Ve středu 25. listopadu na dopoledním tréninku se ta nepříjemnost stala. Asi si ještě pořád dobře pamatujete, jak se vše seběhlo, že?
Samozřejmě, asi na to jen tak nezapomenu. Na tréninku jsem při jednom cvičení jel na branku, obránce mě trochu v souboji rozhodil a já jsem neudržel stabilitu a letěl přímo na gólmana. Naštěstí jsem se mu na poslední chvíli vyhnul, ale sám jsem v plné rychlosti narazil zády do tyčky.
Lukáš Cingel
- - útočník, 23 let
- - sezona 2014/15: 45 zápasů, 24 bodů (14+10)
- - sezona 2015/16: 20 zápasů, 10 bodů (4+6)
Vcelku rutinní věc, řeklo by se, ale následky byly fatální…
Bylo to velmi bolestivé a v první chvíli jsem samozřejmě dostal obrovský strach, co se stalo. Nebyl to klasický pocit jako jindy, když se vám něco stane na ledě, obyčejné zranění. Najednou se mi začala točit hlava a bylo mi na zvracení.
Co se dělo dál?
Zkusil jsem udělat pár obloučků po ledě, ale sotva jsem stál na nohách, takže jsem šel do šatny a jen zůstal sedět na svém místě. Musím se přiznat, že jsem byl trochu vystrašený, ten pocit jsem neznal. Kustodi i pár kluků se báli, jestli nemám něco pohmožděné vevnitř. Třeba slezinu, ledviny nebo něco takového. Chtělo se mi zvracet, točila se mi hlava a prý jsem byl bílý jak stěna. Nic moc, no…
Podobné zranění, ovšem s daleko vážnějšími následky, se stalo Michalu Barinkovi, ještě když hrával v Českých Budějovicích za juniorku…
Přesně tak. Taky hned za mnou šel a ptal se mě, jak mi je. On měl tehdy po jednom ze soubojů u mantinelu velké problémy se slezinou a okamžitě ho vezli snad ještě ve výstroji do nemocnice a rovnou na operaci. Vyprávěl mi nedávno o tom, muselo to být hrozné. On tehdy vlastně bojoval o život.
Ve vašem případě to tak vážné nakonec naštěstí nebylo, že?
Naštěstí ne, ale zrovna Bari o mě měl opravdu velký strach v tu chvíli. Není se co divit, když sám zažil takovou věc. Kluci mi raději zavolali záchranku a jel jsem do nemocnice na vyšetření. Naštěstí se nepotvrdilo žádné vnitřní zranění, ovšem další vyšetření ukázala, že mám utržený nějaký úpon vevnitř těla u pánve. Musel jsem stejně na operaci.
Už je to skoro sedm týdnů od zákroku. Jak probíhá rekonvalescence?
Prvních pár týdnů jsem musel být jen v klidu, aby se správně sval uchytil, nesměl jsem dělat prakticky nic. Postupem času jsem se začal alespoň protahovat a chodit k naší fyzioterapeutce na Spartu. Každým dnem se to zlepšuje a brzy bych už měl začít trénovat, pokud dobře dopadne poslední kontrola.
Máte za sebou asi hodně psychicky náročné období. Je to tak?
Nebylo to lehké, to je pravda. Naštěstí jsem relativně brzy věděl, jaké jsou vyhlídky, a mohl se na to připravit. Horší by bylo, kdyby mi doktoři řekli, že za týden budu hrát, ale pak by to trvalo déle a pořád se návrat odkládal. To by bylo teprve pořádně těžké. Už jsem to za svou kariéru u pár spoluhráčů zažil. Pak každý den čekáte na zázrak, občas zkusíte jít na led, protože už se cítíte lépe, ale zranění se zase ozve. To bych nikomu nepřál a doufám, že ani mně se tohle nestane při návratu.
Jak se člověk může psychicky připravit na tak dlouhou pauzu?
Víte prostě, že musíte být trpělivý. Dostal jsem přesný program, kdy a co můžu začít dělat. Do toho jsem pravidelně chodil na kontroly, takže vše šlo více méně podle plánu, což je pozitivní. Ale jasné je, že radši bych už trénoval.
Docházel jste na stadion během tréninků a také na zápasy?
Jasně. Prvních pár dní po operaci jsem byl v klidu tak, jak mi řekli lékaři. Ale když mi to dovolili, začal jsem chodit na tréninky za kluky a sledoval osobně samozřejmě i zápasy. V tu chvíli je to asi nejtěžší, protože byste byl rád na ledě s týmem. Ať už při tréninku nebo samozřejmě při zápase. Ale člověk to musí vydržet prostě, nedá se nic dělat.
Aktuálně už vás tedy mohou sparťanští fanoušci očekávat na ledové ploše?
Nechci nic zakřiknout, ale už bych měl snad brzy začít trénovat. Pár dní bude trvat, než se dostanu do tempa, ale moc se těším a budu dělat všechno pro to, abych byl co nejdřív připraven naskočit do utkání. Hokej už mi strašně chybí.
Asi vám pořádně musel chybět třeba v domácích zápasech s Libercem, které sledovaly parádní návštěvy. Souhlasíte?
To si pište, že jsem se trápil, že nehraji. Byl to parádní pocit vidět tolik lidí v hale, atmosféra byla vynikající. Trochu jsem si zavzpomínal, jak jsme tu hráli finále Kontinentální hokejové ligy se Lvem, to tu bývalo vyprodáno a mám na to nezapomenutelné zážitky. Pevně věřím, že něco podobného tu prožiju i v dresu Sparty. Bylo by to krásné.
