Tento mimořádný zápas jsme si chtěli a i měli připomenout už před rokem, kdy slavil krásné a kulaté výročí. Jenže atmosféra na oslavné ódy v tu chvíli nebyla z nejpříhodnějších, a Sparta právě v nepovedené sezoně mířila do skupiny zatracovaných, v níž se místo o titul bojovalo o udržení. Letos už je všechno jinak a stejně jako před jednapadesáti lety figuruje pražský klub na špici tabulky. Dokonce na jejím čele! A střílet branky mu nečiní problémy. Ačkoliv o takové kanonádě, jakou předchůdci současných sparťanů vyprodukovali 11. února 1961 na Štvanici v prestižní bitvě s neoblíbeným Slovanem Bratislava, o té se jim může jen zdát. Zrodil se klubový rekord, který s největší pravděpodobností už nikdy nebude překonán.
Sparta v sezoně 1960/1961
Sparta, tehdy ještě stále pod budovatelským názvem Spartak Sokolovo, se v sezoně 1960/61, bez ohledu na negativní okolnosti na jejím začátku, proměnila v dravou štiku ligy a byla nejlepším týmem nadstavbové části, jež se uskutečnila poprvé v historii. Pražané v ní posbírali 16 bodů, zatím, co druhá Bratislava jedenáct a mistrovské Brno pouhých devět bodů. Jenže bodíky se sčítaly od začátku a zejména porážky s Pardubicemi v základní části soutěže, nebo s Chomutovem, vytvořily nepatrné manko, stojící v cestě ke kýženému titulu. Na druhý Slovan totiž Sparta ztratila jediný bod a na šampióny v barvách RH Brno body čtyři. Vlastně pět, neboť s ohledem na tři porážky ze čtyř vzájemných zápasů by na mistrovské oslavy rovnost bodů Spartě nestačila.
Mužstvo, nyní již pod plnohodnotným trenérským vedením bývalého hráče Zdeňka Ujčíka, rázně omladilo. Předvádělo pohledný, efektivní hokej, a hned v prvním kole pražský Spartak Sokolovo rozdrtil na padrť ševce z Gottwaldova – na domovské Štvanici poměrem 14:0! Novic Jiří Pokorný si při premiéře ve sparťanských barvách připsal hattrick! A nakonec je s 26 góly i nejlepším střelcem klubu v přelomové sezoně, první bez někdejšího „Šéfa“, Vladimíra Zábrodského.
Vzpomínka na Jiřího Pokorného
„Než přišel k nám, procestoval Jirka s hokejkou a bruslemi přes půl republiky. Začínal ve Strašnicích, a pak v době, kdy tady každý generál chtěl mít své vlastní hokejové mužstvo, a v lize se proto hraje pod hlavičkou Tankisty nebo ÚDA, působil v době branné povinnosti v Křídlech vlasti Olomouc. Po návratu z vojny přes Motorlet, čili někdejší I. ČLTK, zamířil do pardubického Dynama. Byl to technický a houževnatý hráč, uměl dávat góly, a v roce 1957 se jako reprezentant účastnil světového šampionátu. O mnoho let později, už jako opora Sparty, vytvořil nebezpečnou formaci s Šindelářem a Adamcem. Pořád se s pukem točili v rohu kluziště, pak někdo z nich vyjel hbitě před branku, třeba právě Pokec, a dal gól. Soupeři se před tímto štíhlým hokejistou, dbajícím až úzkostlivě na dietu – neustále se vážil a nakonec emigroval do Holandska, kde se svojí ženou, bývalou krasobruslařkou Věrou Zajíčkovou, provozoval lední revue a trénoval – museli mít na pozoru“ vzpomíná na Pokorného jeho tehdejší spoluhráč, obránce Petr Lindauer.
I on dává první gól v lize hned v prvním utkání za Spartu. A v úvodu sezony dostává z logických důvodů mimořádně velký prostor. Proč? S ohledem na zákazy činnosti, vynesené v souvislosti se sázkařskou aférou. Potrestáno je 74 sportovců, včetně 34 hokejistů. A nejvíc ze Sparty. Pro některé se jedná o smutný konec svazku s pražským klubem, pro Zábrodského i o konec aktivní kariéry. A na další, včetně pilířů obrany Guta s Tikalem, čeká dočasná, ale povinná hokejová abstinence. Na led se smí vrátit až s koncem listopadu, konkrétně do odvety v Gottwaldově, a po desetizápasové stopce.
Návrat po distancu
„To byl jiný, velmi památný zápas, který bychom vyhráli i tak, aniž by po potyčce s naším Hejtmánkem, pouhé dvě minuty před třetí sirénou, nezačal jančit domácí a na trestnou lavici rovněž odeslaný Charous. Vyjel zpátky z hanby, inzultoval rozhodčího Kracíka, a protože se hrálo na otevřeném kluzišti a kolem byly přírodní tribuny, ve strachu z následků toho, co právě udělal, utekl na bruslích do nedalekého lesa, kde se schoval! Mohlo to skončit 4:0, ale po kontumaci jsme vyhráli vlastně ještě víc, 5:0,“ vzpomíná s úsměvem Petr Lindauer a vrací se k důsledkům sázkařské aféry.
„Distanc postihl většinu původního kádru. Zábrodský, Tikal, Gut, Jiří Hanzl, Vecko, Záhorský, Hlásek, Slepička, Haak, Hřebík i Petkov. Ti všichni nesměli určitou dobu hrát, mužstvo bylo zdecimované, a tak se v něm objevily nové tváře. Nejen zmíněný Jirka Pokorný, ale také třeba mladý perspektivní brankář Pavel Wohl ze smíchovské Tatry, ze Slavie, totiž tehdy ještě z Dynama, Jirka Křen, anebo skvělý podplukovník z Dukly Litoměřice, Standa Neveselý. A také já,“ rekapituluje změny na soupisce Lindauer, který se neustále točil se dvěma dalšími a zbývajícími zadáky, Bünterem a Novým. „Střídali jsme se po jednom, vždy po druhém střídání útočníků, a dalo se to vydržet. Vždyť se hrál úplně jiný hokej než dnes, tempo bylo nižší a přihrávky kratší. Absence opor měla ale pozitivní důsledek – všichni jsme bojovali a i ti, co by asi jinak vůbec nehráli, si své šance vážili, a chtěli se ukázat.“
Rekordní kanonáda
A že se uměli ukázat! Fanoušci si rychle zvykají na nová jména, nově složené útoky. Bukač hraje s Neveselým a Hejtmánkem. Nebo Mírou Havlem. Pak je tu řada Roziňák – Blecha – Charouzd. Anebo trio Pokorný – Vojtěch – Pospíšil. Další nakládačku si z Prahy odváží třeba Litvínov (13:2). Ale nejslavnější chvíle sezony přichází v předposledním kole, když už jsou hříšníci zpátky v sestavě, a celé mužstvo si pozitivně vybíjí jistou formu zklamání z toho, že už Slovan v ligové tabulce nedožene a skončí těsně za ním, na třetím místě ligové tabulky, neuvěřitelnou kanonádou, která se na dlouhý čas stane noční můrou minimálně pro oba bratislavské brankáře, Jendeka s Dzurillou.
Už po první třetině je to 8:1! „I já si zápas dobře pamatuji, byť z úhlu řadového diváka. Přišel jsem se podívat na poslední třetinu, a to už bylo 11:2. Přesto jsem si se zaplněnými a nadšenými tribunami užil ještě dalších šesti gólů v bratislavské síti,“ pamatuje si Miroslav Kuneš, bývalý obránce a posléze funkcionář, jemuž do prvního angažmá ve Spartě stále scházelo dlouhých osm let.
"Gól bychom dali i z šatny!"
Hned po utkání pronesl do novin – slavného, a dnes již neexistujícího deníku všech Pražanů, Večerní Prahy, památnou větu obránce a kapitán mužstva Karel Gut: „My bychom dnes dali gól, i kdybychom vystřelili z šatny!“ To Petr Lindauer vzpomíná s odstupem půl století následovně. „Hrálo se v době, kdy nevraživé emoce a vlna nacionalismu mezi Čechy a Slováky dosáhla vrcholu. Vše vygradovalo incidentem při utkání brněnské Rudé hvězdy v Bratislavě. Ale náš vzájemný duel kupodivu proběhl bez excesů. Jak mezi hráči, tak ze strany fanoušků. Možná proto, že jsme odpor Slovanu rychle zlomili a sázeli do bratislavské sítě jeden gól za druhým.“
Hrdinou zápasu byl autor čtyř branek, zkušený forvard Václav Roziňák, který přestoupil do Sparty poté, co byl propuštěn z vězení, kam společně s dalšími reprezentanty zamířil po dobře známém, vykonstruovaném a nespravedlivém procesu komunistických uzurpátorů s úspěšnými hokejisty a mistry světa. „Většinou moc gólů nedával, tohle byla spíš výjimka, jeden z jeho životních zápasů,“ míní Lindauer a přidává specifickou osobní vzpomínku na pana Hokejistu.
„Byl přísný, ale opravdu velmi, velmi přísný na nás, mladé hráče. Když jsme mu na tréninku špatně přihráli, hned nás peskoval. A museli jsme přihrávku opakovat, i desetkrát, patnáctkrát za sebou. Ale zase nás toho hodně naučil. A protože byla jiná doba, samozřejmě jsme Roziňákovi i dalším starším spoluhráčům po příchodu do kabiny uctivě vykali. A že jsme tam měli osobností! Třeba Míla Charouzd, mistr světa z roku 1949, účastník dalších šampionátů i zimní olympiády, který začínal ve slavném LTC Praha, a v tomto konkrétním utkání přispěl k našemu vysokému vítězství dvěma góly. Byl to nesmírně poctivý, férový chlap. Inteligentní člověk, co vystudoval školu a získal inženýrský titul. A pak vyučoval na škole a psal odborné články do novin. Jako hokejista řádil na levém křídle. Byl rychlý, měl cit pro zakončení. A především. Nikdy nikomu neřekl křivého slova. Nenadával, a to dokonce ani v zápalu boje na kluzišti.“
Vzpomínka na Štvanici
Při vzpomínce na slavnou přestřelku se Slovanem Bratislava, co se hned natřikrát zapsala do rekordních tabulek Sparty (nejvíce gólů v jednom utkání – 17, nejvíce gólů obou týmu v jednom zápase – 21, a nejvíce branek Sparty v jedné třetině – 8), je ale třeba připomenout i jinou, smutnější skutečnost. Že právě 50 let po výhře nad Slovanem a 80 let po zahájení provozu našeho prvního stadionu s umělou ledovou plochou, byla chátrající Štvanice, byť sloužící už jen symbolicky např. veřejnému bruslení, rozhodnutím magistrátu uzavřena a posléze srovnána se zemí.
Mekka československého hokeje, kde jsme slavili tituly světových šampionů, a kde Sparta vyhrála i své dva první ligové tituly, nenávratně zmizela. „Obrovská škoda. Nejen já jsem byl zastáncem myšlenky, aby byl stařičký stadion zachován, nějakým způsobem zrenovován, pokud možno co nejblíže původnímu stavu, a aby v něm jako na nejpříhodnějším místě vznikla Síň slávy našeho hokeje,“ dodává s nostalgií Petr Lindauer a vzpomínání na jeden z nejzářivějších dnů i zápasů pražské Sparty v její více než stoleté historii uzavírá následovně.
„Ačkoliv jsme sezonu začali jako zdecimovaný tým, okleštěný o distancované hráče, nakonec to dobře dopadlo. Všechno, co se stalo, pomohlo pootevřít dveře do velkého hokeje i jiným sparťanským odchovancům, třeba Šindelářovi nebo Černému, a staří hráči? Ti se nám věnovali možná víc, než jsme si zasloužili. A ještě jedno vysvětlení, jak to bylo s vlastním gólem Slovanu. Samozřejmě si nikdo z hráčů soupeře úmyslně nenapálil puk do vlastní branky. Tehdy ale platilo zvláštní pravidlo, že když jste vystřelili, a puk se okatě odrazil od protihráče, od něhož pak změnil směr a skončil v síti, rozhodčí branku nepřipsali vám, jak je to běžné dnes, ale do zápisu nahlásili – byl to vlastní gól!“
Pro milovníky historických statistik:
Spartak Sokolovo Praha – Slovan Bratislava 17:3 (8:1 3:1 6:1)
Hrálo se na Štvanici, 11. února 1961
Branky domácích: Roziňák 4, Pokorný 3, Charouzd a Bukač po 2, Hejtmánek, Vojtěch, Křen, Hřebík, Lindauer a jeden vlastní Slovanu
