Kde a v kolika letech jsi stál poprvé na bruslích?
Budu to říkat hodně nerad, ale bylo to na Slavii, když tam můj táta hrál. V Edenu jsem hokejově vyrůstal prvních šest let.
Jako syn profesionálního hokejisty už jsi se narodil s bruslemi na nohou?
Je to tak. Od dvou let jsem dělal hokej, nic jiného. Když jsem viděl tátu na ledě, chtěl jsem být jako on.
Hrál jsi, stejně jako táta, vždycky na postu obránce?
Ano. Nikdy jsem nehrál útočníka ani nic jiného. Nemám útočení rád. Teď jsem sice na trénincích hodněkrát zastupoval jako útočník, ale cítil jsem se nekomfortně. Není to nic pro mě.
Dle počtu kanadských bodů by se ale dalo říct, že patříš k ofenzivnějším bekům, ne? Bylo to tak vždy?
Dřív jsem býval daleko více defenzivní, ale pak mě taťka trochu vedl k tomu, abych chodil dopředu. Už to bylo moderní, takže jsem se šance chodit do útoku jako čtvrtý útočník a pomoct týmu snažil s postupem času více využívat. Než však vůbec začnu přemýšlet nad tímhle, musím samozřejmě odmakat svou práci vzadu.
Kdo byl anebo stále je tvým hokejovým vzorem?
Když nebudu počítat tátu, tak bych asi zmínil našeho aktuálního trenéra pana Netíka. Vídával jsem ho ještě ze slávistické strany, když hrál proti tátovi ve výborných sparťanských časech. Byl to výborný hokejista a má velkou autoritu. Zkušenosti, které má, nám dokáže v kabině skvěle předat.
Je někdo, od koho momentálně čerpáš herní inspiraci?
Moc se mí líbí hra Michala Kempného, od kterého jsem hodně odkoukal. Prošel fantastickými týmy, má i Stanley Cup. Když teď chodívám na tréninky s áčkem, hodně si spolu i povídáme. Vzpomínáme spolu také na to, když hrál pod tátou jako malý kluk, děláme si z toho srandu.
Kdo nebo co ti v kariéře nejvíc pomohlo v rozvoji?
Ze svého působiště ve Zlíně nemůžu zmínit jen jednoho trenéra, bylo jich rozhodně víc. Zdeněk Sedlák, Zbyněk Mařák, bývalý vynikající hokejista ve Vsetíně, a Petr Mokrejš, ti mě měli celou mládež. V dorostu pak Tomáš Jankovič. Potom jsem se vlastně posunul ve Švédsku k aktuálnímu trenérovi áčka, panu Otakaru Vejvodovi.
Jaká byla tvoje cesta až sem na Spartu?
Ve všem zemích, kde jsem hrál, jsem načerpal zkušenosti, ze kterých teď budu v playoff těžit. V Kanadě jsme hráli obrovsky dlouhé playoff. Sice nebylo vítězné, ale bylo dlouhé a pro mě opravdu hodně poučné. Po dorosteneckých letech ve Zlíně byla výborná moje štace ve Švédsku. Moje působení tady na Spartě pak byla hodně shoda náhod, neměl jsem tu původně být. Sparta ale byla nejrychlejší, a nakonec jsem moc rád, že jsem tady. Sice už jsem chtěl mířit do dospělého hokeje, ale tam bych nedostal takovou pozici, kterou mám zde v juniorce.
Jak se teda tvoje angažmá u nás seběhlo?
Když jsem končil ve Västerås, chtěl jsem tam profesionální kontrakt, ale v zahraničí se to kolikrát neseběhne, jak oni chtějí. Dávají hodně přednost rodákům a já jsem měl smůlu, že jsem proti sobě měl právě mladšího kluka rodáka. Nedohodli jsme se a já jsem přemýšlel, že zamířím zpátky do Česka, konkrétně už do dospělého hokeje. Rozhazovali jsme sítě různě, ale nic nevycházelo. Pak se najednou ozvala Sparta s tím, že by tu byla možnost návaznosti s Litoměřicemi. Hned jsem naskočil do letní přípravy na try out, a to místo jsem si tu musel vybojovat. V juniorce jsem pak skočil jen do jednoho tréninku a hned jsme šli hrát derby proti Slavii. Byl to pro mě ze začátku velký nezvyk, ale sedlo si to a zpětně jsem za to moc rád.
Kdybys měl vyzdvihnout svoje hokejové přednosti a naopak nedostatky, které by to byly?
Samozřejmě, nejsem perfektní, zlepšovat se můžu všude. Co se předností týče, tak bych řekl, že dobře vidím hru. Jsem také výborný bruslař, na čemž celou svou hru stavím. Aktuálně jsem se i rozstřílel bodově, takže když můžu, tak klukům pomůžu i v útoku. Hraju přesilovky. Jsem týmový hráč. A co se týče mezer, tak nějaké zkušenosti už mám, ale budu je nabírat dál. Určitě chci zesílit a ještě víc zrychlit.
Jaká největší nepříjemnost se ti v průběhu kariéry přihodila?
Měl jsem pár otřesů mozku. Hodně mě mrzel ten ve WHL těsně před playoff, protože tím pádem jsem minul playoff proti Bedardovi, proti Regině. Sice jsme vyhráli, ale nebyla tam logicky taková radost, protože jsem to sledoval z tribuny. V průběhu této sezony jsem měl zlomený prst, což mě naštvalo, protože jsem vypadl z tempa. Nepříjemné je každé zranění, ale žádnou hrůzu jsem naštěstí neměl.
Za jaké rozhodnutí jsi zpětně rád, že jsi ho udělal?
Jednoznačně to je odchod do Švédska. Když mi bylo patnáct, hrál jsem tam pod Otakarem Vejvodou. Kdybych tam tenkrát nešel, určitě bych nebyl hokejově takový, jaký jsem. Pan Vejvoda byl detailista a vypiplal si nás. Nejen mě, ale i Jirku Pospíšila. Pak samozřejmě odchod sem, který zpětně beru jako velký krok dopředu.
Co bys zatím označil za svůj největší dosavadní úspěch?
Štěstí na úspěchy jsem moc neměl, takže bych řekl, že to bude fakt, že jsme s juniorkou vyhráli základní část. Sice to směrem k playoff nic neznamená, ale je to první dílčí krok k tomu, kam všichni směřujeme.
A jaký je tvůj hokejový cíl?
Chtěl bych se stabilně propracovat do extraligy. Mým snem také je si zahrát NHL. Vím jaká je realita, ale nikdy neříkej nikdy. (usmívá se)
