„Dan zůstává nadále naším hráčem, dohodli jsme se na prodloužení smlouvy. Je to náš odchovanec, chceme mu dát další šanci, aby se vrátil po těžkém zranění zpátky k hokeji a do našeho klubu, ke kterému má skvělý vztah,“ říká sportovní manažer Jaroslav Hlinka. „Všichni věříme, že smůlu se zraněním konečně prolomí. Uděláme co nejvíce pro jeho návrat, stále má na to, aby byl platným hráčem v naší sestavě. Dopřáli jsme mu dostatek času k plnohodnotnému uzdravení,“ dodává Hlinka.

V půlce srpna se zkusíš vrátit zpět na led. Jak se aktuálně cítíš?
V posledních týdnech jsem zvýšil tréninkové dávky, takže cítím trochu únavu, naštěstí už tu zdravou. Každý den se posouvám dál a už se hrozně těším, až se vrátím zpátky na led.

Spolu se zbytkem týmu jsi neabsolvoval letní přípravu. Na co ses soustředil ty?
Trénoval jsem individuálně. Každý den docházím k fyzioterapeutovi, se kterým provádím rehabilitační cviky. Poté jsem chodil cvičit do posilovny, abych měl co nejsilnější jak tu problémovou nohu, tak i druhou, která taky měla větší pauzu.

Můžeš připomenout, s čím jsi poslední dvě sezony marodil a co sis kvůli zranění prožil?
Pokud se to vůbec vejde do rozhovoru, tak určitě. (smích) Když jsem se vracel ze zámoří, bylo to i proto, že jsem si tam podruhé přetrhl křížový vaz. Operovali mi ho společně s meniskem. Když jsem se měl vracet, domluvil jsem se s doktory v Kanadě i tady, že mi z kolena vyndají šroub. Pravděpodobně jsem při tomto zákroku chytil infekci do nohy. Dlouho jsme ale nepřišli na to, oč jde. Noha mi neustále otékala.

To už jsi byl zpátky v České republice?
Ano. Dostal jsem se až do Olomouce, k panu doktoru Holibkovi, který infekci odhalil a poté mi koleno čistil. A při jednom čištění zjistil, že mi koleno operovali špatně, takže jsem šel u něj na další operaci…

Podstupuješ v této chvíli ještě nějaké další zdravotní procedury?
Ne, naštěstí ne. Už mi to stačilo. Teď už jezdím pouze na kontroly.

Nenašel sis po dvou letech v nemocnicích nové kamarády mezi doktory?
To spíš s pacienty na infekčním oddělení v Olomouci. (smích) I s doktory jsem ale teď v hodně úzkém kontaktu, pár jsem jich poznal.

Se Spartou jsi podepsal smlouvu na další rok, ač zatím není jisté, jak na tom zdravotně budeš. Je to pro tebe vzpruha? Vědomí, že zde máš stále dveře dokořán?
Samozřejmě si toho moc vážím, že mi jsou ochotní stále dávat šanci a věří, že bych se mohl plnohodnotně vrátit k hokeji. Zároveň si ale uvědomuju, že je to hlavně na mně. Já si to musím odmakat, oddřít spoustu hodin, abych byl opět tolik silný a byl konkurenceschopný v extralize.

V tuto chvíli je už návrat čistě na tobě, správné regeneraci a přípravě?
Ano. Zároveň mi Petr Ton s Jardou Hlinkou dávají dost času na to, abych si vše vyřešil, jak uznám za vhodné, a nic neuspěchal. Podporují mě, jak jen mohou, ale je to hlavně o mně a tvrdé práci.

Pomáhá ti přístup, kdy tě nikdo nežene co nejrychleji zpátky na led?
Rozhodně. To je to nejrozumnější, co můžeme udělat. I vzhledem k tomu, že jsem se v tomhle ohledu už párkrát vytrestal. V minulosti jsem pár věcí uspěchal, nebyl stoprocentně ready. Teď už mi nepřijde moc rozumné řešit, zda se vrátím o týden dřív, nebo později za cenu, že už to třeba pak nepůjde nikdy.

Prožil jsi určitě jeden z nejtěžších roků svého života. Bylo těžké se vyrovnávat s tím, že se návrat k hokeji opět odkládá? 
Nejhorší byl začátek. Vrátil jsem se do Sparty, ale nevěděl jsem, co se s nohou děje, na ledě jsem cítil, že něco není v pořádku. Noha mi neustále natékala. Až když jsme zjistili, že je nutná reoperace a co je opět třeba nutné podstoupit, bylo to už příjemnější. Když mi ale pan doktor Holibka řekl, že je celý vaz třeba přeoperovat, ani se mi tomu nechtělo věřit. Myslel jsem si, že přehání. Pak to ale vše začalo zapadat do sebe a dávat smysl. Jakmile jsem věděl, co je třeba udělat, a získal naději, že vše bude opět dobré, ulevilo se mi. Samozřejmě mi ohromně pomáhalo okolí, přítelkyně a rodina.

Jako okolí bereš i své spoluhráče?
Přesně. Moc mi pomáhalo, že jsem mohl celou sezonu chodit za kluky do kabiny. Sice si ze mě dělali srandu, že jsem odehrál tolik zápasů jako rolbaři, ale pomáhalo mi to. Občas je třeba se svému osudu i zasmát.

Byl kontakt s nimi i pohonem, který ti dodával chuť bojovat o návrat?
Dá se to tak říct. Bylo příjemné zůstat v partě, zasmát se, i když někdy na můj účet. Někdy bylo těžké se na zápasy koukat, tím spíš, když minulá sezona nebyla z našeho pohledu optimální. Všichni věděli, že umí hrát mnohem lépe, než předváděli na ledě. To se ovšem stává nejen v hokeji, ale i v životě.

Fyzické manko se dá dohnat. Nebojíš se, že ti to po dlouhé absenci nepůjde s hokejkou?
Loni jsem se vracel po roce bez hokeje a cítil se dobře. Hokej se nezapomíná. Uvidíme. Chvíli mi určitě bude trvat, než se do hokeje dostanu, ale strach z toho nemám. Přiznávám, že letos jsem si po operacích dopřával spíš klid. V minulosti, v Americe, jsem brzy po operaci začal rychle trénovat, někdy to bylo až extrémní. Druhý den po operaci jsem začínal cvičit. Teď jsem se snažil odpočinout tělo a regenerovat.

Před lety jsi přemýšlel také o konci kariéry. Tyto myšlenky jsi už vytěsnil z hlavy?
To bylo v dobách, kdy jsem hrál na farmě v zámoří, byl krůček od splnění svého snu a zároveň zažíval sám těžké období. V některých rozhovorech to možná vyznělo příliš negativně. Teď, už jen tím, že jsem ve známém prostředí, na to rozhodně nemyslím. Samozřejmě občas mám i těžší chvíle, když jsem se moc neposouval, ale nyní převládají spíše ty pozitivní. Nepotřeboval jsem nyní žádný speciální pohon, vše bylo takové přirozené. I díky tomu, že jsem narazil na lidi, kteří věděli, co je špatně, a chtěli mi pomoct, jsem nepřemýšlel nad tím, že už nemá cenu se pokoušet vracet.

Nyní už tedy nemáš strach, že by se vše mohlo vrátit zpět?
To je otázka. Řekl bych, že ne, ale samozřejmě lehkou obavu z toho, že se nevrátím do takové kondice a formy jako dříve, v sobě mám. Momentálně ale spíš věřím, že to dokážu. Je to o trpělivosti, i když bych byl samozřejmě radši, kdyby vše probíhalo rychleji.

Jsi velký kamarád s Honzou Buchtelem, který je aktuálně také zraněný. Pomáháte si navzájem?
Jo, jo. Hodně se spolu bavíme a vzájemně si pomáháme. Když má jeden z nás černé myšlenky, druhý ho vždycky podpoří. Zároveň oba vidíme, kdo je v jaké fázi po zranění. Každý jsme trochu jiný typ, Buchta je silovější, občas mě to trochu svádí ho při cvičení dohnat, ale to by z mojí strany nebylo moudré. Určitě je fajn, že se vzájemně podporujeme.

Zajímáš se o psychologii, pomáhají ti studia i v této situaci?
Řekl bych, že jo. Byla to poměrně krizová životní situace a myslím, že jsem ji zvládl poměrně v pohodě. Nehroutil jsem se.

Našel sis na zlém období i něco dobrého?
Určitě se těším na fázi, až budu moct říct, že jsem rád, že se mi to přihodilo. Ale i teď jsem objevoval určité věci, o nichž vím, že bych je, nebýt zranění, nepoznal. I hokej teď vidím trochu jinak, s větším odstupem. Měl jsem nad spoustou věcí čas přemýšlet. 

Jak jsi trávil čas mimo mantinely? Stihl jsi chodit do divadla, kde hraje tvá přítelkyně?
Na to jsem samozřejmě měl více času. Spousta lidí se mě ptala: Co vlastně teď celé dny dělám, když mám tolik „volného“ času? Než jsem ale objel všechny doktory a fyzioterapeuty, měl jsem o zábavu poměrně postaráno. Měl jsem samozřejmě také čas na odreagování, s kluky jsme chodili třeba na kvízy nebo právě do divadla.

Jsi také vášnivý čtenář, kolik jsi toho stihl přečíst?
Četl jsem hodně, ale nedá se říct, že bych zvládl přelouskat hodně knížek. Baví mě psychologické knížky, které nejde číst moc rychle, spíš se na ně snažím soustředit a vše pořádně vstřebat.

Fanoušci Sparty se neustále vyptávají na tvůj stav, vyhlíží tvůj návrat. Cítíš podporu také od nich?
Jo, je samozřejmě hezké, že si ještě někdo pamatuje, že jsem hrával hokej. (smích) Je to rozhodně moc příjemné, vědět, že na mě nezapomněli a posílají mi podporu.