Se Spartou jste spojen nejen jako trenér, ale také jako hráč. Váš příchod v roce 1958 byl ovšem komplikovaný a rok jste s týmem pouze trénoval. Jak k tomu došlo?
Trh hráčů tenkrát prakticky neexistoval, přestup byl poměrně obtížný. Můj mateřský klub I. ČLTK mě nechtěl pustit, já jsem ale přestoupit chtěl, protože Sparta pro mě byla velkou výzvou. Musel jsem tedy rok stát, s mužstvem jsem jen trénoval a jezdil jsem s ním, ale bohužel jsem nemohl hrát.
Když už jste mohl naskočit do zápasu, bylo to hned ve snové formaci s Vladimírem Zábrodským a Miloslavem Charouzdem. Na to se asi nezapomíná, že?
Právě kvůli tomu jsem stál o to, abych se do Sparty dostal. Když to vezmu z hlediska výkonnosti, tak byla má léta na Spartě a ještě na vojně mým hráčsky nejpovedenějším obdobím. Vladimír Zábrodský byl hokejový intelektuál. Čím víc stárnul, tím častěji si k sobě bral mladší hráče. Což pro ně byla obrovská výhoda.
Pan Zábrodský přiletěl ze Švédska na sobotní oslavy 110 let holešovického klubu, stihli jste si popovídat a zavzpomínat na to?
Stihli, mluvil jsem s ním. Obdivuju ho, že si ve svém věku všechno tak skvěle pamatuje. Když je taková legenda jako on v takovém věku fit, je to obdivuhodné.
LUDĚK BUKAČ
(*1935, Ústí n. L.)
- 7 sezon ve Spartě jako hráč
- 9 sezon jako kouč Sparty
- 2 medaile z MS jako hráč (1961, 1963)
- 5 medailí z MS jako kouč (1981, 1982, 1983, 1985, 1996)
- kouč mistrů světa z let 1985 a 1996
- olympijské stříbro jako kouč repre (1984)
Jako hráč jste se probojoval do československé reprezentace, pomohly vám k tomu právě zkušenosti nasbírané po jeho boku?
Podle mého názoru byl Zábrodský jediným klasickým „Šéfem“, jak se říká starším hráčům, kteří to řídí na ledě i mimo něj v kabině. Poznal jsem hodně hráčů, kteří toto přízvisko nosili, ale jemu skutečně pasovalo.
Ještě úspěšnější než vaše hráčská kariéra byla bezesporu ta trenérská. Pomohlo vám v ní, že jste sám hokej na vrcholové úrovni hrával?
Já jsem zastánce toho, že ne každý dobrý trenéry musí být bývalým dobrým hráčem nebo vůbec hráčem. Koučovat lze i bez hráčské kariéry. Osobně si ale myslím, že mně předchozí hráčská kariéra pomohla.
Ceníte si více medailí, které jste získal jako hráč, nebo těch, které jste následně vybojoval v pozici trenéra?
To se nedá říct, každý úspěch je obtížný. Když má někdo nějaký výsledek ať už jako hráč, nebo jako trenér, tak to něco stojí.
Ve Spartě jsem stihl konec éry původní generace
Ve Spartě jste strávil s dvouletou přestávkou během vojny coby hráč celkem sedm sezon. Na co vzpomínáte nejraději?
Já jsem moc rád, že jsem ještě stihl konec éry takové té původní sparťanské sestavy. To bylo obdivuhodné mužstvo, které se poskládalo v 53. roce a táhlo se až tak do roku 1959. Pak už přicházela nová generace.
Ještě jako hráč jste coby zástupce Institutu tělesné výchovy a sportu jezdil na stáže do Kanady a Sovětského svazu. Pomohly vám poznatky, které jste tam nasbíral, když jste se pustil do trenérské kariéry?
Hokej dřív byl hodně rozdělený na ten evropský v uvozovkách amatérský a ten profesionální. Já jsem si mohl udělat měřítko o tom, jaký hokej se hraje u nás, v Kanadě a v Sovětském svazu. Učil jsem se, jaká je podstata sovětského hokeje, což mi samozřejmě velmi pomohlo.
Zavedl jste po svém příchodu na lavičku Sparty třeba něco, na co hráči u nás nebyli zvyklí?
Náš evropský a tím pádem i ten sparťanský hokej byl známý tím, že byl hodně o spolupráci. Hodně se přihrávalo, šlo o týmovou hru. Oproti tomu v Kanadě byl založený na jiných principech, tak jsem se pokusil vnést do hry Sparty jednoduchost. Dnes naopak Kanada vrací hokej tam, kde byl dříve v Evropě.
S některými ze svých bývalých spoluhráčů jste se ve Spartě potkal jako kouč. Bylo to složité?
Na to je potřeba mít povahu. Ta blízkost, která existuje mezi hráči, nemůže být stejná mezi trenérem a hráčem. A získat si trošku odstup a přitom nějakou blízkost zachovat, to je dost velké umění. Mně to problém nedělalo, ale někteří hráči to nesli těžce, že najednou trenér musí mít jiné měřítko hodnocení, než je mezi hráči.
Co se vám jako první vybaví v souvislosti s vaší trenérskou kariérou u národního týmu?
Zrovna v utkání veteránů hrál Jirka Hrdina, který byl i na Olympijských hrách v Sarajevu. Hráli jsme tam opravdu skvělý hokej, ale zlatá medaile nám utekla. Mrzí mě, že se to nepodařilo.
Mistrovství v roce 1985 zakončilo skvělé období
Když jste se postavil na střídačku v bývalé Sportovní hale, připomnělo vám to zlatý úspěch z roku 1985?
No samozřejmě. (úsměv) Pro mě to bylo takové zakončení pětileté kariéry u národního mužstva. Celé to období bylo skvělé, měli jsme tři stříbrné a jednu bronzovou. To se se prakticky nepovedlo žádnému jinému trenérovi.
V rámci oslav 110 let holešovického klubu se jeho legendy utkaly s hvězdami ruského hokeje. Byla to pro vás určitá reminiscence duelu se Sověty, který jste tehdy těsně vyhráli?
Určitě to byla taková malá vzpomínka. Akorát proti Rusku jsme tehdy stáli na druhé střídačce. Takže tentokrát jsem si vyzkoušel i tu druhou.
Co děláte teď? Ještě se pohybujete okolo hokeje?
Já jsem starší pán, vždyť už mi brzy bude osmdesát let. Ale stále se bavím hokejem, trénuji mládež. Zdraví mi prozatím drží, uvidíme, jak to bude dál.
Sledujete při tom výsledky současného sparťanského týmu?
Samozřejmě to sleduju a přeju hodně úspěchů. Nyní mají moc hezky nakročeno, ale rozhodující je play off.
Tým vede jako hlavní trenér Josef Jandač, jak vidíte jeho?
Je také absolventem Fakulty tělesné výchovy a sportu. Nestojí za ním výsledky jen tady ve Spartě, ale odváděl dobrou práci i jako asistent kouče Vladimíra Růžičky u reprezentace. V roce 2010 udělal velký kus práce pro to, aby se mužstvo, které nezačalo moc dobře, zvedlo a dosáhlo na zlatý úspěch.
Tým legend pod vaším vedením sice s ruským výběrem prohrál 1:7, ale o výsledek v tu chvíli asi nešlo, že?
Přesně tak, my jsme to všechno brali jako zábavu. Ruské mužstvo je mladší a trénuje spolu, měli i mladší hráče. Rusové to někdy dělají, že chtějí být silnější a udělají pro to všechno.
