Pane Hajdušku, naposledy jsme spolu mluvili před čtyřmi lety
na Dni sparťana. Co se za tu dobu změnilo?
Změnila se spousta věcí. Život běží a já jsem se stal dědou, což je velký
životní úspěch, po němž zjistíte, že má váš život návaznost. Co se týká podnikání,
nadále se nám daří, norským firmám otevíráme cestu na český trh a obráceně.
Rozšířili jsme naši nabídku a spolupracujeme s norskou firmou, která dělá
s ocelí. V obchodování musíte být flexibilní a hledat nové možnosti.
Blížím se k důchodovému věku, kdy jde člověk do finále, a podle mě je dobré
skončit na vrcholu. (usmívá se)
Předpokládám, že i přes pracovní povinnosti máte čas i na
Spartu. Co říkáte na uplynulou sezonu, která bohužel vyvrcholila nešťastným
vyřazením s Kometou?
Je to malá sportovní tragédie. Semifinále a finále jsou vyvrcholením
dobré sezony, kterou měla Sparta velmi dobrou. Dokázala to umístěním v základní
části i úspěchem v Lize mistrů. Osobně si myslím, že klukům došly síly,
zatímco Brno to mělo dobře načasované, ať už po fyzické či mentální stránce.
Pravdou je, že prohrát 0:4 na zápasy bylo i vzhledem k průběhu
zápasů až příliš kruté...
Kometě to sedlo. Když je dobrá sezona, můžete prohrát 3:4 na zápasy a máte z toho
dobrý pocit. Nasadíte si klobouk, zapálíte doutník a můžete říct, že jste pro
to udělal všechno. Potkaly se týmy, z nichž jeden byl ve fazoně a druhý
ne. Proč Sparta byla tím druhým, to je otázka na trenéry. Pro mě jako fanouška
to bylo zklamání, ale víte co, chleba levnější nebude. Člověk se musí poučit a
jít dál.
Soupeři musí vědět, že bodují, ale dostanou do držky
Celkem osm hráčů odešlo, osm jich přišlo, ale řada hráčů z předešlé
sezony zůstala. Za vás taková rotace zvykem nebyla, souhlasíte?
Tím, že se změnila doba, změnil se i systém a stává se, že spousta hráčů
rotuje. Mužstvo je živý organismus, je to jako v manželství, musíte si
sednout. Překvapuje mě ale to, že kluci v letní přípravě netrénují spolu.
I když to je někdy otrava a dřina, tak právě při letní přípravě poznáváte
charaktery lidí, jestli to je chcípák, nebo se i na fotbálku nebo basketu pere
o každý balon. Tvrdě dřete v posilovně a pak si na fotbálku řeknete, že s tímhle
byste chtěli hrát v lajně, ale s tímhle ne, protože je to flákač. To
vám dává do začátku sezony mraky informací.
Důležitých i pro trenéra...
Samozřejmě. V momentě, kdy přijdete jako trenér na led a zjistíte, že
znáte kluky z týmu sotva jménem a zjišťujete, že ho musíte v extralize
učit bruslit dozadu, tak je to velký šok. Trenér se připravuje i o poznání
hráčů v přípravě, a to je podle mě škoda. Kdybych já trénoval, tohle bych
změnil. Máš sice desetiměsíční smlouvu, ale budeme trénovat spolu, ať jsi z Prahy,
nebo z Moravy.
Já přeju Spartě, aby jako za nás byli soupeři podělaní strachy už u Průhonic z toho, že sice získají body, ale dostanou obrazně strašně do držky.
Argumenty druhé strany jsou ale logické a je to důsledek
posunu hokeje. Hokej je fyzicky náročnější a více se kouká na stravu, což ve
vašich dobách obvyklé nebylo…
Ale docela i jo. I my už jsme byli hlídaní, co jíme. Vybírala se rýže s kuřecím
plátkem a podobně. Dneska jsou to rychlé cukry, kluci do sebe perou nudle a
další věci. Zase se k tomu musí přistupovat selským rozumem. Hokej je
neskutečně tvrdá hra, je důležité zásobovat svaly, aby dokázaly ustát tvrdé
nárazy. Přiznám se, že na to nejsem žádný odborník nebo expert, ale za ta léta
kariéry už také vím, že se nejde nacpat knedlíky s kačenkou a pak jít hrát
zápas. Ta kačenka by brzy mohla být mezi vámi a soupeřem. (usmívá se)
Už jsme to spolu řešili před čtyřmi lety, kdy jste zmínil,
že byste v dnešní době dostal už v páté minutě doživotí. Platí to
stále, nebo se podle vás hokej přitvrdil?
Platí to pořád. Když si vzpomenu na Jardu Šímu, který kamkoliv přijel, hráči se
chodili modlit, aby se s ním nepotkali, a když mohli, jeli na tribuně, aby
se mu vyhnuli. (usmívá se) Hokej se ale strašně zrychlil, kluci jsou bruslařsky
fantastičtí a obratní. Dneska jsou srážky v daleko vyšší rychlosti, ale
vadí mi, že krásné bodyčeky a hity rozhodčí posuzují jako faul. Zastavit hráče
v plné rychlosti, to aby si dneska obránce rozmyslel, protože by mohl
dostat zbytečný trest.
Pravdou je, že v tomhle už to mají obránci těžší...
Když se na vás řítí někdo, kdo má sto kilo, tak se mu musíte postavit a i ten
loket je třeba výš, než by měl být. Když to ale není s úmyslem soupeře
zranit, tak mi vadí, že jsou rozhodčí úzkoprsí. Tu krásnou stránku hokeje, kdy
bolí a soupeř se tím snaží protivníka přitlačit, se tak vytrácí. Já přeju
Spartě, aby jako za nás byli soupeři podělaní strachy už u Průhonic z toho,
že sice získají body, ale dostanou obrazně strašně do držky. Takže jo, za mě
tvrdost jo, ale ne zákeřnost. Za nás to bylo tvrdší i v tom, že se více
krosčekovali, hákovalo a sekalo. Dneska je hokej rychlejší a přál bych si, aby
se na tom ledě jiskřilo.
Stanislav Hajdušek vstoupil do Klubu legend HCS v roce 2014 s T. Jelínkem a R. Šindelářem:
Ačkoliv se hokej neustále zrychluje, pořád jsou tu hráči, kteří
dokážou držet krok. Jedním z nich je Jaroslav Hlinka, co na jeho výkony
říkáte?
Jarda Hlinka je fenomén. Kabina takového hráče potřebuje. Už má za sebou
spoustu zápasů a hlavně dokáže mladé hráče uklidnit. Hokej není jenom o tom,
abyste po ledě lítal jako šílenec, taky se potřebujete potkat s pukem. Je
to o chytré přihrávce, chytré kombinaci, předvídavosti a čtení hry, jaké má
třeba Jaromír Jágr. Tihle zkušení hráči tomu dávají hodně moc. Pokud jim vydrží
zdraví, tak jim přeju a jako fanoušek doufám, že ještě nějaký čas vydrží.
Někteří bývalí spoluhráči Jaroslava Hlinky už mají kariéru dávno
za sebou, ale v klubu zastávají role v managementu, jako třeba Pavel Šrek, či jako trenéři. Naposledy se k nim čerstvě přidal také Michal Broš. Vnímáte tuto cestu zabudování bývalých
sparťanů pozitivně?
Určitě je to správný a dobrý krok. Kdo jiný, než někdo, kdo se pohyboval 20 let
u hokeje, dokáže odhadnout důležité detaily. Tím mohou být časy, odjezdy
autobusů a další věci, které se týkají psychiky a přípravy na zápas. Ta je
důležitá a důležité je i klima v kabině, když se zdravíte, hecujete se. To
jsou věci, které ti kluci umí, a hlavně jsou to pro nově příchozí hráče
autority. Není to tak, že by tu byl nějaký Franta Klika a řekl, že máš střílet tvrdě, ale už ti neukáže, jak střílet tvrdě.
Přeju společnosti BILLA i dalším sponzorům, aby sezona dopadla dobře
Na tiskové konferenci mluvil Petr Bříza o tom, jak těžko se
dnes shánějí sponzoři. Vy jste byl v jeho pozici také. Myslíte si, že to má
dnes těžší, než jste to měl vy?
Má to hodně těžké. My jsme to měli také složité, protože to bylo těsně po
revoluci, kdy sice firmy vydělávaly velké peníze, ale neměly jich tolik, aby je
mohly utrácet. Sponzoři navíc nechápali, že budou vidět na ledě a v hale, a
můžou se tak natlouct do hlav fanoušků. Má to svůj význam. Já sám jsem to
poznal za léta, kdy jsem závodil s autem. Vím, jak těžké je sehnat sto
tisíc na to, abyste si mohl koupit nové pneumatiky, a tak dále. Musíte být
zvyklí, že přijdete dveřmi a oni vás vyhodí oknem, potom musíte jít tedy
zezadu. Musíte se neustále nabízet, mít dobré promo a kvalitu, kterou chcete
nabídnout. Je to svinsky těžký.
Nepřemýšlel jste o tom, že byste někoho z českých či
norských partnerů přivedl do Sparty?
Fakt je, že mám pár českých firem, které jsou bohaté, ale sídlí na Moravě. Buď
tedy sponzorují motorismus jako Dakar, nebo sponzorují zlínský hokej, což je
pochopitelné. Se sponzorováním je to kolikrát složité. Pokud se vedení rozhodne
dát peníze na sport nebo kulturu, odvíjí se to od toho, zda v něm sedí
někdo, kdo má rád hokej či fotbal. My jsme navíc hrozně malá zemička. Když jsem
v roce 1993 dělal viceprezidenta Sparty, tak jsme s naší firmou klub
sponzorovali a podařilo se vyhrát titul. Já tedy přeju společnosti BILLA i dalším
sponzorům, aby sezona dopadla dobře. I pro ně je to marketingový úspěch.
K úspěchu by měl pomoci i nově příchozí útočník
Alexander Reichenberg. Norských hokejistů navíc nepřibývá pouze v extralize,
ale také po celé Evropě. Dělá vám to radost?
Mám z toho dobrý pocit, protože ve skrytu duše si říkám, že jsme je to my
Češi, kteří jsme tam dříve hráli, dobře naučili. (usmívá se) V Litvínově hraje
obránce Sörvik, za Spartu v minulosti chytal Schistad a norský přísun
hráčů je i ukázkou rostoucí kvality norské ligy. Hokej je v Norsku až sport
číslo deset, přesto jsou schopni vychovat dobré hráče. Norsko je navíc bohatá
země, rodiče si tedy mohou dovolit dát děti na hokej. Já mám pochopitelně
radost, protože mám k Norsku osobní vztah a jsem rád, že se tu Norové
objevují, a přeju jim, aby dali i na mistrovství světa dohromady mužstvo, které
může pomýšlet na nějaký výrazný úspěch.
Závody? Otočím kšilt a jedu!
Vy jste v Norsku dlouho hrál. Využil jste někdy v byznysu
i své jméno?
Využívám to stále. V Trondheimu jsem si vybudoval velmi dobré jméno a můj
dobrý kamarád je honorární konzul. Kdykoliv jdeme na schůzku, začne tím, že: ‚Tady
Standa je náš člověk, tady u nás hrál…‘, což otevírá dveře a mantinely padají.
Začnete se bavit o hokeji, atmosféra se trochu uvolní a jedná se lépe. A co je
ještě fajn, nás sportovce berou jako férové lidi. Tuhle devízu si člověk nesmí
nechat vyrvat z ruky, protože jakmile o vás začnou mluvit jako o
podvodníkovi, všude vám to zavře dveře. Takže ano, hokejová kariéra mi hodně
pomáhá.
Vy jste byl vždycky nesmlouvavý obránce. Využíváte svou
přímočarost i při jednání, nebo jste jiný?
U podnikání je to složitější. Když jdete do zápasu, je rozhodující první
souboj, jdete do něho tvrdě a soupeře posadíte na zadek. U podnikání to nejde,
tady je obrovský rozdíl v tom, že hokej bolí a snáze se to pozná. V obchodu
jsou velmi chytří lidé, kteří hájí své zájmy, takže musíte být psycholog.
Prostě přijdu s tím, že něco potřebuju, a buď do toho lidé jdou, nebo ne. Spousta
starších lidí mé jméno z minulosti zná a je příjemné, když půl hodiny
povídáme o hokeji a pak přejdeme na byznys.
Vy máte kromě hokeje a byznysu ještě jednu velkou zálibu –
motorismus. Pořád se kolem aut motáte?
Jasně, že ano! (usmívá se) Máme pořád dvě tatry. Jednu moderní a jednu
historickou po tátovi. Tatra zrovna slavila 120 let, tak jsme byli pozvaní na
výstavu. Jezdíme i Eda Cup, což je závod do vrchu, takže když manželka řekne,
že se mi chce, tak naložím tatru na vlek, zaplatím si někde hotel i startovné a
vyrazím závodit. Pro mě to je odpočinek i adrenalin, Tatra je pro mě jako
Sparta.
Závodíte jen pro odreagování, nebo ve vás zůstala
soutěživost z hokejové kariéry?
Jéžiš… (směje se) Otočím kšilt dozadu a jedu! Člověk už k tomu ale
přistupuje s rozumem. Nebezpečný sport je také hokej, ale u závodění
jedete 250 a drobná chyba může být průšvih. My jsme tedy oficiální závodní
činnost ukončili v roce 2010, jezdci zestárli. Já sedám do auta s velkou
pokorou a vědomím, že nesmím ublížit sobě ani autu.
Takže vnoučata se budou prohánět v autě, nebo na ledě?
Mám dvě vnučky a teď se nám půl roku zpátky narodil vnuk. Doufám, že mi ho
někdy půjčí a uvidíme, buď ho začnu učit řídit, nebo jezdit na bruslích.
Záleží, co oni budou chtít, a co ho bude bavit. Třeba bude chtít malovat. (usmívá
se)