Jak je to s tvým koncem kariéry, který se objevil v médiích?
Vnitřně jsem rozhodnutý skončit, ale pořád mi někdo volá. (usmívá se) Kvůli rodině už asi nikam nepojedeme, protože už toho se mnou protrpěla hodně. Vrhnu se spíš na trénování, ale přiznám se, že to ve mně pořád hlodá, když se někdo ozve.
Takže je blíž trenérská kariéra?
Začal jsem dělat ve Finsku trenérskou školu a dostal na starost dorostence SaiPy. Chtěl jsem dělat brankáře, načež mi nabídli, že bych mohl rovnou trénovat. Trénování mě hrozně baví, je s tím spojeno několikaleté studium, po kterém bych se chtěl vrátit do dospělého hokeje. Jsem rád, že můžeme být zatím tady ve Finsku, protože děti chodí do školy a školky, zatímco já se mezitím můžu naučit něco jiného. Dvacet let jsem hrál pouze hokej. Chtěl bych nasbírat trenérské zkušenosti. Bez nich zkrátka člověk nemůže někam přijít, nic nevědět a očekávat místo trenéra.
Plánujete zůstat s rodinou trvale ve Finsku trvale?
Vždycky jsme plánovali žít napůl ve Finsku a napůl v Česku, kde mám celou rodinu i kamarády. Říkal jsem si, že bych mohl v Česku trénovat, ale aktuální situace je taková, že jsme doma nebyli dva roky.
Ve hře je tedy i návrat do Prahy?
Proč ne? Vždycky se vrátím hrozně rád! A kdyby přišla nabídka ze Sparty, bral bych ji všemi deseti. Sparta je moje srdcovka.
Sleduješ Spartu pravidelně?
Každý rok. Minulou sezonu se mi líbila základní část, kterou kluci odehráli fantasticky. Petr Ton s Jardou Hlinkou postavili velmi dobrý mančaft. Škoda, že se Liberec vybičoval k neskutečným výkonům a kluky porazil. Každým rokem to ale vypadá nadějněji. (usmívá se) Moc bych to Spartě přál. Když se zamyslím, že jsem byl u posledního úspěchu...
Člověku to asi pořád nedochází, že ano?
Uvědomíš si, že není tak jednoduché ligu znovu vyhrát. V tu chvíli se raduješ, ale neuvědomuješ si, že se nemusí dařit každý rok.
Jak brankáři zní, že je poslední, kdo Spartě vychytal titul?
Hele, Petr Bříza vyhrál čtyři. (směje se) Že jsem já poslední, je sice fajn, ale bylo by dobrý, kdybych už za rok nebyl. Člověka moc netěší, když ví, že jsou kluci každý rok zklamaní. Budu radši "jenom" člen jednoho z úspěšných týmů.
Vždycky jsem byl sparťanským fanouškům vděčný
Vraťme se na začátek tvé kariéry. Proč jsi po zlatých dvacítkách zamířil do Finska, a ne do zámoří?
Vybral jsem si evropskou cestu s tím, že se do vysněné NHL můžu propracovat přes naroďák. Měl jsem dlouhodobou smlouvu se Spartou, kde měl neotřesitelnou pozici Petr Bříza. Z juniorky jsem dělal trojku a odchytal pár zápasů v Berouně. Angažmá v SaiPě mě nastartovalo, ukázalo mi práci a přístup ve Finsku, což mi v další kariéře hrozně pomohlo. Najednou jsem měl padesát zápasů ve finské lize, což byl skok. Hodili mě do vody a řekli, abych plaval.
Byl tvůj záměr vyzkoušet více zemí, nebo se všechno sešlo neplánovaně?
Na začátku spíš neplánovaně. Když byla možnost jít do Finska, Sparta mě pustila. Po dvou letech mě poslala do Znojma a pak do Plzně, takže se nejednalo o moje rozhodnutí. Po krátkém angažmá v TPS Turku jsem se už vrátil na Spartu, kde si všechno skvěle sedlo.
A nakonec jsi vyhrál svůj jediný titul na klubové úrovni.
Stoprocentně se jedná o největší úspěch mé kariéry. Vyhrát dvacítky je z dnešního pohledu nereálné, ale my měli výborné mužstvo. Měli jsme navíc kliku, že se hrálo ve Švédsku a v Rusku, takže Kanaďani neměli svůj led a diváky za sebou. Byl to krátký turnaj, který nám sedl. Extraliga je dlouhodobá soutěž, která vrcholí play-off. Pro mě to byl fantastický zážitek. Vyhrál jsem titul se svým mateřským klubem, kde jsem nahradil Petra Břízu, který pro mě byl dětským vzorem.
Jako jednička jsi do Sparty ale nepřicházel...
Ve Spartě byl tehdy Dušan Salfický a všechen tlak padl na něj. Já přišel s tím, že odchytám pár zápasů a byl jsem rád za každý start. Všechno se seběhlo tak, že jsem šel do play-off rozchytaný, ale kluci přede mnou hráli fantasticky. Řada z nich prožila nejlepší play-off kariéry, takže jsem měl opravdu štěstí. Bral jsem to tak, že je Dušan jedničkou a já budu chytat, dokud mě nechají. Nakonec jsme vyhráli titul. Kdybych přišel jako jednička a přímá náhrada za Petra Břízu, asi by to bylo těžší.
Jak sis užíval podporu fanoušků, kteří tě jako odchovance zbožňovali?
Strašně moc. Vždycky jsem byl hrozně vděčný, protože sám jsem byl fanoušek na tribunách. Když se dostaneš do pozice, že volají tvoje jméno, je to hrozně příjemný pocit. Sparta byla nenáviděná, o to víc jsem si vážil našich fanoušků, kteří s námi často jezdili i ven. (usmívá se) Od té doby jsem byl v každém klubu s fanoušky za dobře, protože vím, jak je jejich podpora důležitá. Sám jsem to zažil jako fanoušek, proto jsem si během kariéry uvědomoval, že se hraje pro ně a snažil se jim kousek sebe dát.
Bolzano bylo nejlepší rozhodnutí kariéry
Jak vzpomínáš na angažmá v Popradu, kde sis v prvním Lvu zachytal KHL?
To byla super zkušenost! Chtěl jsem se po angažmá v Třinci poprat o práci venku a KHL byla jeden z mých cílů. V Popradu hrála spousta kluků ze Sparty nebo nároďáku, sešla se skvělá parta. Klub měl poté finanční problémy, neplatil hráčům, a když jsme se začali rozjíždět, čtrnáct z nich skončilo. Škoda, bylo to fajn. Hráli jsme KHL, ale nemuseli jsme žít v Rusku, ale v krásném Popradu. V té době jsem manželce řekl, že už chci hrát jen v západních ligách, kde finanční problémy nebývají.
Proč ale zrovna Bolzano a italská liga?
Přiznám se, že po sezoně v Popradu jsem si říkal, že snad skončím. Měl jsem hokeje plné zuby, protože nám neplatili, navíc spadlo letadlo s klukama z Jaroslavle. Celá sezona byla psychicky náročná, takže jsem si dal pauzu a uvažoval o konci. Když jsem se ale rozhodl vrátit, byla výluka v NHL a nikde nebylo místo. Ač jsem šel z KHL, nikde jsem nemohl podepsat. Ozvali se z Itálie, tak jsem po diskuzi s manželkou šel. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělal.
Vážně?
Bolzano mi nastartovalo druhou půlku kariéry, kterou jsem si doslova užíval. Neskutečná pohoda! Italové jsou skvělí lidé, soutěž se hrála na tři lajny a čtyři obránce. Navíc se hrálo na krásných horských místech v severní Itálii, takže jsem si ji zamiloval. Když skončila výluka, chtěl jsem ještě do lepší soutěže. Ale do Itálie bych se určitě někdy ještě rád vrátil.
Následovaly tři roky a kousek v Německu, které zažívá velký vzestup. Byl cítit už tehdy?
Když jsem do Německa přišel, překvapilo mě, jakou kvalitu hráči mají. Zkoušel jsem najít místo pro kvalitní bývalé spoluhráče, ale Němci si už tehdy důsledně vybírali. Až jsem byl překvapený, jaké hokejisty odmítají. V lize navíc hrála spousta Kanaďanů, kteří jí dodávali šmrnc a Němci začali hrát na daleko vyšší úrovni. Už v té době jsem si říkal, že je otázka času, než bude německý nároďák hrát vyrovnané partie. Nečekal bych, že tak rychle, ale mají našlápnuto dobře.
Německo vám tedy sedlo?
V Krefeldu se nám s manželkou moc líbilo. V klubu se o nás hezky starali, takže na celé angažmá vzpomínám hrozně rád po hokejové i lidské stránce. Našli jsme si spoustu kamarádů, za kterými pravidelně jezdíme dodnes.
A co rakouský Klagenfurt, také dobrá volba?
Chtěl jsem zůstat v Německu, ale ozval se Klagenfurt. Měl jsem na klub jen dobré reference, dokonce mi dali lepší podmínky, takže jsem nemohl odmítnout. Byli jsme v krásném městě pod Alpami přímo u jezera. Celé rodině se tam velmi líbilo.
Mohl jsem jít do extraligy, ale Korea byla dobrá volba
Tak proč jsi šel z Rakouska do Jižní Koreji?
Nezvyklý krok, co? Když jsem dohrával poslední sezonu v Klagenfurtu, dostal jsem nabídku z extraligy, nad kterou jsem velmi uvažoval. Několik spoluhráčů ale mluvilo hezky o asijské lize, čemuž jsem se nejdřív smál, ale pak jsem si říkal, co si mám kde dokazovat. Člověku se naskytla možnost jít někam, kam se už asi nepodívá. K tomu byly skvělé finanční podmínky, tak jsem doma řekl, že Asii zkusíme. Manželka nadšená nebyla, ale po pár týdnech se nechala přemluvit. (usmívá se)
Jak ses do asijské ligy dostal?
Pomáhal mi Patrik Martinec, který tehdy trénoval Anyang Halla, kde však měli naplněný limit pro cizince. V Koreji totiž mohou hrát jen dva v jednom klubu, což je šestnáct cizinců na celou ligu. Patrik mi tedy sehnal místo v jiném soulském klubu High1. Dneska jsem rád, že jsem na nabídku kývl, protože jsme s rodinou viděli jiný kousek světa. Soutěž byla samozřejmě na jiné úrovni. Jako brankář jsem si hodně zachytal, protože kluci dělali hodně chyb.
Čísla jsi měl ale solidní.
Bylo hodně zákroků, takže čísla dobrá. (směje se) Vždycky jsem chtěl Asii vidět, lákalo mě Japonsko, takže když byla možnost a hráli jsme proti Japoncům, šel jsem na sushi a sledoval, jak žijou. Korejský Soul má přes dvacet milionů obyvatel, ale je v něm spousta cizinců, takže se anglicky domluvíte. My jsme navíc chytili skvělou komunitu Čechů z ambasády, se kterými jsme chodili do českých hospod na Plzeň a Kozla. Hrály se tam české písničky, takže jsem se cítil opravu skvěle. Bylo mi trochu líto, že klub po sezoně skončil. Děti už v Soulu být nechtěly, ale s manželkou bychom ještě pár let vydrželi.
Zahrál sis v olympijské aréně?
Hráli jsme v ní korejský pohár. Bylo legrační, že jsme pohár vyhráli a v hale pro deset tisíc fanoušků nám jich tleskalo asi dvě stě. (směje se) Člověk něco vyhraje, má radost, ale není žádná odezva. Trošku jiné než po titulu na Spartě, ale stejně jsem měl radost.
Na závěr kariéry sis zahrál za anglický Sheffield, v němž vyrůstal také Liam Kirk, britský objev letošního mistrovství světa. Potkali jste se?
Trénoval s námi před odletem do zámoří. Všechny nás trošku školil. Musím říct, že jsem byl naprosto šokovaný, že Britové mají takhle talentované mladé hráče. A pár dalších jich mají ještě schovaných.