Máte čerstvě po podpisu smlouvy s týmem z věhlasné NHL. Jaké jsou vaše první pocity?
Odmalička jsem si něco takového přál a je to příjemný pocit. Zejména poslední roky jsem si říkal, že by bylo parádní udělat nějaký podobný posun ve své kariéře, což se podařilo. Na druhou stranu zatím to úplně extrémně neprožívám.

Jak to myslíte?
Samozřejmě si vážím toho, že o mě stojí takový klub jako je Calgary Flames, že jsem se dostal do prostředí NHL. Ale je to zatím jen začátek. Hlavní sen a cíl je si v NHL i přímo zahrát, potažmo hrát stabilně. A k tomu mám před sebou ještě hodně dlouhou cestu.

Kdybychom měli v kostce zhodnotit dosavadní část cesty s přívlastkem NHL, jaké by to bylo hodnocení?
Asi takové, kde bych na prvním místě zmínil Montreal, který mě draftoval. Dvakrát jsem byl v minulých letech na jejich kempu, ale ani jednou to nevyšlo. Musím říct, že tehdy jsem ani moc neznal důvody nebo nějaké podrobnosti. Od bývalého agenta jsem moc vysvětlení nedostal. Tím, že si mě po kempu nenechali, na mě Montreal podle pravidel NHL ztratil práva. Ještě jsem pak v té době trochu komunikoval s Nashvillem, ale to bylo dost neurčité.

Váš rozlet v minulé sezoně zbrzdila zranění, takže se dá říct, že jste si na reálnou šanci musel opravdu trpělivě počkat. Souhlasíte?
Ta sezona byla opravdu hodně ovlivněná mými problémy, takže jsem měl k řešení úplně jiné starosti, než čekat na telefonáty ze zámoří. V aktuální sezoně to ale vypadalo dobře, relativně se mi dařilo a tušil jsem, že by mohlo něco přijít.

A přišlo…
Už v průběhu této sezony jsme spekulovali s agentem o Rusku, odkud byly nějaké náznaky. Tahle možnost mě ale nikdy moc nelákala. Pak se také řešilo něco ve Skandinávii a musím se přiznat, že o tom jsem přemýšlel daleko víc. Poslední dva měsíce jsme ale společně s agentem začali komunikovat s kluby z NHL.

Říkáte kluby, takže teď už asi není tajemství, o jaká mužstva se jednalo kromě Calgary?
Dočetl jsem se, že jich mělo být až osm, ale já měl rozhovory s generálními manažery ze čtyř klubů. Jednalo se o Nashville, San Jose, Pittsburgh a samozřejmě Calgary. Ještě jsem se dozvěděl, že byly další, ale já jsem jednal jen s těmito.

Z jakého důvodu jste se nakonec rozhodl právě pro Flames?
Všichni manažeři, s kterými jsem mluvil, byli dobří v tom, co dělali. Takže jsem po každém rozhovoru byl přesvědčený, že jdu právě do toho týmu, s nímž jsem mluvil. (směje se) Ke konci jsem to ale zúžil jenom na Nashville a Calgary, takže jsem jim přes agenta oznámil, že jsou ve finále tyhle dva týmy. Pro Flames jsem se rozhodl, protože jsme se reálněji bavili o tom, jaké mají plány pro budování mužstva na příští roky. A celkově mi všechno směrem z Calgary působilo takové rodinnější, řekl bych. Ve finále jsem dal vyloženě na svůj pocit a věřím, že to bylo správné rozhodnutí.

Z Calgary mi psali zprávu pár minut po zranění v Plzní

V semifinále s Plzní přišla veliká komplikace v podobě vážného poranění kolene. V tu chvíli bylo vaše rozhodování v jaké fázi?
Jen pár dní před zraněním jsem se teprve rozhodl pro Calgary. Bylo to tehdy ještě čerstvé a najednou přišla tahle rána.

Co jste v tu chvíli prožíval?
Těch pocitů bylo samozřejmě hodně. Ono se to těžko popisuje, protože já jsem v první chvíli nevěděl, jestli třeba za pár dní nebudu moct zpátky na led. V první chvíli mě nejvíc mrzelo, že jsem se zranil a nemůžu pomoct Spartě do finále, protože s Plzní to byla těžké série. Ale myslel jsem i na Calgary samozřejmě v tu chvíli, už jen proto, že pár minut po tom, co se mi to stalo, mi přišla zpráva od generálního manažera Flames, že mi chtějí pomoct.

To bylo, předpokládám, klíčové uklidnění v tom, že o vás budou stát i tak. Nebo ne?
Dokud nemáte podepsáno, není nic jisté. A pocitu, že zranění mi překazí odchod do NHL, se nešlo ubránit. Ale snažil jsem se být v klidu a myslet pozitivně. Události šly pak docela rychle. Nejdřív to vypadalo, že hned druhý den půjdu tady na operaci, pak se zase objevily prognózy, že bych mohl v případě postupu do finále ještě třeba zasáhnout do hry. Bylo to možná i trochu hektické pro mojí hlavu.

Kdy jste opět nabyl jistotu, že vaším dalším hokejovým domovem bude kanadský stát Alberta?
Asi týden po tom zranění. Odložili jsme operaci tady v Čechách, protože probíhala jednání a Flames si vzaly pár dní na rozmyšlenou. Pak mi zavolal generální manažer a řekl, že mě chtějí i přesto, co se stalo. Ať se sbalím a letím do Kanady, že se o všechno postarají. Domluvili jsme se na Spartě, že odletím a podstoupím operaci až v Calgary.

Složitý operační zákrok jste podstoupil před pár dny, ale už pilně rehabilitujete. Je to tak?
Přesně tak. První tři dny, co jsem byl v Calgary, tak jsem mohl ještě trochu chodit, takže jsem se prošel po městě, byl v nedalekém národním parku a stačil to tu trochu poznat. Pak mě čekala operace a asi tři hodiny po tom, co skončil zákrok, mě pustili zpátky na hotel, kde bydlím, a řekli, ať s tím od druhého dne začnu cvičit.

Tři hodiny po operaci?
Jo, taky jsem to nechápal, ale je to tak. Druhý den jsem měl hned začít nohu rozhýbávat, což jsem úplně nečekal. Takže od té chvíle jezdím každý den na zimák a rehabilituju podle plánu, který tu mám. Po všech stránkách se tu o mě organizace Calgary stará perfektně, mám z toho velice dobrý pocit. Navíc za mnou přiletěla moje mamka, protože jsem nevěděl, jak budu moct fungovat hned po operaci, takže tu je prakticky celou dobu se mnou, za což jsem jí ohromně vděčný.

Jak na vás tedy organizace Calgary Flames působí?
Perfektně. Fakt mají péči úplně ve všem od první chvíle, co jsem se zranil a trvá to pořád. Teď záleží na mně, abych se dal co nejrychleji po operaci dohromady a začal na sobě pracovat. Chci jim tady dokázat, že si vybrali správně, když mě podepsali.

Asi s vámi počítají na pozici hvězdy, když máte v šatně skříňku vedle nejproduktivnějšího hráče, kterým je Johnny Gaudreau…
Já bych to nepřeceňoval. Prý vedle něj seděl někdo, koho po sezoně vyhodili. Tak tam dali mě. (směje se) Ne, vážně. Tohle samozřejmě nic neznamená a navíc jsem se bavil s generálním manažerem o své pozici. Neberou mě proto, abych tu zachránil historii klubu. Nechtějí mě dostávat pod tlak dřív, než je to nutné, takže takhle daleko jsem ještě nepřemýšlel. Nejdřív se musím dát dohromady zdravotně a pak budeme řešit co a jak dál.

Záleží, jak budu fyzicky a mentálně připravený

Máte tedy nyní nějaký přesný plán nebo odhad, co vás v následujících týdnech čeká? Kdy je třeba šance začít trénovat po operaci naplno?
V týdnu se vracím ještě na pár dní do Čech, kde pojedu podle plánu, co dostanu od lékařů Flames, a 13. června odletím zpátky do Calgary. A už tady zůstanu a budu dál pokračovat v léčbě. Samozřejmě jsem si to představoval všechno trochu jinak. Že sezona skončí titulem, kterým oslavíme se spoluhráči a fanoušky. Že pak dobře potrénuju, v létě přijedu na kemp a poperu se tu o místo v první týmu. Věřil jsem, že by to tak mohlo být, když jsem se pro tuhle variantu rozhodnul, ale... Tím kolenem se to pochopitelně celé zbortilo, ale tragédie to není. Uvidíme, jak rychle se bude zranění hojit.

Za jak dlouho tedy budete připraven naplno ukázat své dovednosti trenérskému štábu v Calgary?
Na to bych potřeboval věštící kouli, ale tu nemám, takže vážně nevím. Nějaké odhady jsou, ale zatím o tom nechci mluvit. Napadají mě myšlenky, že budu muset určitě na začátku na farmu, ale snad se to vyléčí rychle a hlavě dobře. A třeba to přijde v ten správný čas, abych si hned při návratu řekl o místo nahoře. Povede se to, povede, já budu šťastný. Pokud ne, možná to bude trvat déle, ale já věřím, že to půjde. Věřím, že mám na to si v NHL zahrát. Nikdo tu ale nemá nic jistého, záleží, jak budu připravený jak fyzicky, tak mentálně.

A co Sparta? Jak na ni budete vzpomínat?
Nechci působit přehnaně nostalgicky nebo se dojímat, ale na Spartu budu vždy myslet jen v tom nejlepším. To díky ní mám teď možnost bojovat o své místo v prvním týmu NHL. Nebylo to pro mě na Spartě vždycky lehké, ale i za to jsem zpětně rád, posunulo mě to.

Takže je to jiný Daniel Přibyl, než ten, který se proháněl po ledě píseckého zimáku?
Jak v čem, hokejově určitě. V Písku mě hokej naučili. Taťka s mamkou mě k tomu přivedli a pak byla řada trenérů, kteří mi tam pomohli. Za všechny bych zmínil asi Milana Mazance, který mě vedl ve věku, kdy se pro mě všechno tak nějak lámalo, a on mi předal hodně důležitých věcí. Pak jsem vlastně už odešel na Spartu, kam mě přivedl kouč Pavel Geffert, za což jsem mu vděčný, že si mě vybral.

Ještě někoho dalšího byste zmínil ze Sparty?
Všichni trenéři, kteří mě vedli, mi nějakým způsobem pomohli. I v Písku, i ve Spartě. Tady to byli v dorostu Doležal s Vrzalem a v juniorce Arnošt s Kročákem. A pak samozřejmě Pepa Jandač i s asistenty Ríšou Žemličkou, Patrikem Martincem a Zdeňkem Motákem. I když jsem to taky s nimi ze začátku neměl lehké.

Jakto?
Byl na mě docela tvrdý a mně se to samozřejmě tehdy úplně nezdálo. Ale nakonec s odstupem času vím, že mi to dalo opravdu hodně. A pomohlo se naučit plno nových věcí, které jsem neuměl. Byla to velká dávka zkušeností, které mi pomohly se teď posunout dál. V posledních sezonách už jsem si na nic nemohl stěžovat. Ne tedy že by na mě nikdy neřval, ale prostor jsem měl a bylo to perfektní. Budu na tyhle roky vzpomínat vždycky v dobrém, i na všechny spoluhráče, kteří mi pomohli se zlepšit, dělat body a dostat se tam, kde jsem. Za všechny bych jmenoval asi Formiče, Buchtu a Hlínu. Ale i s ostatními kluky jsme si rozuměli a byli super parta. Asi jsme si představovali, že tohle období skončí tím, že poslední krok uděláme my a ne soupeř, ale to je hokej.

Až se jednou budete vracet do české extraligy, bude to do Sparty?
Jsem Spartě vděčný za to, že jsem se dostal do NHL, díky tomu, co jsem se tady naučil a jak se vypracoval. Ale nechci být jako Franz Straka, který se byl v prsa, jaký je sparťan a že nikdy v životě nic jiného než Sparta. A podívejte se, dostal jinou nabídku, a jak to dopadlo. Věřím, že v zahraničí pár let vydržím a uvidíme, co bude pak, kam mě život zavane. Teď nejde nic předpovídat, ale jsem sparťan a tenhle klub považuji za svůj hokejový domov. Na tom se nic nemění ani po mém odchodu.