6. 12. 2016 Petr Pavlík

Martin Jandus: Můj sen? Zahrát si za áčko!

Listopadová utkání mládežníků pražské Sparty jsou již minulostí. Vně stěn „holešovického stánku“ je znát, že se již přihlásila mrazivá zima, ale žhavé okamžiky nastaly pro trenéry těchto kategorií. Již potřetí měli za úkol zvolit Hráče měsíce Akademie HC Sparta Praha. Za měsíc listopad se jím stal MARTIN JANDUS, obránce sparťanské juniorky. Tento čerstvě devatenáctiletý hráč ve čtyřiadvaceti odehraných zápasech zaznamenal skvělých dvacet devět kanadských bodů za dvanáct branek a sedmnáct asistencí.

Martine, od malička jste kovaný sparťan, můžete prozradit, kdo vás přivedl k hokeji?

K hokeji mě přivedli táta s mámou. Chodili jsme s bráchou sledovat, když táta hrál večer rekreační zápasy, a hrozně nás to bavilo. Tak nás vzali další den bruslit a nám se to líbilo, takže jsme u toho zůstali.

Bylo už od začátku jasné, že hra s kotoučem na ledě vyhraje nad vším ostatním?

Od začátku úplně ne, protože táta je tenisový trenér na 1. ČLTK, tak jsme zkoušeli i tenis. Hokej nás bavil víc, tak proto, a navíc tenis je i náročnější po finanční stránce, jelikož jsem já a brácha, tak to bylo pro rodinu po téhle stránce výhodnější.

Hokejoví příznivci, zejména ti sparťanští, po shlédnutí aktuální soupisky juniorů zjistí, že příjmení Jandus najdou hned dvakrát. V obraně hrajete vy, naopak v útoku figuruje váš bratr Tomáš. Hrajete spolu v jednom mančaftu už od samého počátku vašeho života na bruslích?

Ano, od začátku mého hokejového života hrajeme spolu. Navíc já hrál do staršího dorostu v útoku, tak jsme spolu hráli v jednom útoku skoro pokaždé.

Každý tedy nyní hrajete na jiném postu, radíte si před zápasem, jak na soupeře? Vytýkáte si chyby, co šlo udělat jinak?

Určitě. Hokej probíráme pořád. Já se mu snažím poradit z pozice obránce to, co na nás platí, a on mě naopak co platí na útočníky. Chyby si nevytýkáme, spíš si radíme, jak to udělat příště líp. Samozřejmě, že občas mezi námi vznikne menší hádka, ale to k tomu patří. Před zápasem se hecujeme a přejeme si, navíc mezi námi nevzniká konkurence, když každý hrajeme na jiném postu.

Oba jste jako dvojčata narozeni ve stejný den, 2. 12. 1997. Který z vás je starší? Má ten mladší respekt k tomu druhému?

Já jsem ten starší. On ke mně žádný takový respekt  nemá a myslím si, že to je zbytečný, jelikož jsem o nějaké dvě minuty starší, a to je zanedbatelné. (úsměv)

Vaše jméno si prošlo takřka všemi mládežnickými kategoriemi pražské Sparty. Minulý ročník v DHL Extralize juniorů byl veleúspěšný, jelikož se slavil zisk stříbrných medailí na finálovém turnaji v Litoměřicích. Co podle vás chybělo k tomu, aby celé mužstvo dosáhlo na celkové prvenství?

Na začátek bych chtěl říct, že Třinec vyhrál zaslouženě. Byl lepším týmem. Myslím si, že našemu týmu chyběl nějaký impuls, když se finále nevyvíjelo příznivě. Zamíchání sestavou nebo změna taktiky během zápasu. Trenéři se pro to asi z pověrčivosti nerozhodli. Utkání by možná tehdy dopadlo jinak. S postupem času vnímám druhé místo v republice jako velký úspěch a rád na tu sezonu vzpomínám. Jen to má trochu hořkou příchuť skončit takhle těsně pod vrcholem, ale to ke sportu patří.

Na střídačce pražského velkoklubu tehdy působila i fanouškům dobře známá osobnost, David Kočí. Jak se vám líbil jeho přístup k hráčům? Jak moc jste si byl vědom toho, že hrajete pod taktovkou tohoto zkušeného bývalého hokejisty?

Věnoval se nám strašně moc. Pan Kočí byl zaměřený na defenzívu, takže na hru v obranném pásmu a oslabení. Měl na starost konkrétně obránce. Připravoval nám videa z našich zápasů a taky měl pro nás připravené sestřihy zápasů NHL, abychom viděli, jak řeší dané situace ti nejlepší hráči na světě. Uvědomoval jsem si to každým tréninkem nebo zápasem, protože on ten hokej hrál a zná ty situace. Mně konkrétně poradil hodně detailů, ze kterých těžím do teď. Bylo na něm vidět, že ho „trenéřina“ baví.

Dalším slavným hokejistou, který si za svou kariéru připsal řadu úspěchů, je současný vedoucí mužstva sparťanské juniorky Jan „Gusta“ Havel. Předává vám svoje cenné hráčské zkušenosti, máte čas i na osobní setkání s ním?

Jistě. Například radí hodně útočníkům, kam střílet, jelikož sám během své kariéry byl skvělý střelec. Prožívá s námi každý zápas a hecuje tým. V šatně spolu občas prohodíme pár vět nebo nám celému týmu vypráví své zážitky ze své kariéry.

S kým si v kabině nejvíce rozumíte? Máte v týmu nějaké vyhlášené vtipálky?

V šatně se bavím ve směs se všemi. Samozřejmě, že s někým víc a s někým méně. Kdybych měl říct s kým nejvíce, tak to budou hráči z ročníku 1997, protože s nimi hraju od mala a zažili jsme spolu toho nejvíce.

17
Obránce Martin Jandus naskočil v dresu české reprezentace do třech mládežnických kategorií, v nichž si připsal sedmnáct duelů.

Určitě s jistotou lze konstatovat, že hokej juniorské kategorie ve srovnání s hrou ostatních mládežnických týmů se nejvíce přibližuje svojí tvrdostí a tlakem na soupeře hře A-týmu, není-liž pravda?

Juniorský hokej má velké tempo. Většina zápasů je ve velké rychlosti a důrazu, což mi vyhovuje. Jelikož nehraju v A-týmu, tak nemám srovnání, ale myslím si, že dospělý hokej je ještě něco úplně jiného.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste během zápasu pocítil i pod hokejovou výstrojí úder soupeře? Kdy to opravdu zabolelo?

Určitě. I hokejová výstroj má svá slabá místa. Nejvíc to bolí, když dostanete sekeru hokejkou do nechráněných míst v oblasti ledvin, zápěstí nebo zadní strany stehen nebo holeně. Nepříjemné jsou také nástřely pukem do kotníků a slabších míst. A samozřejmě hráči v juniorce a výše nemají košíky, ale jenom plexi. Já osobně jsem dostal jednou do zubů hokejkou, ale naštěstí mi všechny zůstaly. Zatím… (směje se)

Vždy po vítězném zápase se ve vaší šatně spustí určitě nějaká vítězná skladba. Prozradíte, jakou si mužstvo vybralo?

Zvolili jsme si píseň od Heleny Vondráčkové - Dlouhá noc. Na začátku sezony se volilo, která bude ta vítězná, a tahle sklidila největší ohlas.

Každý trénink probíhá standardně, nebo se přizpůsobuje podle toho, jaký soupeř vás čeká? Probíráte i mimo led taktiku, jak dosáhnout nejlepšího výsledku?

My se snažíme, abychom vnutili naši hru soupeřům, aby oni se museli přizpůsobit nám. Před zápasem si řekneme, co nás čeká za soupeře, jak jsou na tom v tabulce, jakým stylem hrají, jak mají dobrou přesilovku a tak dále. Ano, máme meetingy a videa. Od staršího dorostu je i taktická příprava důležitá, protože to není jak v žáčcích, kde se všichni honí za pukem. Kdo chce být úspěšný, tak musí dodržovat daný systém.

Týmu se v poslední době daří, jelikož v sedmi posledních utkáních jste klopýtli jen jednou, a to na ledě rivala ze Slavie. Cítíte, že nyní nastává ta pravá chvíle opět zaútočit na nejvyšší mety v domácí tuzemské soutěži?

Určitě jsme rádi, že jsme se trochu zvedli. Všichni jsme zvyklí, že hrajeme v horních patrech tabulky. Je dobře, že se nám teď daří vyhrávat, a že z týmu spadl trochu tlak. Snažíme se jít zápas od zápasu a všichni chceme se pohybovat na příčkách zajišťující play off.

Vám osobně se v probíhajícím ročníku náramně daří. Věříte, že jste nastartoval tu správnou formu?

Já jsem rád za to, že moje body pomohly týmu k vítězstvím. Je pravda, že momentálně hraju ve velké pohodě a doufám, že to tak půjde co nejdéle. Mě víc těší, že teď hrajeme dobře jako tým, než individuální statistiky, protože z dobrého týmu pak vznikají dobří jedinci.

Vaší nynější životní náplní je bezesporu hokej. Máte čas i na jiný sport, který vás aktivně či pasivně naplňuje?

Odmala mám blízko k tenisu, takže si jdeme s tátou občas zahrát. V létě ho hraju často. Rád si zahraju všechny sporty, ať už to je tenis, fotbal, golf, basket. Pasivně sleduju fotbal, protože jsem velkým fanouškem Arsenalu a anglická liga mě baví nejvíce. A tenis sleduju taky, tam zase nejvíce přeju Stanu Wawrinkovi.

Kdo vás v hokeji nejvíce podporuje?

Asi jako u většiny to je rodina. Táta, ten nesmí chybět na žádném zápase a i na tréninky chodí často. Hodně mi radí a podporuje mě. Nikdy mě nesjel za špatný výkon, spíš mi poradí, co udělat lépe. Máma tím žije taky. Chodí se dívat na zápasy a stará se o to, aby mi nic nechybělo, za což jsem jí velmi vděčný. A samozřejmě dědečkové a babičky. Jsou vždycky rádi, když vyhrajeme.

Od mala se chodím koukat na Spartu a jelikož tady hraju od začátku, mám ke Spartě zvláštní vztah.
Martin Jandus

Ve vaší hokejové kariéře se vám povedlo nakouknout i do mládežnických výběrů české reprezentace. Jak to vidíte se svými vyhlídkami obléci zase jednou dres se „lvem na hrudi“ a probojovat se třeba až do áčka?

Vždycky to byl pro mě skvělý okamžik hrát za českou reprezentaci. Myslím si, že tohle je ještě hodně daleko. Já si radši dávám postupné cíle. Ale byl by to hezký pocit znovu obléci ten dres, každopádně proto udělám vše.

Když zapátráte v paměti, jaký nejlepší moment dosavadní hokejové kariéry vám uvízl v paměti? Na kterou událost nemůžete zapomenout?

Určitě to budou všechny mé reprezentační akce. Pokaždé jsem si to tam užil a sehrál skvělé zápasy.

Máte už nějaké svoje vytyčené cíle, kam byste se chtěl dostat na vrcholové úrovni hokeje?

Samozřejmě, že se chci dostat co nejvýše to jde, ale dávám si postupné cíle. Tím nejbližším je se prosadit v dospělém hokeji. Jeden cíl můžu prozradit. Od mala se chodím koukat na Spartu a jelikož tady hraju od začátku, mám ke Spartě zvláštní vztah. To by byl splněný sen, jednou si tady zahrát za áčko.

AKTUÁLNĚ NA HCSPARTA.CZ

Den otevřených dveří pro budoucí sparťany

Petr Ton: Nabídka Sparty nešla odmítnout

David Stach dres Sparty neoblékne

Sparťanská pětka: Druhý běh pro dobrou věc