Vzpomínáte často na svou hokejovou kariéru?
Vzpomínám rád, ale třeba u hokeje v televizi se do historie moc nevracím. Jako byste koukal na závody aut ve 30. letech a dnešní formule. Scházíme se s bývalými spoluhráči a kolegy, vytahujeme vzpomínky a dohadujeme se, co a jak bylo, protože už si to všechno přesně nepamatujeme. Tato setkání jsou příjemná.
Spartu sledujete pravidelně, dělá vám radost?
Minulá sezona vypadala nadějně, pak se bohužel ukázala záludnost play-off. Může přijít zranění, únava a různé okolnosti. Stává se to ve všech soutěžích, je to škoda, ale bylo by hezké, kdyby Sparta konečně ukončila čekání na titul.
Co se od vašich aktivních let nezměnilo, je nenávist ostatních klubů a fanoušků proti Spartě.
Vždycky to bylo stejné. Když jsme přijeli s Jihlavou do Košic, nebyla jako armádní tým oblíbená, ale atmosféra nebyla vyhrocená. Když jsem přijel s Budějovicemi, byla poloviční návštěvnost, zatímco se Spartou se mohla stařičká košická hala zbořit. Ono je to ale všude stejné. Ve fotbale je stejný příklad Paříž, kterou ve francouzské lize všichni nesnáší. Ostatní nejsou z malých měst, ale na Paříž koukají s respektem.
Vy jste nakonec získal dva tituly jako hráč Jihlavy, kam jste šel údajně za trest.
Studoval jsem vojenskou katedru, kterou jsme měli jednou za čtrnáct dní v úterý, ale byl to hrací den, že jo... (směje se) Takže jsem udělal jednu absenci, druhou, třetí a vyhodili mě, proto jsem šel na dva roky na vojnu.
Nepřemýšlel jste tehdy o úniku do zahraničí?
Na podzim 1968 jsem měl nabídku od St. Louis, ale tehdy by to znamenalo nedokončit školu a nenastoupit na vojnu, takže jediná varianta byla emigrace. Měla by dopad na všechny příbuzné a rodinu, rozhodování nebylo jednoduché. Časem se limity uvolnily. Ve druhé polovině 70. let začali kluci chodit především do Evropy, ale já už měl zdravotní problémy. V roce 1974 jsem vypadl z národního týmu a skončil i v lize.
Francouzské dobrodružství a první titul se Spartou
V našem klubu jste nakonec odehrál devět sezon, ale mistrovský titul získal až jako trenér. Byl pro vás o to cennější?
Když už jsem ho nezískal jako hráč, těší mě, že jsem ho získal alespoň jako trenér. Vyhrát titul se Spartou po 36 letech, to byl krásný zážitek! K tomu všemu po listopadu 1989, takže byl zážitek, když plná hala zpívala hymnu.
Jak na svou trenérskou kariéru vzpomínáte?
Velmi rád. Když jsem ukončil hráčskou kariéru, trénoval jsem rok v Plzni, kam si mě vzal Vlastimil Sýkora, otec Marka Sýkory. V Plzni se mi ale moc nelíbilo, protože město vypadalo šíleně. Dostal jsem nabídku z Budějovic, odkud jsem ještě před koncem smlouvy odešel do Sparty. V ní tehdy končil Luděk Bukač, protože šel k reprezentaci, takže jsem trénoval s Honzou Eysseltem a poté odešel na čtyři roky do Francie.
Na lavičce Sparty jste prostřídal poměrně dost kolegů, že ano?
Začalo to v roce 1986, kdy si mě k sobě vzal Pavel Wohl jako asistenta. O rok později šel trénovat národní tým a přišel Stanislav Berger, se kterým jsme získali titul. Následně však odešel do Japonska, přišel Tomáš Netík starší a potýkali jsme se s velkým odlivem. Odešlo nám třináct hráčů, což se bohužel projevilo a výsledky byly všelijaké.
V klubu jste skončil, ale nakonec se rychle vrátil s Pavlem Wohlem.
V roce 1992 se shodou okolností vracel ze Švýcarska a vzal si mě zpátky jako asistenta. Vyhráli jsme poslední federální titul, ale další sezony už nám nešly podle představ. Pavel se rozhodl odstoupit a já odešel s ním. Zůstal jsem ve vedení Sparty, ze které vznikla akciová společnost. Bohužel tehdy došlo k tomu, že jsme se s Pavlem nerozešli v dobrém. Hlásím se k tomu, protože jsem se tehdy nezachoval správně a dodneška mě to mrzí.
Mistři světa jsme mohli být už v roce 1971
Ve sparťanské aréně jste získal alespoň zlato z mistrovství světa. Berete titul z roku 1972 jako největší úspěch kariéry?
Z pohledu hodnoty kovu ano, ale i jiné roky stály za to. V Grenoblu jsme získali olympijské stříbro, a kdyby se tehdy okolnosti lépe sešly, mohli jsme být i mistři světa. Tenkrát se hrály tři soutěže v jednom - olympiáda a mistrovství světa s Evropou. My jsme tehdy jako jediní porazili vítězné Rusy, ale prohráli jsme s Kanadou.
Jak vzpomínáte na speciální turnaje ve Stockholmu v letech 1969 a 1970?
Na prvním jsme dvakrát porazili Rusy, což byla velká sláva, i když se všemi důsledky doma. Na Ruzyni nás tehdy vítalo patnáct tisíc lidí. O rok později jsme byli bronzoví, ale prohráli jsme s Rusákama, takže na Ruzyni nebyla ani noha. (směje se) Výhoda byla, že jsme byli za patnáct minut odbavení a jeli jsme domů za rodinami.
O rok později, v roce 1971 ve Švýcarsku, jste navíc byli blízko dalšímu zlatu.
V Bernu jsme začali špatně. Prohráli jsme s Amerikou i se Švédskem, po kterém za námi novináři chodili a říkali, ať hlavně porazíme Němce a nesestoupíme. My jsme samozřejmě vyhráli, remizovali s Rusákama a ve druhé části mistrovství jsme v Ženevě všechny zápasy vyhráli. Kdyby tehdy Švédové udrželi ve třetí třetině vedení proti Rusům, byli jsme mistři světa. Bohužel ale nevydrželi, Rusové je přehráli a otočili. Dojem z celého turnaje mám ale s odstupem let příjemný, protože se mi na něm hrálo velmi dobře.