Věříte, že máme kvalitu na titul?
Už tři roky čekám, až budou kluci mistry! Vsadil jsem je na mistra už vloni, předloni hráli taky velmi dobře a pak nešťastně vypadli. Tak snad se to klukům tuhle sezonu podaří! Máme v týmu i kluky, které dobře znám. Třeba Chlapíkovi bych dal někdy přes prdel hokejkou. (směje se)

Vnímáte patronát jako ocenění nejen hráčské kariéry, ale také výchovy mladých sparťanů?
Myslím, že klub ocenil veškerou moji práci, protože jsem ve Spartě od osmi let. Hrál jsem už za žáky, v Holešovicích jsem vyrostl a po konci kariéry jsem dělal sportovní třídy. Trénoval jsem i dorost, takže jsem ve Spartě strávil velkou část života.

Historie si snadno pamatuje šampiony, ale tituly nejsou všechno. Vážíte si vděku o to víc, když vám sparťanské zlato chybí?
Určitě. Já si myslím, že my jsme tehdy neměli reálnou šanci ligu vyhrát. V tu dobu vládla Dukla Jihlava, kde byli sebráni všichni nejlepší hráči. My se snažili hrát co nejlépe a tak, aby to odpovídalo našemu postavení.

Tituly nebyly, ale tým měl svoji speciální auru. Souhlasíte?
Trénoval nás pan Bukač, který měl rád, když se hrálo tvrději. A tak jsme se tak snažili hrát. Když soupeři přijeli na Spartu, měli často strach, že dostanou navíc od cesty.

Bavil vás hokej na hraně, často i za ní?
Dnešním klukům bych přál, aby si jednou vyzkoušeli hrát oblečeni jako my. Co se dneska píská, to se za nás nikdy nepískalo. Žádné hákování a podobné fauly. Někdy mi připadá, že se musí hrát až moc v rukavičkách. Hokej je pořád tvrdý sport, takže někdy musí dojít k bouřce. (usmívá se)

Vy jste způsobil bouřku v Litvínově, kde jste po konci zápasu napálil pukem rozhodčího.
(vstoupí do řeči) Ale on nás tam tehdy podříznul! Ulítly mi nervy, protože mě naštval. Kdybychom tehdy vyhráli, byli jsme druzí. A kvůli tomu, že nám neuznal góly, skončili jsme třetí a přišly o dva tisíce! Tehdy to byly velký peníze. Jak jsem měl puk, tak jsem to po něm vystřelil. (usmívá se)

Pomáhalo vám tehdejší specifické sparťanské prostředí utužit partu?
Přijde mi, že jsme dříve jsme byli trošku větší parta, než je tomu dneska. I dnešní kluci jsou ve spoustě ohledech stejní, ale my jsme asi dělali větší lumpárny. Nejde srovnávat, za jaké peníze jsme to dělali my a za jaké oni, ale mám trošku pocit, že jsme dříve byli větší parta. I teď se dvakrát do roka sejdeme s manželkama, takže pořád držíme pohromadě.

V Holešovicích jste se byl podívat také na media day, při kterém vznikly materiály do O2 areny. Co jste na velkou scénu na ledě, green screen a další technické vymoženosti říkal?
Za nás tohle vůbec neexistovalo. My jsme udělali maximálně týmovou fotku, ke které se dala nějaká reklama. (usmívá se) Museli jsme kvůli partnerům jezdit na turnaje, ale dneska je to už úplně někde jinde.

Stíháte chodit na Spartu pravidelně?
Chodím pravidelně. Minulou sezonu jsem nebyl snad jen třikrát, protože trénuju na Hvězdě a hráli jsme zápasy.

Vidíte, mluvíme o rozdílech mezi vámi a nynějším áčkem, ale divocí deváťáci, které na Hvězdě trénujete, jsou úplně jiný vesmír, ne?
Je to velký rozdíl, ale furt je to hokej. Přijde mi, že v dnešní době jsou děti obecně trošku rozmazlenější. Myslím, že to je i školou, kde není pořádná tělesná výchova. Co my jsme museli splnit, to by víc než půlka třídy propadla z těláku.

Jiří Nikl

ZA SPARTU 13 SEZON, 125 GÓLŮ, SPOUSTA ODVAHY, ENERGIE I ŽERTÍKŮ

Otázka z historie. Kdo to byl – bojar? Odpověď: příslušník nejvyšší feudální aristokracie v Kyjevské Rusi, Bulharsku či Moldavsku, obvykle druhý ve vládnoucí hierarchii po knížeti. Titul vznikl v 10. století. Moc bojarů rostla na úkor panovníka, což se jim, stejně jako jejich odbojnost, stalo osudným. A stejně jako dávní a neohrožení šlechtici, statečný a neohrožený byl v 70. letech 20. století i podsaditý útočník, hájící čest a slávu hokejové Sparty. Nikoho a ničeho se nebál. Soupeřům šel přímo do těla. A těžil ze zdánlivě nedostatečných fyzických parametrů. Nebyl to žádný obr, spíš naopak. Sám sebe přirovnal k podsaditému špalku, se kterým šlo jen těžko pohnout. Navíc byl náležitě rychlý, svým vlastním strážcům dokázal hbitě uniknout, a dostat se do gólové šance. A přiléhavá přezdívka Bojar? Tu mu vymyslel starší bratr. Nakonec to bylo úsměvné, i smutné, když na něj, už jako na stabilního hráče číslo šest u sparťanského „áčka“ lidé volali, Bojare, v domnění, že se jedná o skutečné křestní jméno. A to pravé – Jirka – vůbec neznali.

Tatínek, který v mládí hrával za SK Libeň, přivedl své vlastní kluky k hokeji hned, co je naučil bruslit. Měl jich tolik, jako ve slavné znělce filmového studia animovaných filmů, Bratři v triku, čili tři. Ledové zrcadlo však nekřižovali v pruhovaném tričku, ale v plandavém dresu a s dřevěnou holí v ruce. Nejstarší bráška se na bruslích dlouho neohřál, mladší se usadil v brance, a tak nejdále to dotáhl ten prostřední, profesí útočník, Jiří Nikl. Narodil se 24. února 1948 a jeho svazky s pražskou Spartou – s výjimkou povinné zastávky na vojně v Jihlavě a Hodoníně – trvaly od žákovských až do mužných let. Plných třiadvacet sezón.

Jako odchovanec čelil tehdy klasickým příkořím. Například? Po svatbě si počkal půldruhého roku, než od fabriky, u které byl jako spoluhráči na oko zaměstnán, dostal slíbené klíče od bytu pro novomanžele. Další překážky přeskakovali společně. Sportovní hala totiž musela vydělávat i přes prázdniny, měnila se na letní kino, příprava ledu se odkládala na samotný konec srpna, a tak sparťané chtě nechtě putovali s bagáží na trénink i do Ústí nad Labem či Litvínova.

Než se oženil, vadilo mu to méně, než drsné tréninkové metody Luďka Bukače při přípravě na suchu, připomínající novodobé galeje. Shodil až sedm kilo a tím pádem dočasně i optimální tělesnou váhu. Přizpůsobil se ale všemu. A navíc měl po sportovní stránce z čeho brát. Kvalitní a náležitě rychlý bruslař, s dobrou technikou vedení kotouče, se nikdy neztratí. Tím spíš, když občas přidá nějakou tu branku.

Zdobila ho i jiná, hodně specifická vlastnost, která tužila dobrou partu neméně dobře, jako společný zpěv sparťanských hokejistů na cestách autobusem. Smysl pro humor, zejména pro kanadské žertíky. Mozkem vykutálených kousků, co vymyslel, aby se pak držel stranou, býval Petr Brdička. A jejich realizátorem? No přece jeho kamarád z útoku, Jiří Nikl. Stačilo říct – Bojare, udělej to či ono, a on šel, udělal, a celá kabina se na něčí úkor mohla potrhat smíchy.

Jenže i velký srandista občas ztratí nervy. Hned na startu poslední sezóny v dresu s velkým „S“ se vyhrotila jeho letitá averze na kladenského rozhodčího Adama. Domníval se, že je opakovaně, a sotva náhodou, poškodil, zejména v přetahované s Litvínovem o druhé místo v tabulce. A tím pádem rovněž o zvláštní finanční prémie. Starou, a v podstatě i novou křivdu prožíval natolik, až po muži v pruhovaném, shodou okolností na litvínovském ledě, se závěrečnou sirénou vztekle napálil kotouč. Naneštěstí ho trefil. To si ale dal! Ač byl sudí otočen zády, a vůbec netušil, kdo to spískal, v boxu časoměřičů si zahráli na žalovníčky, a Nikl dostal pokutu plus dlouhý disciplinární trest na šest zápasů.

Výjimka potvrzuje pravidlo? Ano. Jeden úlet nic nemění na skutečnosti, že do dějin Sparty se opravdu zapsal jen v pozitivních hokejových souvislostech. Když se vrátil domů od armády, celkem sedmkrát nastřílel v sezoně přes deset branek, a to byl slušný příděl. Nejlepší období prožil na přelomu let 1973 a 1974, kdy konto soupeřů zatížil osmnácti góly.

Vlastní výkony ovšem nepřeceňoval, držel se rozumné teze, že osobní projev mezi mantinely se vždy odvíjí i od toho, jaké máte spoluhráče. A na ty si stěžovat nemohl. Začínal po boku osobností z předchozí dekády, Adamce a Šindeláře. Později si zahrál s Honcem, Kochtou. A nejvíce toho prožil, na ledové ploše, i mimo ni, s Petrem Brdičkou.

Nakonec se Niklovy sparťanské statistiky zastavily na následujících číslech: třináct ligových ročníků, 436 zápasů a 125 gólů. Ve všech třech kategoriích – sezony, utkání a vstřelené branky, figuruje Jiří Nikl až do dnešních dnů mezi dvacítkou nejvýznamnějších hráčů pražského klubu! A co se s „vykonavatelem kanadských žertíků“ dělo později? Život bez hokeje si nechtěl představit ani na stará kolena s tvrzením, že se s ním ve vínku narodil, a zaměstnání je mu koníčkem.

Když v roce 1981 opustil Spartu, ještě tři roky válel za Uhelné sklady Praha, poté za Velké Popovice, a pak už následovaly trenérské štace u mládežnických oddílů. V hlavním městě či jeho blízkém okolí, například v Kralupech nad Vltavou. Na starosti měl i budoucího druhého nejlepšího střelce sparťanské historie, mladého Jiřího Zelenku, jehož neřízený rozlet náležitě usměrnil výchovným políčkem v podobě dočasného přeřazení do ČLTK.

A bohaté zkušenosti pak předával juniorům, stejně jako vůbec nejmenším hokejovým capartům, ještě i v pražských Letňanech a Černošicích.- DAVID SOELDNER