Jste defacto součástí širšího jádra sparťanského týmu. Jak jste se ke Spartě dostali?
František Zahradníček: Takové zařazení si asi ani nezasloužím, ale moc děkuji.
Jan Chalupecký: To zní úplně noblesně! Je to pro mě obrovská čest a radost. Sparta je pro mě součást života. Už jako kluk jsem chodil fandit přímo za střídačku. Táta se dobře znal se sparťanskou legendou, panem Císařovským. Díky němu jsem se poznal i s lidmi z týmu. Pak mi někdo řekl, abych podržel pár hokejek a už to bylo! S tehdejším kustodem Brunclíkem jsem zažil první titul po revoluci, tehdy jako voják na finále v Trenčíně.
František Zahradníček: Mě ke sparťanskému mantinelu u střídaček přivedl kamarád a odtamtud pak pokračovala moc hezká cesta, vlastně až do naší kabiny.

Kdo vás vůbec přivedl k lásce ke Spartě?
FZ: Právě tady můj kolega z divadla Jan Chalupecký. Myslím, že on se o ten mantinel opíral už jako dítě.
JCH: Mě přivedl táta, ještě jako malého kluka. Mlhavě si pamatuji, jak se prali ve vyprodané Sportovní hale Šíma s Holíkem v 70. letech. Od té doby hokej miluji jako hru, podívanou a show. Sparta je pro mě ženská na celý život.

Společně působíte v Opeře Národního divadla, pan Chalupecký jako dirigent a pan Zahradníček jako sólista. Představuji si dobře, že se sejdete v Opeře a řešíte spolu hokej?
FZ: Představujete si to úplně správně. Ale určitě tam nechodíme jen kvůli hokeji. Při představení nebo intenzivní zkoušce na to není čas, ale rádi si ho najdeme po práci. I když si vybavuji asi dva případy, kdy jsem mu za dirigentský pult signalizoval výsledek zápasu, protože já mám výhodu, že když opustím jeviště třeba kvůli převleku kostýmu, tak se ke mně ta informace dostane.
JCH: Na ramenou ukazuje počet našich gólů, druhou spodní rukou ukazuje soupeře.

Kdybyste vaší roli v opeře přirovnali k roli v hokeji, jaká by to byla?
FZ: Jak kdy. Pro můj typ hlasu jsou v operách psány různé druhy rolí, takže pokud zpívám Figara ve Figarově svatbě, tak jsem jako „centr první lajny“. Pokud zpívám nájemného vraha v Rigolettovi, tak jsem ve čtvrté lajně a moje úloha je také jasně daná (smích).
JCH: Asi bych byl trenér. Mám pod rukama celý tým.

Jak hokej vnímáte? Je to odreagování od práce, vaše vášeň nebo jen jeden z koníčků?
FZ: Všechno dohromady. A pokud jeden z koníčků, tak určitě ten nejmilovanější. Ještě si to vylepšuji tím, že chodím nejenom fandit sparťanským klukům, ale i se sám zpotit v pražské amatérské lize – z čehož asi nejsou v mém zaměstnání příliš nadšeni (smích).
JCH: Souhlasím! Sport vnímám jako krásné odreagování, stejně jako hokejisté vnímají muziku. Třeba František Ptáček hraje na flétnu, jednou jsem mu obstarával noty. Je to pro mě i jistá sounáležitost, hrdost. Nikdy bych nešel fandit jinému klubu jen kvůli tomu, že by byl úspěšnější.

Má vážná hudba a hokej z vašeho pohledu něco společného?
FZ: Má, velmi mnoho. Pokud obojí chcete dělat na vrcholné úrovni, tak je potřeba nejen talent, ale také velká píle, štěstí na dobré lidi, kteří vás vše naučí, zdraví, psychická odolnost, a hlavně obojí musíte milovat.
JCH: V obojím musíte být svému „povolání“ oddaní, nic neflákat. Mohou vás plácat po ramenou, ale jen když tomu dáte maximum, můžete být ještě lepší. Nikdy se nesmíme říct, že už to umím, nesmíme sedět na zadku a pořád makat dál. Představení v opeře je stejně jako hokej živý organismus, který vás může kdykoliv překvapit. Když se pak podíváte do zrcadla, musíte být schopní říct sami sobě: Udělal jsem pro výsledek maximum. Muzika, stejně jako hokej, musí být pro člověka dar, který si jde užít, ne pouze vydělávat peníze.

Stejně jako v případě hokejistů, i vy stojíte před publikem, které od vás očekává výkon, ve vašem případě ale naprosto perfektní, nikdo si zde nepřipouští zaváhání. Umíte se vcítit do kůže hokejistů?
FZ: I od hráčů na ledě očekávají diváci perfektní výkon. A většina z nás někdy zaváhá, udělá třeba jen drobnou chybu, ale bez ní nepadne v hokeji gól. V opeře drobnou chybu velká část diváků asi nepozná, ale mě mrzí a v každém dalším výstupu, v případě hokeje ve střídání, chceme být lepší, dokonalejší, a to máme určitě společné. Ale jeden veliký rozdíl tam určitě je. Když udělám chybu, tak mi na rozdíl od hráče na ledě nehrozí to, že schytám tvrdý hit.

Kdo je pro vás soupeřem?
JCH: Zaplaťpánbůh jich moc nemáme. Pro mě je ale soupeř tak trochu autor díla. Naším úkolem je interpretovat Smetanu, Dvořáka či Mozarta na co nejlepší úrovni, co nejblíže jeho zápisu. Je pro mě obrovská čest otevřít partituru, kde je vše zapsané a jen respektuji daného skladatele, a jen si užívám a je mi obrovským zadostiučiněním, že jeho dílo můžeme předat dál.

Se spoustou z našich hráčů se dobře znáte, často chodíte na tréninky, pomáháte kustodům. Vybudovali jste si s někým z týmu nadstandardní vztah?
FZ: Samozřejmě se všemi kustody. Ale když se nad tím víc zamyslím, tak s velkou většinou lidí. S lékaři, realizačním týmem, fyzioterapeuty. Hráči se častěji mění, ale přátelství často přetrvává. V mém případě se stále vídám třeba s Martinem Chabadou.
JCH: Nerad bych někoho vynechal. Ze studentských dob si pamatuji ještě trenéry Wohla a Horešovského, krásné vzpomínky mám na hráče, kteří bývali mými vrstevníky. A pak na Jirku Zelenku, Františka Ptáčka, Petra Tona s Jardou Hlinkou…

Vídáte některé z hráčů i ve vašem publiku?
FZ: Ano, samozřejmě. Kromě většiny již zmíněných chodí na naše představení třeba Lukáš Pech.
JCH: Častým návštěvníkem je i trenér František Výborný, na jaře byl na nové Libuši. Chodí spolu se svou paní a vnoučaty, dětmi Jardy Hlinky a Davida Výborného. Vždy mě hřálo, když šel z představení domů a říkal nám, že si krásně orazil. To je to samé, co zažíváme my na hokeji.

Jaký je váš největší zážitek spojený se Spartou?
FZ: Každý zápas, na který můžu přijít, kdy můžu být v bezprostřední blízkosti týmu. Ale na přípitek z mistrovského poháru se zapomenout nedá!
JCH: Vítězství se pamatují nejlépe, ale číslem jedna je asi finále se Slavií. Vzpomínám si, jak jsme se v lednu báli o play-off, nakonec vše chytlo krásný švunk zakončený titulem. Vedle bych ale zařadil i titul ve Vsetíně v roce 2000, kde jsme jim uloupili po pěti letech pohár. To byl také krásný zážitek.

Kdy hraje Sparta dobře víte. Kdy vás mohou vidět fanoušci v akci?
JCH: Na podzim jsme si dvakrát užili společného Čerta a káču, na jaře se určitě potkáme v Libuši, kde bude František zpívat Chrudoše. Chystáme navíc premiéru Švandy dudáka, kde by měl zpívat čerta. On je takový ďábel (smích).
FZ: Jednou nás mohli lidé vidět i společně s kustodem Hynkem Svobodou, kterému jsem dohodl účinkování v opeře Aida, kde měl jít v triumfálním pochodu za vítězného vojska. Ale když se dozvěděl, že bude muset pochodovat jen v bederní roušce, tak to pro mě z nepochopitelného důvodu odřekl…. Takže snad brzo na ledě v play-off u státní hymny.