Při slunečném odpoledni si usedá do křesla v hotelu Expo Yorick Treille. S úsměvem na rtech nastavuje svou pravici a s pozdravem ihned omlouvá svého o sedm let mladšího bratra, který se zdržel v hale. Po pár minutách vchází také druhý francouzský hráč Sparty. Sacha Treille, stejně jako jeho bratr, nešetří úsměvem a usedá ke stolu. Oba hráči mluví o svých začátcích, zahraničních štacích, ale také o českém pivě a dalších zajímavostech, které jim život přináší.
Na začátek se můžeme vrátit do vašeho dětství. Jaké byly Vaše první roky života?
Y: Já jsem se narodil o něco dříve než Sacha.(šibalsky se usměje na bratra) Narodil jsem se v Cannes, ale poté jsme se přestěhovali do Grenoblu. Tam jsem také začal s hokejem. Když se Sacha narodil, tak mi bylo sedm a už jsem hrál hokej. Poté jsem v patnácti letech opustil Francii a vydal se na zkušenou do Kanady. Chyběla mi rodina, bylo to pro mě těžké. Já jsem ale prostě chtěl hrát hokej, být stále na ledě. Zároveň byla možnost spojit hokej se školou. Já jsem začal na bruslích jako malý, protože naše máma je trenérka krasobruslení. Myslím si, že je to trochu zvláštní. (usmívá se)
S: Měl jsem to podobné, akorát jsem vydržel déle ve Francii. Na led mě přivedla také máma.
Y: No, ale taky jsi ze začátku nevěděl, co dělat. Hráli jste ještě tenis, golf. Nakonec zvítězil hokej. (usmívá se)
Yoricku, musel jste mít kuráž. V patnácti letech opustit rodinu a odejít do zámoří, to není pro každého. Obzvláště v tomto věku musí člověku chybět rodina, kamarádi.
Y: Samozřejmě. Když jsem v patnácti odešel do zámoří, tak jsem měl myšlenky na návrat domů. Chtěl jsem se vrátit do Cannes za rodinou. Zvolil jsem si ovšem hokej, který není ve Francii příliš populární. Odchod do Kanady mi hodně pomohl a myslím si, že i Sacha měl poté větší kuráž odejít do Švédska, když u mě viděl, že se to dá zvládnout. Do Evropy jsem se vracel, když Sacha přemýšlel o tom jít ven. Byla to pro mě dobrá zkušenost.
Oba jste začínali s hokejem v Grenoblu. Máte nějaké speciální vzpomínky a zážitky na své začátky?
(výměnu zamyšlených pohledů střídá hlasitý smích)
Y: Moc si toho nepamatuji. Na bruslích jsem stál poprvé ve třech letech. Můj první tým v Grenoblu, na který si pamatuji, byl spíš takový kamarádský. Hráli jsme s partou kamarádů hokej pro radost. Na to, abychom udělali doopravdy tým, nás bylo málo.
S: Já si z Francie nic speciálního nepamatuji. Zatím se mi nestalo něco významného, co by se mi vrylo do paměti. (usmívá se)
Co hokejové vzory? Měli jste nějaký?
S: Pro mě to byl Mario Lemieux.
Y: Já jsem moc přehled neměl, protože pro mě bylo těžké sledovat třeba NHL. Nebyl internet, v televizi sem tam něco proběhlo, nějaké sestřihy, ale nic převratného. Žádný sportovní kanál, kde by se daly sledovat zápasy NHL, prostě nebyl. Z toho mála se mi ale také zalíbil Mario Lemieux. Z francouzských hráčů to byl určitě Philippe Bozon, což byl první Francouz v NHL. Mně bylo tuším dvanáct let, když začal hrát za St. Louis Blues.
S: Také táta pro nás byl velkým vzorem.
Y: Ano, táta také hrál hokej za Grenoble. Snažil se nám poradit, pomoci nám.
Finsko je nádherné, přiznává Yorick
Yoricku, Vy jste si vyzkoušel angažmá ve Finsku, ve Švýcarsku nebo v Německu. Která z těchto lig je podle Vás nejkvalitnější?
Y: Myslím si, že tyto soutěže jsou srovnatelné s českou extraligou. Všechny patří do evropské špičky. Jsou si velmi podobné. Hodně se mi líbilo ve Finsku.
Petr Tenkrát také mluví o Finsku velmi pěkně...
Y: Nedivím se mu. (usmívá se) Dále třeba na Švýcarsko si nemohu vůbec stěžovat. Je to hezká země, navíc je to blízko mého domova, jazyk a komunikace pro mě byla jednodušší.
Sacho, Vy jste působil dvě sezony ve Švédsku. V prvním ročníku jste odehrál 25 zápasů za Färjestad a po několika zápasech v nižší lize přišlo angažmá v Malmö. Tam jste vydržel i další ročník. Jak se Vám ve Švédsku líbilo?
S: Pro mě to bylo velmi těžké, protože jsem byl mladý. Skončilo to nakonec tak, že jsem prostřídal čtyři mančafty. Švédsko samotné se mi líbilo, ale jinak se k této štaci příliš nevracím. Každopádně po životní stránce jsem si nemohl stěžovat. Milí lidé a například Malmö je hezké město.
Udržujete kontakt s nějakými bývalými spoluhráči?
Y: Ano, samozřejmě. Snažíme se být v kontaktu. Hodně kluků potkáváme v reprezentaci, takže se vídáme často. Spoluhráči z reprezentace již hrají ve Finsku, v Německu. Navíc tam mám mnoho kamarádů z minulých působišť. Komunikujeme třeba přes Skype nebo Facebook.
Francie jde nahoru kvůli týmové práci, shodují se oba bratři
Nakousl jste reprezentaci. Oba jste již stálými členy francouzského týmu. Co vůbec pociťujete, když můžete hrát v národním dresu?
Y: Je to obrovská příležitost a šance pro každého. Pro mě to je splnění snu, čest a úžasný pocit reprezentovat svou zemi, své kamarády a rodinu.
S: Souhlasím s bráchou, je to obrovská šance. Mnoha hráčům se nepoštěstí reprezentovat svou vlast. Hrajete zároveň proti lepším týmům a hráčům světové třídy. Jsou to bohaté zkušenosti pro každého. Hrát na mistrovství světa je taková odměna za práci, kterou člověk odvádí v sezoně.
Je ve Francii mistrovství světa populární?
Oba: Moc ne.
Y: Lidé spíše sledují jiné sporty, ale pro skalní fanoušky je možnost zápasy sledovat. Běží na sportovním kanálu ve francouzštině, takže když hraje Francie, tak se mohou podívat na svou reprezentaci.
S: To je pravda. Když hraje Francie na mistrovství světa, tak se lidé dívají, ale jinak o hokej nejeví příliš velký zájem.
Francie se zlepšuje každým rokem. Čím to je?
S: Těžko říci. Možná tím, že každým rokem přibývá hráčů, kteří hrají v zahraničí. Sbírají zkušenosti a nabírají na kvalitě.
Y: Souhlasím. Velkou roli hraje také týmová práce. Hráči již nejsou tolik odevzdaní jako dříve, chtějí hrát, bojovat za dobrý výsledek. Mnoho kluků navíc hraje ve Finsku či Švýcarsku, což jsou kvalitní soutěže. Je to o vůli a práci. Hodně hráčů také přemýšlí nad tím, že by měli ještě jeden pas, ale třeba pro mě je to takové zvláštní. Jsem rád, že mohu reprezentovat Francii.
V Čechách má z francouzských hráčů největší jméno Cristobal Huet. Tento brankář je známý hlavně díky svému působení v NHL. Pro Francii je na světových šampionátech velkou oporou. To potvrdil také letos v Bratislavě. Co pro tým vůbec znamená, když má takovou personu v brance?
S: To platí také ve Francii. Vždy, když přijme pozvánku na šampionát, tak je to velká vzpruha také pro tým. Je to skvělý brankář a když hraje, tak je to záruka, že výsledek může být co nejtěsnější. Člověku se potom hraje lépe, když ví, koho má v brance.
Praha a Česko? Pro muže ráj na zemi!
Aktuálně žijete v Praze. Jak se Vám vůbec líbí Praha a život v Čechách?
Y: Jsem tu spokojený. Město je velké, když člověk něco potřebuje, tak to lehko sežene. Hodně lidí zde mluví cizím jazykem, také je tu hodně cizinců. Navíc hokej má v Čechách obrovskou historii. Právě Češi jsou jedni z nejlepších na světě. Se Sachou si uvědomujeme, co znamená oblékat dres Sparty. (odmlčí se a zvážní) Minulá sezona nám příliš nevyšla. Nebyla podle představ, dopadla hrozně, zklamali jsme fanoušky, což nás mrzí. Já věřím, že dokážeme napravit loňský nezdar. Doufám, že nás čeká lepší sezona.
A co takhle pivo a děvčata?
(oba se rozesmějí)
S: Myslím si, že o pivu je zbytečné hovořit. České pivo je světová elita a mně osobně nejvíce chutná Pilsner. K pivu patří děvčata, a ty české patří k těm nejkrásnějším. Češi musí být velmi šťastnými muži. Krásné holky, výborné pivo. Je to krásná země. (rozesměje se)
Yoricku, tým stále nemá kapitána a někteří fanoušci by rádi viděli právě Vás s céčkem na dresu. Věděl jste o tom? Co na to říkáte?
Y: Ne! (razantně) Je to obrovská čest, potěšilo mě to, ale to není moje práce. Já mám v týmu jinou roli, kterou chci plnit co nejlépe. Kapitán musí hodně komunikovat s týmem, trenérem, musí hodně hecovat mužstvo. A tady je mnohem více českých kluků, kteří jsou ve Spartě déle a hlavně mají větší zkušenosti. Tudíž jsou mnohem lepšími kandidáty na post kapitána.
