Pane Hajdušku, naposledy jsme spolu mluvili před čtyřmi lety na Dni sparťana. Co se za tu dobu změnilo?
Změnila se spousta věcí. Život běží a já jsem se stal dědou, což je velký životní úspěch, po němž zjistíte, že má váš život návaznost. Co se týká podnikání, nadále se nám daří, norským firmám otevíráme cestu na český trh a obráceně. Rozšířili jsme naši nabídku a spolupracujeme s norskou firmou, která dělá s ocelí. V obchodování musíte být flexibilní a hledat nové možnosti. Blížím se k důchodovému věku, kdy jde člověk do finále, a podle mě je dobré skončit na vrcholu. (usmívá se)

Předpokládám, že i přes pracovní povinnosti máte čas i na Spartu. Co říkáte na uplynulou sezonu, která bohužel vyvrcholila nešťastným vyřazením s Kometou?
Je to malá sportovní tragédie. Semifinále a finále jsou vyvrcholením dobré sezony, kterou měla Sparta velmi dobrou. Dokázala to umístěním v základní části i úspěchem v Lize mistrů. Osobně si myslím, že klukům došly síly, zatímco Brno to mělo dobře načasované, ať už po fyzické či mentální stránce.

Pravdou je, že prohrát 0:4 na zápasy bylo i vzhledem k průběhu zápasů až příliš kruté...
Kometě to sedlo. Když je dobrá sezona, můžete prohrát 3:4 na zápasy a máte z toho dobrý pocit. Nasadíte si klobouk, zapálíte doutník a můžete říct, že jste pro to udělal všechno. Potkaly se týmy, z nichž jeden byl ve fazoně a druhý ne. Proč Sparta byla tím druhým, to je otázka na trenéry. Pro mě jako fanouška to bylo zklamání, ale víte co, chleba levnější nebude. Člověk se musí poučit a jít dál.

Soupeři musí vědět, že bodují, ale dostanou do držky

Celkem osm hráčů odešlo, osm jich přišlo, ale řada hráčů z předešlé sezony zůstala. Za vás taková rotace zvykem nebyla, souhlasíte?
Tím, že se změnila doba, změnil se i systém a stává se, že spousta hráčů rotuje. Mužstvo je živý organismus, je to jako v manželství, musíte si sednout. Překvapuje mě ale to, že kluci v letní přípravě netrénují spolu. I když to je někdy otrava a dřina, tak právě při letní přípravě poznáváte charaktery lidí, jestli to je chcípák, nebo se i na fotbálku nebo basketu pere o každý balon. Tvrdě dřete v posilovně a pak si na fotbálku řeknete, že s tímhle byste chtěli hrát v lajně, ale s tímhle ne, protože je to flákač. To vám dává do začátku sezony mraky informací.

Důležitých i pro trenéra...
Samozřejmě. V momentě, kdy přijdete jako trenér na led a zjistíte, že znáte kluky z týmu sotva jménem a zjišťujete, že ho musíte v extralize učit bruslit dozadu, tak je to velký šok. Trenér se připravuje i o poznání hráčů v přípravě, a to je podle mě škoda. Kdybych já trénoval, tohle bych změnil. Máš sice desetiměsíční smlouvu, ale budeme trénovat spolu, ať jsi z Prahy, nebo z Moravy.

Argumenty druhé strany jsou ale logické a je to důsledek posunu hokeje. Hokej je fyzicky náročnější a více se kouká na stravu, což ve vašich dobách obvyklé nebylo…
Ale docela i jo. I my už jsme byli hlídaní, co jíme. Vybírala se rýže s kuřecím plátkem a podobně. Dneska jsou to rychlé cukry, kluci do sebe perou nudle a další věci. Zase se k tomu musí přistupovat selským rozumem. Hokej je neskutečně tvrdá hra, je důležité zásobovat svaly, aby dokázaly ustát tvrdé nárazy. Přiznám se, že na to nejsem žádný odborník nebo expert, ale za ta léta kariéry už také vím, že se nejde nacpat knedlíky s kačenkou a pak jít hrát zápas. Ta kačenka by brzy mohla být mezi vámi a soupeřem. (usmívá se)

Už jsme to spolu řešili před čtyřmi lety, kdy jste zmínil, že byste v dnešní době dostal už v páté minutě doživotí. Platí to stále, nebo se podle vás hokej přitvrdil?
Platí to pořád. Když si vzpomenu na Jardu Šímu, který kamkoliv přijel, hráči se chodili modlit, aby se s ním nepotkali, a když mohli, jeli na tribuně, aby se mu vyhnuli. (usmívá se) Hokej se ale strašně zrychlil, kluci jsou bruslařsky fantastičtí a obratní. Dneska jsou srážky v daleko vyšší rychlosti, ale vadí mi, že krásné bodyčeky a hity rozhodčí posuzují jako faul. Zastavit hráče v plné rychlosti, to aby si dneska obránce rozmyslel, protože by mohl dostat zbytečný trest.

Pravdou je, že v tomhle už to mají obránci těžší...
Když se na vás řítí někdo, kdo má sto kilo, tak se mu musíte postavit a i ten loket je třeba výš, než by měl být. Když to ale není s úmyslem soupeře zranit, tak mi vadí, že jsou rozhodčí úzkoprsí. Tu krásnou stránku hokeje, kdy bolí a soupeř se tím snaží protivníka přitlačit, se tak vytrácí. Já přeju Spartě, aby jako za nás byli soupeři podělaní strachy už u Průhonic z toho, že sice získají body, ale dostanou obrazně strašně do držky. Takže jo, za mě tvrdost jo, ale ne zákeřnost. Za nás to bylo tvrdší i v tom, že se více krosčekovali, hákovalo a sekalo. Dneska je hokej rychlejší a přál bych si, aby se na tom ledě jiskřilo.

Stanislav Hajdušek vstoupil do Klubu legend HCS v roce 2014 s T. Jelínkem a R. Šindelářem:

Ačkoliv se hokej neustále zrychluje, pořád jsou tu hráči, kteří dokážou držet krok. Jedním z nich je Jaroslav Hlinka, co na jeho výkony říkáte?
Jarda Hlinka je fenomén. Kabina takového hráče potřebuje. Už má za sebou spoustu zápasů a hlavně dokáže mladé hráče uklidnit. Hokej není jenom o tom, abyste po ledě lítal jako šílenec, taky se potřebujete potkat s pukem. Je to o chytré přihrávce, chytré kombinaci, předvídavosti a čtení hry, jaké má třeba Jaromír Jágr. Tihle zkušení hráči tomu dávají hodně moc. Pokud jim vydrží zdraví, tak jim přeju a jako fanoušek doufám, že ještě nějaký čas vydrží.

Někteří bývalí spoluhráči Jaroslava Hlinky už mají kariéru dávno za sebou, ale v klubu zastávají role v managementu, jako třeba Pavel Šrek, či jako trenéři. Naposledy se k nim čerstvě přidal také Michal Broš. Vnímáte tuto cestu zabudování bývalých sparťanů pozitivně?
Určitě je to správný a dobrý krok. Kdo jiný, než někdo, kdo se pohyboval 20 let u hokeje, dokáže odhadnout důležité detaily. Tím mohou být časy, odjezdy autobusů a další věci, které se týkají psychiky a přípravy na zápas. Ta je důležitá a důležité je i klima v kabině, když se zdravíte, hecujete se. To jsou věci, které ti kluci umí, a hlavně jsou to pro nově příchozí hráče autority. Není to tak, že by tu byl nějaký Franta Klika a řekl, že máš střílet tvrdě, ale už ti neukáže, jak střílet tvrdě.

Přeju společnosti BILLA i dalším sponzorům, aby sezona dopadla dobře

Na tiskové konferenci mluvil Petr Bříza o tom, jak těžko se dnes shánějí sponzoři. Vy jste byl v jeho pozici také. Myslíte si, že to má dnes těžší, než jste to měl vy?
Má to hodně těžké. My jsme to měli také složité, protože to bylo těsně po revoluci, kdy sice firmy vydělávaly velké peníze, ale neměly jich tolik, aby je mohly utrácet. Sponzoři navíc nechápali, že budou vidět na ledě a v hale, a můžou se tak natlouct do hlav fanoušků. Má to svůj význam. Já sám jsem to poznal za léta, kdy jsem závodil s autem. Vím, jak těžké je sehnat sto tisíc na to, abyste si mohl koupit nové pneumatiky, a tak dále. Musíte být zvyklí, že přijdete dveřmi a oni vás vyhodí oknem, potom musíte jít tedy zezadu. Musíte se neustále nabízet, mít dobré promo a kvalitu, kterou chcete nabídnout. Je to svinsky těžký.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste někoho z českých či norských partnerů přivedl do Sparty?
Fakt je, že mám pár českých firem, které jsou bohaté, ale sídlí na Moravě. Buď tedy sponzorují motorismus jako Dakar, nebo sponzorují zlínský hokej, což je pochopitelné. Se sponzorováním je to kolikrát složité. Pokud se vedení rozhodne dát peníze na sport nebo kulturu, odvíjí se to od toho, zda v něm sedí někdo, kdo má rád hokej či fotbal. My jsme navíc hrozně malá zemička. Když jsem v roce 1993 dělal viceprezidenta Sparty, tak jsme s naší firmou klub sponzorovali a podařilo se vyhrát titul. Já tedy přeju společnosti BILLA i dalším sponzorům, aby sezona dopadla dobře. I pro ně je to marketingový úspěch.

K úspěchu by měl pomoci i nově příchozí útočník Alexander Reichenberg. Norských hokejistů navíc nepřibývá pouze v extralize, ale také po celé Evropě. Dělá vám to radost?
Mám z toho dobrý pocit, protože ve skrytu duše si říkám, že jsme je to my Češi, kteří jsme tam dříve hráli, dobře naučili. (usmívá se) V Litvínově hraje obránce Sörvik, za Spartu v minulosti chytal Schistad a norský přísun hráčů je i ukázkou rostoucí kvality norské ligy. Hokej je v Norsku až sport číslo deset, přesto jsou schopni vychovat dobré hráče. Norsko je navíc bohatá země, rodiče si tedy mohou dovolit dát děti na hokej. Já mám pochopitelně radost, protože mám k Norsku osobní vztah a jsem rád, že se tu Norové objevují, a přeju jim, aby dali i na mistrovství světa dohromady mužstvo, které může pomýšlet na nějaký výrazný úspěch.

Závody? Otočím kšilt a jedu!

Vy jste v Norsku dlouho hrál. Využil jste někdy v byznysu i své jméno?
Využívám to stále. V Trondheimu jsem si vybudoval velmi dobré jméno a můj dobrý kamarád je honorární konzul. Kdykoliv jdeme na schůzku, začne tím, že: ‚Tady Standa je náš člověk, tady u nás hrál…‘, což otevírá dveře a mantinely padají. Začnete se bavit o hokeji, atmosféra se trochu uvolní a jedná se lépe. A co je ještě fajn, nás sportovce berou jako férové lidi. Tuhle devízu si člověk nesmí nechat vyrvat z ruky, protože jakmile o vás začnou mluvit jako o podvodníkovi, všude vám to zavře dveře. Takže ano, hokejová kariéra mi hodně pomáhá.

Vy jste byl vždycky nesmlouvavý obránce. Využíváte svou přímočarost i při jednání, nebo jste jiný?
U podnikání je to složitější. Když jdete do zápasu, je rozhodující první souboj, jdete do něho tvrdě a soupeře posadíte na zadek. U podnikání to nejde, tady je obrovský rozdíl v tom, že hokej bolí a snáze se to pozná. V obchodu jsou velmi chytří lidé, kteří hájí své zájmy, takže musíte být psycholog. Prostě přijdu s tím, že něco potřebuju, a buď do toho lidé jdou, nebo ne. Spousta starších lidí mé jméno z minulosti zná a je příjemné, když půl hodiny povídáme o hokeji a pak přejdeme na byznys.