Fyzioterapie se často zaměřuje na jednotlivce. Jaké je to ale trénovat velkou skupinu sportovců?
Mým cílem je skupinová terapie, a proto se snažím svou praxi soustředit právě na skupiny. Forma této terapie přináší veliké výhody, například vzájemná motivace klientů a inspirace.
Jak se liší přístup k běžným pacientům na Rehabilitační klinice Malvazinky, oproti sportovcům na tréninzích a soustředěních?
Doufám, že můj přístup se nikterak neliší. Snažím se klienty motivovat k pochopení vlastního těla a jeho funkci.Rozdíl je maximálně v přístupu ke klientům z hlediska jejich věku, a to v ohledu na intenzitu terapie. I když i to se často mění. Někdy přijde na terapii 80letý sportovec a někdy 30letý stařec. Je to vážně velmi individuální.
V rámci péče o pacienty po amputaci končetiny pořádáte také na Rehabilitační klinice Malvazinky pobyt pro tyto pacienty - Fitness Days. Plánujete do programu zařadit parahokej, popřípadě obdobnou činnost?
Fitness days se budou tento rok konat již po páté. V rámci programu se každé odpoledne koná ukázka některého z parasportu, no a sledge hokej je vždy součástí našeho programu. Účastníci pobytu se tak seznamují s technikou pohybu na ledu, a také si tento náročný sport zkouší. Musím přiznat, že i díky této spolupráci se rozšířily řady hráčů sledge hokeje. A když se pak koukám na zápas v televizi a mnoho hráčů poznávám, protože nám prošli klinikou a školou chůze, mám upřímnou radost.
Působíte také jako lektorka Školy chůze. Tato škola pro “amputáře” pomáhá návratu pacientů do běžného života. Čím je podle vás unikátní?
Na klinice učíme klienty, jak správně používat kompenzační pomůcku – protézu. Nacvičujeme spolu nasazování protézy, následnou vertikalizaci do stoje, přesun váhy na protézu a následně první kroky. Na úplném začátku školy chůze je velmi důležité naučit se vše co nejsprávněji, abychom limitovali následné špatné zlozvyky. A unikátnost je právě ve skupinové terapii. Setkání s lidmi se stejnou diagnózou je vždy velmi prospěšné a vzájemně motivující.
Zpátky k hokeji. Je nějaká “vychytávka”, kterou jste v rámci tréninku sledge hokejistů zařadila? Můžete se s námi o ni podělit?
Díky spolupráci s Jakubem Novotným, který je trenérem reprezentace a zároveň parahokejistů HC Sparta, jsem měla možnost zúčastnit se soustředění hokejistů. V rámci mé návštěvy jsme měli i hodinu skupinové terapie – jak my říkáme, rozcvičku. Většinu času jsme se věnovali péči o hrudník a stabilitu trupu. Své „vychytávky“ si ale nechám na další soustředění jako další překvapení.
Jak pacienti “snášejí” skutečnost, že mají amputovanou končetinu/y? Musí to být náročné se s tím vyrovnat a nastavit si opět normální režim.
Nemohu úplně hovořit za ně. Já za sebe můžu jen říct, že terapie s klienty po amputaci je velmi pestrá a mě osobně velmi baví. Vidět a slavit i malé úspěchy mi dává pocit, že naše práce je prospěšná a má své kouzlo.
Co vás osobně motivuje se věnovat těmto pacientům a kdy jste se rozhodla, že toto je vaše životní cesta?
Na mé cestě ke Škole chůze stálo a stále stojí mnoho mých kolegů a kamarádů, bez kterých by péče o amputáře nebyla taková, jakou jí v dnešní podobě máme. Moc jim za to děkuji. Já jsem hodně technicky založena. Už jako malá jsem si místo panenek hrála se šroubovákem. Práce s amputáři je propojení fyzioterapie a protetiky, proto mě tak baví. Každý den je jiný a plný nových výzev. Vlastně na úplném začátku studií jsem se chtěla věnovat hipoterapii – to byla má motivace, proč studovat fyzioterapii. No, a i díky amputářům se mi i toto splnilo. Během mé praxe jsme uspořádali nejednu spolupráci s hipoterapeutickým oddílem. S přáteli jsme také založili sdružení NoFoot NoStress, které pomáhá sdružovat právě lidi po amputaci. Pořádáme různé sportovní akce a setkání. Naše řady se stále rozšiřují a my se snažíme ukázat našemu okolí, že i bez nohy se dá žít kvalitní život. Prostě má práce je mým koníčkem. Takže ano, věřím, že jdu po správné životní cestě.
