Užil jste si oslavy 120 let naší Sparty, které jste součástí i po konci aktivní kariéry?
Oslavy jsem si užil moc! Byla to perfektně zorganizovaná akce, která by se mohla opakovat častěji. (usmívá se) Bylo hrozně příjemné potkat lidi, se kterými člověk hrál. Ale nejen ty, také protihráče a trenéry. Byla to moc vydařená akce a za mě maximální spokojenost.

Na autogramiádě jste reprezentoval mistrovský tým z roku 1990. Když jste většinu svých parťáků viděl, naskákaly vám vzpomínky?
Jednu takovou akci už jsme měli, když se titul slavil. Pro mě však bylo zajímavější, že jsem mohl potkat některé kluky, které jsem velmi dlouho neviděl. S některými se potkáváme na zimních stadionech, protože plno z nich trénuje nebo se kolem hokeje nadále točí. Jsou tu ale i tací, u který si ani nepamatuji, kdy jsem je viděl naposledy. Spíš než vzpomínky, bylo zajímavější se dozvědět, kdo co v současnosti dělá a co kdo za tu dobu, co jsme se neviděli, prožil.

Vy jste získal titul coby čerstvě draftovaný hráč NHL, nehonila se vám hlavou emigrace?
O emigraci jsem uvažoval. Draft proběhl v roce 1989 na jaře, kdy se ještě nedalo oficiálně odejít, a proto jsem na vlastní žádost šel do Trenčína na vojnu. Měl jsem v úmyslu po vojně emigrovat, abych si mohl NHL zahrát.

Ve finále jste porazili právě Trenčín, jak vás noví spoluhráči pár měsíců po finále přijali?
Přijali mě velmi dobře. Jak jsem říkal, důvody mého odchodu na vojnu byly prosté. Tehdy jsem sice studoval vysokou školu, mohl jsem ji dostudovat a hrát dál na Spartě, ale cíl byla NHL. V listopadu 1989 jsme na Václavák chodili demonstrovat, to už ale bylo potvrzené, že do Trenčína po sezoně nastupuji, takže se s tím nedalo nic dělat. Všechno se docela zamotalo. Šlo o to, že když hráč přestupoval ze Sparty do Jihlavy, trénoval tam Jaroslav Holík, který neměl sparťany rád, a tak mi kluci doporučovali, abych se dostal do Trenčína. Na jaře 1989 jsem tedy zažádal, že chci jít na vojnu tam. Byli tam také Jarda Látal a Leo Gudas, takže jsme byli domluvení už na jaře, že do Trenčína nastoupím. Že tam půjdu, se tedy vědělo už dávno před mistrovským titulem, proto to byla pouze shoda náhod a okolností.

Už po roce jste se vrátil do Sparty, ale ve druhé sezoně jste odešel do Litvínova a nakonec přišel o druhý titul - zamrzelo vás to?
Těžko říct. Spíše než titul mě zamrzel odchod ze Sparty, který nebyl úplně dobrovolný. V té době tu bylo neprofesionální vedení. Nechci se nikoho dotknout, ale bylo to takové nešťastné. Nešťastný odchod. Takže mě spíš mrzí odchod jako takový. Titul pak byl vedlejší.

V extralize jste končil ve 31 letech, následně jste odehrál sezonu ve Švédsku a pak už jste nejvyšší soutěž nehrál. Necítil jste, že byste mohl v extralize ještě zůstat?
Nabídky z extraligy jsem měl, ale byl jsem vyměněný na druhou stranu republiky. V té době bylo moderní, že pokud se týmu nedařilo, doplňoval se, takže jsem si řekl, že to tu pro mě skončilo. Ve Švédsku jsem hrál také nižší ligu, kde jsem našel hokejový ráj. Jednání trenérů a managementu vůči hráčům bylo daleko lepší než u nás. Nevím, jak je tomu dneska, ale tehdy to v určitých ohledech opravdu dobré nebylo. To mě utvrdilo v tom, že už zpět do Čech nechci.

Kariéru jste dohrával v nižší německé soutěži. Zvažoval jste po odchodu ze Švédska konec kariéry?
Ve Švédsku jsem se bohužel zranil, proto jsem tam nezůstal déle. Kariéru jsem dohrával už jen v nižších soutěžích tak, jak mi moje tělesné zdraví dovolilo. Už jsem ve svém rozpoložení nemohl hrát nějakou nejvyšší soutěž. Měl jsem špatná záda a v podstatě jsem hrál tak dlouho, jak jen mi tělo dovolilo. Nechtělo se mi hned končit. Moje situace byla taková, že to bylo na okamžité ukončení kariéry, ale protože hokej miluju, tak jsem právě dohrával v nižších soutěžích, což bylo jediné, co mi zdraví ještě dovolilo.

Po kariéře jste se vrhnul na trénování mládeže, kterou na Spartě vedete. Naplňuje vás to?
Naplňuje mě to moc. Děti trénuju dlouhodobě. Oba moji synové začali hrát hokej na Spartě. Ten starší už skončil, mladší je však ve třetí třídě, kde dělám asistenta. Ta práce s dětmi mě vždycky nastartuje a nabudí. Přináší mi to radost.

Slyšela jsem, že máte svou hokejovou školu. Je to tak? Můžete ji představit?
Ano, mám svou školu. Po tom, co jsem skončil, jsem trénoval v různých hokejových školách. Chodili za mnou rodiče s žádostí, jestli bych neudělal ještě trénink navíc. Začalo to jedním tréninkem týdně, pak jich bylo víc a vyústilo to až v hokejovou školu. Jmenuje se Mašky HT Kemp. Máme v létě vždy dva týdny v Letňanech a v neděli tréninky v Říčanech. Současně s tím mě ještě oslovil můj kamarád, hobby hokejista, takže jsem na jeho přání začal trénovat také dospělé amatéry.

S amatéry musí být asi legrace, nebo ne?
Máme také projekt Hokejové tréninky, kam si chodí zahrát bývalí hráči nebo kluci, co hrávali pouze do juniorů. Chodí tam ale také úplní amatéři a začátečníci. Je úsměvné, že tam chodí i hodně tatínků dětí, které začaly hrát hokej. Pro všechny pořádáme tréninky, zápasy, kempy, takže jsem u hokeje pořád a baví mě to.