Během léta jsme hledali fanoušky, kteří mají Spartu ve své DNA už po několik generací. Z příběhů, které nám byly zaslány, nyní můžete v hlasování vybrat ty nejlepší! Autoři tří příběhů, které od vás dostanou nejvíce hlasů, se mohou těšit na ceny v podobně dvou permanentek na sezonu 2017/2018 a osobního pozápasového setkání s hráči A-týmu. Hlasovat můžete do středy 6. září do 12.00 hodin dole pod příběhy v tomto článku.
Třikrát Igor Němec: Nejen jméno je naše tradice
Na hokej jsem začal chodit se svým tátou (Igorem st.) a jelikož jsme holešovickými patrioty, tak pro nás byla Sparta jasná volba. Ke Spartě se hrdě hlásíme dodnes a jsme pravidelnými návštěvníky a aktivními fanoušky nejen na domácích utkáních – já osobně vedu oficiální fanklub Sparta Hockey Supporters, který zaštiťuje aktivní fanoušky, organizuje výjezdy na venkovní utkání, komunikuje s klubem, apod. Velmi se těším, až budu moci na zápasy brát pravidelně i svého syna (Igora nejml.), kterému budou letos v říjnu 2 roky a zatím viděl naživo pouze jednu třetinu CHL. Ctíme tradici, ke které patří nejen společné jméno (nejmladší Igor je již IV. toho jména v řadě), ale i společná láska ke Spartě! Je naší milou povinností a ctí v této tradici pokračovat a vychovávat v ní i další generace – nebudu zastírat, že i já bych moc rád měl jednou vnuka jménem Igor (V.), který bude nést dál i sparťanský prapor naší rodiny.
Vojtěch Tábor, Dana Táborová a Zuzana Táborová
Celkem přesně vím, jaký zápas Sparty jsem viděl jako první. Bylo 24. 11. 2000, mně bylo čerstvě 12 a s mámou jsme vyrazili na domácí utkání proti Pardubicím. A proč si tohle střetnutí tak dobře pamatuji? Sparta tehdy prohrála 1:9. Ve věku, kdy se mladý kluk rozmýšlí, komu fandit, to byla dost náročná zkouška věrnosti. Ale jak se ukázalo, výchovu mám dobrou a nejsem slávista, abych fandil jen když se daří, a taky jsme s mámou na Spartu začali chodit pravidelně. Odměnou byl hned následující rok titul. Ségra Zuzka se do naší hokejové party přidala o pár let později, a tak jsme již společně ve třech na vlastní oči viděli tituly v letech 2006 a 2007. Podepsané plakáty Tona a Kraťeny nám doma visí dodnes. Za posledních 17 let se toho hodně změnilo, ale sparťanská hrdost je věčná a tak poctivě sezónu co sezónu chodíme fandit a napjatě očekáváme, kdy radost z titulu společně zažijeme počtvrté:)
Jiří Formánek: Náš sparťanský rodinný příběh
Můj sparťanský příběh se píše od roku 1968, kdy mě táta poprvé vzal na zápas Sparty do holešovické haly. Takže pamatuji hrát i tehdejší spaťanské hvězdy, počínaje Jiřím Holečkem, přes Pavla Wohla, Jana Havla, Jirku Hrdinu, Milana Šímu, Pavla Richtera. Když jsem se oženil, tak jsme na Spartu chodili i s mojí ženou Hankou, v letech 1990 až 2002 jsme byli členy Fanklubu a já mám dokonce fanklubácký dres s číslem 1 (na to jsem pyšný). Byly to krásné časy, tenkrát byl svět ještě v pořádku. Např. v bufetu v hale člověk mohl dostat „grog bez vody“, gulášek a jiné dobroty. A byla to naše generace, která začala s výrobou transparentů. Do fanklubácké místnosti v zázemí haly občas přišli hráči a pokecalo se u piva. No a když se nám v letech 1985 a 1987 narodili dva synové, tak bylo jasné, že jen co to šlo, chodili na Spartu s námi. S fanklubem jsme se účastnili výjezdů na zápasy na stadiony soupeřů. Někde to bylo příjemné (Znojmo), jinde vyhecované (Slavia) a někde šlo doslova o ústa (masakr v Litvínově, kdy nás napadli jejich příznivci, kolegovi zranili oko a vymlátili skla v našem autobuse). Památné byly zápasy se Vsetínem a pak se Slávií. V tu dobu byli našimi hrdiny: Petr Bříza, Jirka Zelenka, Ríša Žemlička, Jirka Vykoukal, Franta Kučera a dále pak Michal Broš, Ondra Kratěna, Franta Ptáček, David Výborný a Jarda Hlinka. Mezi hokejisty jsme si získali i kamarády (Petr Bříza, Ríša Žemlička). A taky máme cenné suvenýry: puk, když Žemla vstřelil 250 gól; hokejku Ríši Žemličky po vítězném zápase v sezóně 2001/2002 ve Vítkovicích při zisku titulu; hokejku Petra Břízy po vítězném zápase při zisku titulu se Slávií v sezóně 2005/2006, kdy šlo o jeho poslední zápas v kariéře. No a teď už jsem děda a máme malou dvouletou vnučku sparťanku Anežku (její maminka je také ze sparťanské rodiny). Doma mám i mikinu, kterou jsem dostal od Sparty u příležitosti mých 50. narozenin, při slavnostním předání o přestávce zápasu. I když už teď na Spartu nechodíme tak často, pořád pro nás platí: NAŠE KREV JE SPARTA !!!
Vladimír Soukup
Můj příběh je prostý a spočívá v tom, že od vzniku Sparty se v naší rodině nikdy nepochybovalo o tom, komu se fandí. Pradědeček, který se narodil v předminulém století a byl prý velkým obdivovatelem antické Sparty, začal fandit, v tehdejším Rakousku – Uhersku, fotbalové a pak i hokejové Spartě. Dědeček, jeho syn, nemohl tedy fandit žádnému jinému klubu, než je Sparta, a totéž platí i o mém tátovi. Ten se oženil a jeho tchán, můj dědeček, byl rovněž Sparťan s velkým „S“. Tento děda pak zcela logicky přivedl ke Spartě i mně a mého mladšího bratra, jehož obě děti – syn a dcera – opět chodí fandit na Spartu. Moje manželka je z Holešovic, takže vysvětlovat, komu fandí, je úplně zbytečné. Mé tři dcery jsou opět velkými fanynkami naší milované Sparty. V roce 2009 se mi narodil vnouček, u něhož nebylo žádných pochybností, komu bude fandit. Má totiž už vlastní dres s velkým S na prsou a nechybí prakticky na žádném zápase.
Rudolf Nový st., Rudolf Nový ml., Eva Nová, Matyáš Nový
Bylo mi osm let, když mě táta, stejně jako děda jeho, vzal prvně na Spartu. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek, od té doby jsem s tátou chodíval častěji a když jsem trochu povyrostl, začal jsem chodit pravidelně i sám. Nejdříve na tribunu, postupně čím dál častěji do kotle. V kotli jsem prožil celou řadu sezón, zklamání i euforii a hrdost. Když jsem poznal svojí ženu, začal jsem chodit na zápasy i s ní. Po čtyřech letech, se nám narodil syn a oba jsme museli, vzhledem k povinnostem, aktivního fandění zanechat a rozšířit řady televizních fanoušků. Po dalších čtyřech letech, však přišel zásadní zlom, byli jsme se synem na festivalu Sporťáček, kde malého zaujal lední hokej natolik, že jsme pár dní poté vyrazili na Spartu k náboru. Dnes je syn už ve druhé (hokejové) třídě, kde hájí sparťanskou branku. Díky tomu, jsme začali znovu pravidelně chodit na zápasy áčka a nejen to, na Spartě jsme téměř denně.
Sparťanský rodinný příběh - Braunovi
Náš příběh sahá do roku 1996, kdy jsem já (Tomáš Braun) začal chodit na hokej v 7 letech s mým tátou (Martinem Braunem). V té době trénoval Spartu Slavomír Lener a za Spartu nastupoval Jan Hlaváč a Jaroslav Hlinka - to jsou první tři jména, které mám se Spartou spojená. V holešovické aréně jsme vystřídali řadu míst, ze kterých jsme zápasy Sparty sledovali. Občas s námi šla i má sestra, ale většinou jen já a táta. Spolu jsme chodili řadu let až do té doby, kdy jsem začal chodit na hokej s kamarády ze střední školy. V tomto období jsme nevynechali jediný domácí zápas. V sezóně 2011/2012 jsem vzal na hokej svou manželku (Denisu Braunovou) a v té době pochopila co pro mě Sparta znamená. V roce 2013 se nám narodila holčička a v roce 2015 chlapeček. Dnes mají oba sparťanské dresy (s Jardou Hlinkou), čepice, šály, trička atd. V autě má každý na své straně minidres a když má někdo z nich nějaké zranění a teče krev, tak tomu neřeknou jinak než sparťanská krev. Doma si zpívají písničky co slyší při zápasech a na procházkách skandují sparťanské pokřiky. Na sezónu 2017/2018 jsme si celá rodina pořídili permanentky a na hokej s námi chodí i mé neteře, které mají největší zážitek, když se vidí na kostce nad ledem. Sparta propojuje celou naší rodinu a nejraději jsme, když jdeme fandit všichni společně Martin Braun (můj táta), já Tomáš Braun s manželkou Denisou, naše děti Laurinka a Mareček, mé neteře Lucinka a Terezka Kubičkovi a jejich mamka a má ségra Míša Kubičková a můj brácha Martin Braun. Už se všichni moc těšíme na začátek nové sezóny a věříme, že bude zakončená titulem naší milované SPARTY !!!
Ondra a Viktor
Jezdit na zápasy Sparty mne baví, no a jelikož jsem od přírody srdcař, tak pro mne Sparta, ať již hokejová, nebo její fotbalová sestřička z Letné, dost znamenají. U mě má však hokej trošičku přednost před fotbalem, je to tam víc o srdci a úctě ke klubu, k barvám a o obrovské tradici, slávě a hrdosti (alespoň to tak cítím). Ke sparťanství mne dovedl otec coby v tomto směru vzor, jako asi každého druhého tehdy klukovského příznivce téhle naší hrdé rudé dámy (a tehdy rudá fakt frčela ☺), či jiného klubu. Avšak, můj pohled na tento hokejový (a fotbalový) klub i fanouškovství celé byl malinko odlišný než ten jeho. Když pominu, že byl někdy přehnaně kritický k výkonům na ledě (popřípadě na trávě), což jsem občas těžce nesl a tvrdě s ním nesouhlasil, jelikož jsem sparťan, i když to zrovna nejde, byl sparťanem hlavně proto, aby si měl v práci, nebo v hospůdce o čem povídat a hecovat se s konkurenčními pijany slávisty. Jelikož nejsme pražští obyvatelé, tak se do Holešovic nebo Letnou dostal za celý svůj udřený život, co by na prstech spočítal. “Myslím, že v tomto směru jsem tě tati strčil do kapsy, já to prostě chtěl vidět na vlastní oči!“ I když na otcovu obhajobu zde nemohu opomenout dobu, v které žil a já prožíval dětství, jelikož právě ta velkým vzdálenostem a cestováním chudých lidí po vlasti nepřála, natož pak výletům za hokejem, nebo jinou kratochvílí. Všechno bylo tak trochu jiné, vzdálenější, … a co já vím, třeba kdyby tatík žil dnes a měl dnešní možnosti, stál by v kotli dvakrát týdně, nebo alespoň sledoval webovky, či Onlajny. Nemyslím si o sobě, že jsem fanouškem fanatikem, či dnes již také otcem tyranem, ale jedno jsem si ve svém více méně běžném a spíše spořádaném životě dokázal prosadit stůj co stůj. Již i můj šestiletý syn má ve svém pokojíčku na zdech rozeseté plakáty z jeho oblíbené Sparťanské jízdy (krásně se z ní učí číst) a jeho nejoblíbenějším oblečením je tričko s velkým retro S, či ostatní zboží z portfolia holešovického fanschopu, přičemž na hokeji (nyní v O2 aréně) byl již tolikrát, že se nám co by Husákovým dětem ze severu svého času opravdu ani nesnilo. Největším letošním zklamáním pro něj bylo, že na MS nebude chytat „Pepis“(…no, třeba se dočkají, když si oba počkají i když Tomášovi již moc šancí nedávám ☺) a jeho minidresík v autě dokola opečovává na bočním okénku, aby všem zvenčí ukázal, jak se u nás v autě věci mají! Říkáme tomu, že si tam tajně vzadu poporovnává Pöpperle☺. Docela blbě kouše, že nám Pepis zmizel do Německa, budeme muset nakupovat jinej dresík :-). Když se v loňském roce mohl zúčastnit dne otevřených dveří pro malé sparťánky a jejich suchého tréninku v Holešovicích, byl u z toho u vytržení, skoro nespal a tvrdil, že to byl jeho nejhezčí den a že všechno, co se od trenérů na Spartě naučil, musí hned předvést na tréninku svého florbalového týmu přípravek, aby viděli, jak se to má dělat. Jo jo, tradice se má prostě držet, nebudu mít přeci doma nějako Slávistu, nebo fanouškovskou rychlokvašku z nedalekého Liberce a v Brně se nechtěl stavit cestou na dovolenu ani u dálnice v McDonaldu ( že by mu tam Happy Meal nechutnal, hračka-nehračka)☺. No a proč vlastně s prckem píšeme? Je to proto, že nám Sparta tak trochu bouchá v tom srdíčku, i při běžných životních a pracovních starostech tam pro ni vždycky kousek místa je, a to ať se zrovna daří, či nikoliv. Tím trochu naznačuji, že ne všichni fanoušci v naší vlasti se takto umí chovat a když to nejde, tak prostě nechodí. No, naštěstí a to i v této zemi, Sparťanů nás je vždycky dost a nebojím se říci, že vlastně nejvíc a my jsme hrdí na to, že „naše krev SPARTA“!
Švecovi
Dobry den, můj životní zážitek byl poprvé v roce 1994, kdy mě poprvé vzal strejda na hokej SPARTY a já nemusela do školy. Od té doby tam chodím až na přestávku, kdy jsme měla malé děti, a od jejich cca 5-6 let tam chodíme celá rodinka a už máme i 2-3 permanentky 🥅👍🏼😍 a všichni vás milujeme. A těšíme se na novou sezónu 😁👍🏼 máme Vás rádi ŠVECOVI
Hana Ragačová, Juraj Ragač a kluci Jakub a Lukáš Ragačovi
Náš příběh je vlastně strašně jednoduchý. Manžel Juraj přišel ze Slovenska do Prahy, ale už tam fandil vždy Spartě. Jeho bratr hrál hokej až do dorostu, bohužel poslední důležitý krok mezi dospělé nezvládl...V mé rodině byl hokej vždy ten sport, u kterého jsme se sešli, jak ženské tak chlapi, prostě hokej bavil vždy všechny, ale až s manželem jsem hokej začala opravdu milovat. Tím, že se nám narodili dva synové a na hokej chodili od malička, jejich láska k hokeji vzrůstala. Dodnes mám v živé paměti duben 2006, kdy jsem měla termín porodu se starším synem a doktoři plánovali císařský řez a já slyšela, prosím, v tyhle dny nee, je finále, tam musím být:))) Naštěstí starší syn to už v břiše pochopil a já přenášela:))) Jakub se narodil až 28. dubna 2006. No a už jako dítě musel mít co šlo s logem Sparty. Pak přišel rok 2009 a narození mladšího Lukáše. V momentě, kdy i on byl dost starý na to, aby na večerních utkáních neusnul, se přidal a my mohli začít chodit ve 4:))). A tak je tomu dodnes. Kluci strašně trpí každý rok...Loňské finále nesli opravdu těžce a já taky, přestože titul připadl mému rodnému Liberci, jenže moje srdce, to hokejové, se dávno zbarvilo do jiných barev a já doma utěšovala tři nešťastníky, kteří stále věří:))) A já s nimi.
Domka, Míša a Radek Královi
Tento příběh je o mně, mojí sestře a o našem tátovi. Na Spartu chodíme už od školky. Na našem prvním zápase jsme byli v 6 letech. Moc si z toho dne nepamatujeme, ale táta vždy vypráví, jaké to bylo. Byly to naše první krůčky k hokeji - první prohry, oslavy gólů a výher. Táta má stálou permici na Spartu od roku 2005. Když si byl jistý, že nás zajímá hokej a ne dětský koutek, koupil nám naše první permice. Každým rokem chodilo s námi více a více našich přátel. V Tipsport aréně jsme měli vlastní party box. V Holešovicích jsme se vyznali jako doma. Čím jsme byli starší, tím naše nadšení pro Spartu a hokej rostlo. Bez ohledu na to, že se všichni divili (a stále se diví), že holky baví hokej, jsme stále jezdily. Po prohrách se hádaly ve třídě, protože ostatní se naváželi do Sparty. Nikdy jsme si to nenechali líbit (jako správné sparťanky). Ani stěhování do nové haly nás ani trošku neodradilo. Láska ke Spartě se u nás dědí z generace na generaci, a my doufáme, že tradici udržíme.
Hlasovat můžete do středy 6. září do 12.00 hodin. Hlasovat lze pouze pro jeden příběh a z každé IP adresy je možné odeslat pouze jeden hlas.
HLASUJ PRO NEJLEPŠÍ SPARŤANSKÝ RODINNÝ PŘÍBĚH: