Vaše začátky na ledové ploše se datují už k poměrně dávné době. Pamatujete si ještě na svůj vůbec první hokejový zápas v kariéře?
S hokejem jsem začal v Příbrami, když mi bylo pět let. Po půlroce přípravy jsme nastoupili proti Plzni, kde byli kluci o dva roky starší než já. Tenkrát jsme prohráli dost vysokým rozdílem, ale mě to nějak nerozhodilo. Snažil jsem se podávat dobré výkony.
Při pohledu na sparťanskou soupisku fanoušci spatří, že oblékáte dres s číslem dva. Hodně hráčů si vybírá číslici např. podle svého data narození, nebo hráčského vzoru atd. Máte to tak stejně?
Dá se říct, že ano. Od páté třídy, co jsem tady na Spartě, mám číslo dresu dvě. Jsem na to číslo moc hrdý, jelikož je to měsíc mého narození.
Když jste byl ještě malý kluk, pozoroval jste mezi tehdejšími slavnými brankáři nějaký svůj vysněný idol, který vás vyloženě zaujal?
Určitě. Myslím, že nejsem sám, kdo měl ať už v dětství, nebo v dospívání hokejový vzor. U mě to byl brankář Dominik Hašek, kterého jsem hodně obdivoval. V současné době je to Henrik Lunqvist.
Než jste odstartoval svoji kariéru, nepřemýšlel jste někdy předtím, že byste zkusil úplně jiný sport?
Ani ne. Jednou jsem přišel s tátou na zimní stadion a probíhal trénink malých hráčů. Já jsem v té době ještě neuměl moc bruslit, ale rovnou jsem řekl, že chci být gólman. (směje se)
Vraťme se k vašemu působení ve Spartě. V juniorce jste ve skupince hráčů, kteří jsou věkem na rozhraní juniorského a dospělého hokeje. Až nebudete moci hrát za juniorku, máte už jasno, kam povedou vaše další kroky?
V případě, že by mi nevyšlo angažmá v dospělém hokeji, velice rád bych své zkušenosti předával mladým brankářům ve Spartě. Vlastně už jsem si to dokonce už zkusil, a to pod vedením gólmanských koučů Petra Přikryla a Libora Plačka. Moc mě to bavilo a baví i teď.
Hodně hráčů dostalo možnost si zahrát ve sparťanském A-týmu. Nemrzí vás trochu, že jste nebyl mezi vybranými aktéry?
Samozřejmě, že mě to mrzí, ale klukům to přeju. Vždycky byl můj sen jednou obléknout dres A-týmu, ale pevně věřím, že není nic ztraceno, když na sobě budu neustále pracovat.
Když jim to nevyšlo, někteří se vrátili zpět k vám do juniorky a někomu se naopak poštěstilo a vybojoval si pevné místo ve WSM lize. Typickým příkladem jsou obránci Martin Jandus nebo Vojtěch Komárek, kteří pravidelně nastupují za Litoměřice. Do jaké míry obdivujete jejich hokejový příběh?
Samozřejmě jim to hodně přeji, že dostali takovou příležitost. Je to moc fajn, co se jim povedlo. Dále jim fandím a přeji, aby se za co nejkratší dobu vypracovali i na dospělou extraligu.
Většina mládežnických trenérů tvrdí, že přechod ze staršího dorostu do juniorky patří mezi nejtěžší. Vy, už jako zkušenější hráč, který si tím také prošel, jak se na tuto situaci díváte?
Je to mnohem rychlejší hokej. Na druhou stranu mi ale těžší přijde přechod do dospělého hokeje. Usuzuji tak proto, že jsem měl to štěstí absolvovat pár tréninků s A-týmem.
V současnosti na vás trenéři zřejmě hodně sázejí, jelikož jste až na jednu výjimku odchytal všechny zápasy sparťanské juniorky. Co je vždycky důležité, aby brankář si udržel výkonnost a neprojevovala se únava?
Hlavně psychická pohoda. Před začátkem sezony jsem měl pohovor s naším trenérem juniorky panem Gefertem a moc mi to pomohlo. Abych se přiznal, fyzickou únavu moc nevnímám, možná i proto, že jsme měli perfektní letní přípravu.
Už na konci minulé sezony vás osobně přišla povzbudit početná skupina sparťanských fandů. Jak jste vnímal jejich podporu vy? Kdo vás navnadil, abyste hned několikrát udělal rybičku?
Samozřejmě, že jejich podpora je moc super. Fanoušci jsou velice důležití, vždycky nás nakopnou. Když si to uvědomím, hokej se hraje pro ně. I já jsem občas chodil do kotle fandit a podporovat áčko. Rybička je můj vítězný rituál.
Prozradíte, koho v současném týmu považujete za největšího vtipálka? Jak si podle vás vede kapitán Sebastian Janda a kdo má na starosti tradiční roli diskžokeje?
Samozřejmě. (smích) Největší vtipálek je určitě Martin Dubský, to bezpochyby. Náš kapitán Sebastian Janda není špatný, dokáže podpořit, ale v současnosti se zatím nemohl ukázat, jelikož je momentálně teď zraněný, takže ho zastupují asistenti. Funkci diskžokeje víceméně máme na starost všichni v kabině, ale asi nejvíc hudbu pouští Mrkva (Tobiáš Mrkvička).
Z vašeho pohledu by se dalo září rozdělit na dvě půlky. Doma jste ztratili pouze jeden bod, venku pro změnu jste ani jeden bodík nevybojovali. Myslíte si, že ve vašem případě hraje velkou roli výhoda domácího prostředí?
Domácí prostředí je obecně veliká část úspěchu. Ve venkovních zápasech se musíme pokusit urvat ze začátku alespoň jedno vítězství, od kterého se můžeme odrazit směrem dopředu.
V prvních dvou venkovních duelech jste však měli bodový zisk na dosah ruky. Naopak v Plzni a v Budějovicích se vám příliš nevedlo. Nepodepsaly se trochu tyto prohry na vaší psychice? Na čem musíte zapracovat, abyste se zpět vrátili k tomu, co jste předváděli v předchozích duelech?
Myslím si, že na psychice se to u mě nepodepsalo, snažím se být v klidu. Jak jsem říkal, musíme urvat nějaké to vítězství a dostat se na vítěznou vlnu. Zatím je to začátek sezony, takže žádná panika. Musíme se více semknout a porvat se o to. Jsme přeci Sparta!
Přál byste si vy někdy v budoucnu okusit brankoviště jednoho z top týmů české extraligy?
Ano, to je v současnosti můj cíl číslo jedna.
FOTO: Archiv Antonína Hofmanna
