Šest sezon mezi mantinely, dalších devět na střídačce Sparty
Nejdříve hvězdám LTC Praha i reprezentace jako přičinlivý klouček zcela dobrovolně zametal šatnu. Mohl z něj být jen obyčejný soustružník, ale on chtěl vždy mnohem víc. Získal výběrové stipendium, studoval vysokou školu a během vojenské služby v Jihlavě mu celá kabina záviděla, že ho na pedagogickém institutu poslouchá a pozoruje osmdesátka mladých žen, budoucích učitelek, jimž přednášel všeobecnou tělesnou výchovu. Především to byl ale hokejista. Nejdříve aktivní, později trenér praktik i teoretik, který se vypracoval až do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF!
Narodil se 4. srpna roku 1935 v Ústí nad Labem a hokejovou dráhu odstartoval v jedenácti letech u žáků LTC Praha. S obdivem a úctou vzhlížel k dospělým hvězdám našeho nejlepšího klubu a přál si, vypracovat se po jejich vzoru do národního mužstva. Podařilo se. Byl náležitě cílevědomý a na památné ledové „nudli“ pražské Štvanice tak do omrzení vylepšoval svůj bruslařský projev. Přitom však se stejným úsilím zodpovědně studoval. Když původní LTC po komunistickém převratu po roce 1948 zaniklo, přešel do Motorletu, kde to se spoluhráči dotáhl až k titulu dorosteneckého přeborníka ligy. A jeho renomé narůstalo.
Jenže méně významný pražský oddíl nesouhlasil s přestupem Luďka Bukače v roce 1958 do Sparty a uvalil na něj tzv. „karenční lhůtu“. A tak se sparťany jen trénoval, dál se intenzivně věnoval studiu Institutu tělesné výchovy a sportu, jen na ligové zápasy mohl na dlouhých dvanáct měsíců zapomenout. Do podzimu 1959. Až poté, s číslem devatenáct na zádech a ve formaci, ve které se mu z příjmení spoluhráčů málem zamotala hlava – na centru s Vladimírem Zábrodským a na druhém křídle s Miloslavem Charouzdem – se dočkal sparťanské premiéry. Zkušenosti, nastřádané v domácí soutěži po boku zvučných legend, mu usnadnily i cestu do vysněného národního týmu, se kterým na MS 1961 vybojoval stříbro.
S výjimkou dvouletého povinného pobytu v kádru jihlavské Dukly působil Luděk Bukač ve Spartě šest sezon do jara 1967. Nejpovedenější byla poslední, v níž zaznamenal dvacet branek a u dalších čtrnácti asistoval. Celkem si v lize odkroutil třináct sezón a nastřílel 153 gólů. Jeho odborné znalosti obohatily i stáže v hokejově nejvyspělejších zemích – v Kanadě a Sovětském svazu. V pouhých dvaatřiceti letech ukončil kariéru hráče a načal novou, trenérskou. Na sparťanské střídačce působil hned dvakrát. V letech 1967 až 1969 a následně 1973 až 1980. Od svých svěřenců důsledně vyžadoval agresivní styl hry, kladl důraz na obrannou činnost jak individuální, tak kolektivní. A rád pracoval s mladými hráči.
Ti starší se totiž hůře srovnávali s jeho svérázným autoritativním trenérským přístupem a skutečností, že nikdy nehleděl na zásluhy. Zatím, co v domácí soutěži se týmového úspěchu nedočkal, na mezinárodní scéně sklízel uznání i medaile opakovaně. Jako trenér národního mužstva nasměroval reprezentační výběry Československa a České republiky v letech 1985 a 1996 ke zlatým medailím na mistrovství světa!
A na jaře 2007 byl během šampionátu v Moskvě uveden do hokejové Síně slávy IIHF. Aktivitou přitom hýří i v důchodovém věku. Už přes dvě dekády vede letní hokejovou školu mládeže, stále vitální je i jeho pedagogická a odborná publikační činnost. Ať už dělal cokoliv, vždy se držel názoru, podle kterého je hokej náročná hra. Kdo chce uspět, musí být sám na sebe náročný. Poraženectví nemá mezi mantinely místo. A i když se nedaří, nikdy nesmí dojít ke ztrátě zodpovědnosti a bojovnosti. Tak zní hokejové motto Luďka Bukače.
Autor profilu: David Soeldner
