsem dal 34 gólů, Tomáš Netík nějak přes dvacet. Kdyby bylo třeba šest lidí, kteří dají přes dvacet gólů. To nám udělá pohodu v týmu a budeme si držet dobrou pozici, když to bude rozdělené mezi víc hráčů. Přijdou horší chvilky a zranění, zápasy jdou rychle za sebou. Pomáhá, když bude góly dávat víc než jeden dva hráči. Proto Pardubice loni vyhrály. Ano, měly Petra Sýkoru a Dominika Haška, ale hlavně měly tým. Pro nás je strašně důležitý začátek. Jak se odpíchne první čtvrtina, tak se to pohybuje většinou do Vánoc. Pak už se trochu projeví herní kvality týmu, přijdou útlumy v herní praxi. A pak to znova doladit na posledních pět sedm zápasů základní části. Protože tak, jak se hrajou poslední zápasy, tak se to přenese do play off. Od toho tu jsou trenéři, aby nás takhle připravili. Doufám, že sezónu budeme mít dlouhou, protože tlak je na nás vyvíjen větší než v jiných týmech.