V čem spočívá práce dovednostního trenéra?
Hlavní náplní této práce je zaměření se na celkové dovednosti hráče. Třemi základními složkami, které se musí postupně v průběhu hráčské kariéry zdokonalovat, jsou technika bruslení, technika hole a střelba. Je třeba, aby se vše posléze promítalo do herních situací na ledě při hře.

S jakými věkovými kategoriemi pracujete?
Na Spartě se věnuju klukům od šesté třídy až po akademii, navíc včetně hráčů v A-týmu.

Liší se vaše práce napříč jednotlivými kategoriemi?
Určitě. A-tým má o něco více odlišný program, naproti tomu kluci v šesté třídě mají trochu jiné potřeby. Snažím se o to, aby hráči od šesté třídy až po akademii na sobě makali a zlepšovali se po všech stránkách. V neposlední řadě chceme, aby byli konkurenceschopní a maximálně připraveni na trvalý přechod do dospělého hokeje.

V čem se liší tréninky A-týmu oproti mládeži?
U dospělých hráčů se zaměřujeme už spíše na herní situace, a snažíme se pilovat detaily, které hrají důležitou roli. U mládežníků je potřeba soustředit se více na bruslení. Na to navazuje práce s kotoučem, která je taktéž jedním ze základních dovednostních prvků.

Dá se shrnout, co dnešním dospělým hráčům nejvíce chybí?
V A-týmu už jsou zkrátka hotoví hokejisté. Jen se u nich musí neustále zlepšovat drobnosti, aby posunuli svoje dovednosti na vyšší level. Techniku bruslení mají skvělou.

Pracujete na zlepšení také s někým ze Sparty individuálně?
Zatím ještě ne, všichni trénujeme po menších skupinkách. Ale uvidíme, někdy do budoucna to určitě nevylučuju.

Jakou máte zpětnou vazbu od hráčů? Baví je tyto nadstandardní tréninky?
S hráči většinou zůstáváme na ledě déle teprve až po hlavní fázi tréninku. Naše náplň jednotlivého bloku se občas odvíjí od potřeb hráčů, kteří mi před tréninkem někdy řeknou, co chtějí zlepšit. Intenzivně pracujeme například právě na střelbě nebo na práci s kotoučem v prostoru u modré čáry. Hráči mají k tréninkům bezproblémový přístup, dokážeme si navzájem vyhovět. Pomalu už začínají být vidět první výsledky.

Kdo z A-týmu zatím udělal největší progres?
Na Spartě působím zatím velmi krátce, hráči se u mě vesměs jen prostřídali. Společně s trenéry Miloslavem Hořavou a Josefem Jandačem však máme vytipované hráče, kteří by měli pracovat na dalších konkrétních věcech do detailu.

Jak jste se dostal k tréninku dovedností?
V minulosti jsem působil jako hráč a po skončení aktivní kariéry kvůli zranění nohy jsem chtěl u hokeje zůstat a rozvíjet ho. K trénování mě přivedl můj kamarád Martin Holý, mimo jiné bývalý hráč Sparty, který mě naučil základní věci. Ukázali jsme si spolu, jak trénovat. Za své rozhodnutí jsem jedině rád.

Ještě před vaší trenérskou dráhou jste prodělal výše zmíněné zranění, které vám zhatilo budoucí, velmi nadějnou kariéru profesionálního hokejisty. Co přesně se stalo?
Bohužel jsem měl otevřenou zlomeninu holeně a lýtkové kosti. Vinou tak vážného zranění jsem nebyl schopen vrátit se zpět na úroveň vrcholového sportu, a proto jsem začal hrát ve druhé lize u nás v Čechách. Posléze jsem se začal zajímat o trenérství a postupem času jsem se přes práci kondičního trenéra propracoval až k rozvoji dovedností.

S kým jste se znal ještě před svým příchodem do Sparty?
Jmen by se našlo opravdu hodně. Každé úterý a ve čtvrtek chodím s veterány na led do Letňan, kde se potkávám například s Jardou Hlinkou nebo občas narazím na Petra Tona. Dorazí i Ríša Žemlička a někdy také Franta Kučera. S ním se setkávám poměrně pravidelně. Dále znám například vyhlášeného sparťanského bitkaře Davida Kočího, kterého jsem v minulých letech připravoval v rámci letní přípravy na novou sezonu.

Vnímáte angažmá ve Spartě jako další významný krok ve své trenérské kariéře?
Stoprocentně. Ještě jako hráč před svým odchodem do zahraničí jsem působil ve Spartě jako dorostenec a hráč v žákovských kategoriích. Sparta je pro mě srdcová záležitost. To, co mě naučili moji předchůdci, mezi nimiž byl například i pan Nikl, bylo skvělé. Chci, aby jednou dnešní sportovci na mě vzpomínali jedině v dobrém, stejně tak, když já vzpomínal na své idoly. Snažím se klukům předat to nejlepší.

Který z klubů má ještě kromě nás vlastního trenéra na rozvoj dovedností?
Co vím, podobnou cestou se vydali například v Liberci nebo v Třinci. Oba týmy patří v současné době mezi špičku celé naší nejvyšší soutěže. Myslím si ale, že pomalu nastává doba, kdy kluby začínají co nejvíc využívat znalosti různých skills koučů.

Kde berete inspiraci pro svou práci?
Čerpám převážně ze svých vlastních zkušeností, navíc jsem v pravidelném kontaktu s jedním skills koučem, který působí ve SKA Petrohrad. Snažíme se spolu vzájemně komunikovat, předávat si svoje poznatky a doporučení. Nedávno mě navštívil na jednom tréninku i pan Pacina, což vnímám jako za výbornou trenérskou školu. Věřím, že načerpám další poznatky a zkušenosti. Nebránil bych se třeba i nějakému speciálnímu srazu skills koučů.

Nelákala by vás stáž v zahraničí?
Nyní se soustředím pouze na Spartu, kterou vnímám za svůj vrchol v trenérské kariéře. Sparta je pro mě nejvíc. Je však pravda, že se chci ve své práci postupně zdokonalovat. Rád bych se podíval právě do Ruska a zjistil, jak pracují s hokejisty. Za mě je Petrohrad jedním z předních týmů ruské nejvyšší soutěže. Vím, že se svým skills koučem spolupracují už dlouho. Bylo by zajímavé porovnat rozdíly a zjistit, v čem je potřeba se zlepšit.

Hraje v dovednostech hráčů nějakou roli i psychologie?
Myslím si, že do jisté míry ano. Na druhou stranu psychologie nachází svoje uplatnění až v celkové hře. Jako skills kouč samozřejmě musím poznat, jak jsou mladí kluci na trénink naladění a jakou mají motivaci makat. Psychologie u A-týmu není úplně mým zaměřením, dospělí hráči už sami vědí, jaká cesta vede k úspěchu. U dětí je to trochu jiné. Malí hokejisté vnímají zpočátku hokej jako zábavu. Povinnosti přichází na řadu později.

Jak moc je důležitý vztah mezi koučem a sportovcem?
Při mé práci skills kouče je výhoda, že pracujeme buď ve skupince, nebo individuálně s každým hráčem zvlášť. Individuální přístup k jednotlivcům slouží k lepšímu vybudování vzájemného vztahu. Je to zkrátka o trochu jiné, než když máte na tréninku celý tým.

Kde vidíte právě největší rozdíl mezi těmito tréninky?
Rozhodně v detailech. Když trénink probíhá formou takzvaně „jeden na jednoho“, více se můžeme soustředit na různé detaily napříč technikou bruslení a střelbou. Máme o poznání více času. Když máte na tréninku přes dvacet hráčů najednou, je to náročnější. Proto se snažíme pracovat především v malých skupinkách, abychom se mohli věnovat detailněji více věcem, a využili tak co nejvíce času stráveného na ledové ploše.