20. 4. 2013 Daniel Ryl

Simon s Procházkou: Stříbro bereme!

V letošním ročníku patřili k oporám juniorského týmu. MARTIN PROCHÁZKA ovládl kanadské bodování a DOMINIK SIMON stihl nastoupovat za "A" tým Sparty, její juniorku a také litoměřický tým. Oba dva hodnotí předešlou sezonu a vyhlíží letní přípravu.

Cesta juniorského týmu do play-off byla trnitá a tým Pavla Gefferta postoupil do vyřazovací části až z desátého místa. Nakonec se dostal až do finále, kde se po dvou zápasech radoval soupeř z Vítkovic. Obě mladé naděje Sparty se rozpovídaly o nejenom o play-off, ale také o svých začátcích, které byly celkem odlišné. Zatímco Martin Procházka měl hned jasno, jeho kolegovi nechybělo příliš a mohl se dnes prohánět v dresu Slavie...

JUNIORSKÝ SMUTEK UŽ POMALU OPADÁ...

Pro začátek se vraťme do neúspěšného finále s Vítkovicemi, kterým jste podlehli po dvou zápasech a sen o mistrovském titulu se rozplynul. Stále cítíte zklamání?

DS: Budou to pomalu tři týdny, takže si myslím, že už to zklamání pomalu zmizelo. Už jsme to s klukama zapili a je to za námi. Někdy si ale vzpomenu a mrzí mě to, protože jsme zejména ve Vítkovicích mohli předvést lepší výkon.

Martin Procházka

MP: Mě to mrzí dvojnásob, jelikož jsem opět dostal čtyři desítky a měl na oba zápasy stopku. Proto mě to mrzí ještě více než Dominika, ale už se musím koukat dopředu. Jsou to tři týdny, ale mám z toho špatný pocit, když si na to finále vzpomenu.

Na druhou stranu se dá stříbro považovat za obrovský úspěch, protože do play-off jste postoupili až z desátého místa...

MP: Určitě to byl velký úspěch. Málokdo počítal s tím, že bychom postoupili až do finále. O play-off jsme bojovali do poslední chvíle a nakonec jsme za něj byli rádi. Druhé místo bereme, ale když už je člověk ve finále, tak to zklamání cítí.

DS: Souhlasím. Stříbrná medaile je úspěch, ale když už vás dělí málo, tak to mrzí stejně, jako bychom na tom druhém místě skončili už po základní části.

Kde se v týmu vzala taková síla? Tým, jenž postoupil na poslední chvíli, najednou patřil ke žhavým kandidátům na mistrovský titul...

MP: Hodně tomu pomohl příchod starších kluků, kteří se vrátili z Litoměřic. Hlavně ty zápasy play-off jsou o něčem jiném. Více se bojuje a já si myslím, že ta atmosféra strhla celý tým.

DS: Kluci z Litoměřic hráli velkou roli. Možná to bylo také tím, že ten tým v základní části tolik nebojoval. V play-off všichni věděli, o co jde, a sáhli si na dno.

Martine, Vy jste ovládl kanadské bodování týmu, ale do očí bije také jiná statistika. K 71 kanadským bodům jste přidal 152 trestných minut. Na tak produktivního hráče celkem slušná porce...

MP: (směje se) To jsou ty moje desítky. Hodně jsem mluvil na rozhodčí a byl takový horkokrevný. Jsou to emoce a často to vyplyne ze hry. Vysvětlení pro to nemám, ale rozhodně v tom není úmysl. Bude to nejspíš povahou.

DS: Prochy je šikovnej. Stihne dávat góly, nahrávat a ještě za každý zápas strávit deset minut na trestné lavici. (směje se) Jenom dobře, asi se v něm vaří krev. Je to emotivní kluk.

Jak byste zhodnotili letošní ročník z osobního pohledu? Splnil vaše očekávání?

DS: Trochu mě mrzí, že jsem v áčku nehrál více, protože šance tam určitě byly. Pořád to ale byla moje první sezona a já jsem rád za to, že jsem vůbec nějakou příležitost dostal. V Litoměřicích jsem byl spokojený, protože to celkem šlo. V juniorce také, akorát mě mrzí, že jsem týmu více nepomohl v play-off, jelikož po Plzni mi to přestalo padat.

MP: Co se bodů týče, tak jsem celkem spokojený. Po takové sezoně ovšem nemůže být spokojený nikdo. Pokaždé to může být lepší, takže ta spokojenost je taková poloviční. Přesto jsem mohl pomoci více.

SIMON MOHL BÝT MOTORKÁŘ, "PROCHY" TÁHL ŽIDLI...

Pojďme se vrátit do minulosti a zavzpomínat na vaše začátky. Kdy jste se poprvé sklouzli na ledové ploše?

DS: Poprvé jsem byl na ledě ve čtyřech letech, když mě naši vzali na veřejné bruslení do Popovic. Začalo se mi to líbit a po chvíli přemlouvání jsme šli znovu. Nakonec jsem chodil na tréninky a začal v Popovicích hrát. V šesti letech jsem odešel do Slavie, za kterou jsem hrál tři roky a poté tam byla povinná hokejová základní škola. Mně ovšem bavily jazyky, škola mi celkem šla, tak jsem přestoupil na Spartu, abych mohl jít na jazykovku. Od té doby jsem na Spartě.

MP: Můj táta hrával za Roudnici krajskou soutěž, takže bylo hned jasno. Mohly mi být dva nebo tři roky, když mě poprvé vzal na veřejné bruslení. Tlačil jsem židli a táta si dával záležet, abych byl na ledě často. Bruslení mě začalo bavit a začal jsem hrát hokej. Ještě do třetí třídy jsem hrál obránce, než si mě do šesté třídy Sparty vytáhl pan Volek. Mohu děkovat hlavně tátovi.

Některé začátky hokejové kariéry jsou celkem netradiční. Například David Kočí se k hokeji dostal přes krasobruslení. Měl hokej ve vašem mládí nějakou konkurenci?

DS: Jako malý jsem jezdil na minibiku, jelikož můj táta jezdil na motorkách. Snažil se mě dotlačit k motorkám a chtěl, abych jezdil. Na začátku působení ve Slavii jsem ještě jezdíval. Táta si asi myslel, že ze mě bude mít závodního jezdce.

Snad každý z nás si prožil sbírání kartiček nebo vylepování plakátů. Máte i vy nějaký svůj vzor, který pravidelně sledujete a snažíte se od něho něco okoukat?

DS: Jako malý kluk jsem vzhlížel k Jaroslavu Hlinkovi, se kterým jsem si teď mohl zahrát, což bych před pár lety vůbec neřekl. Líbí se mi také Patrick Kane nebo Pavel Dacjuk. Oni jsou pro mě aktuálně nejlepší hokejisté.

MP: Už jako malý jsem měl za vzor Jaromíra Jágra. V té době byl fenomén, všichni ho milovali a já byl jeden z mnoha, pro koho byl obrovský vzor. Z těch mladších hráčů možná Steve Stamkos z Tampy.

Za svou mládežnickou kariéru jste zažili několik trenérů. Pamatujete si někoho, kdo vás výrazně ovlivnil?

DS: Pamatuji si na pana Dopitu, který mě vedl ve Slavii. Dobrý trenér a hodný člověk, který mi v mnoha věcech pomohl. Dokonce se za mě přimlouval, abych nemusel chodit na tu povinnou hokejovou školu, ale nakonec se mu to nepovedlo.

MP: Nikoho si takhle nevybavím, ale v Roudnici byl můj největší trenér táta. Na Spartě bych rád zmínil pana Kročáka s panem Doležalem. Od nich jsem dostal hodně. Právě oni mi dali ty základy, ze kterých teď můžu těžit a zlepšovat se.

Oba jste na Spartě nastupovali nejen pod panem Geffertem, ale také pod panem Arnoštem. Oba dva odvádí pro Spartu velký kus práce a jsou úspěšní. V čem jsou oni dva rozdílní?

DS: Těžko říct, protože každý je úplně jiný. Pan Arnošt je možná trochu striktnější, zatímco u pana Geffera to je takové volnější. Oba dva jsou výborní trenéři a po lidské stránce naprosto odlišní. Každý z nich dbá na něco jiného.

ÁČKO, REPREZENTACE A MÁLO VOLNÉHO ČASU...

Oba už za sebou máte premiérové starty za "A" tým. Jak na svůj debut vzpomínáte?

DS: S mou pamětí to není lehké, ale tuším, že to bylo ve Finsku proti KalPě. Byl to super zápas a já byl nadšený, že můžu hrát za áčko. Ten servis kolem týmu, to pro mě bylo něco neskutečného a ani jsem netušil, že je to tak super. Strašně jsem se na ten zápas těšil a snažil jsem se ho v klidu odehrát. Nakonec se mi podařilo přihrát na gól.

Martine, na Vaši premiéru určitě nezapomenou ani ve Vídni. V rámci European Trophy jste přispěl hattrickem k vítězství nad Capitals. To se dá nazvat startem snů?

MP: Pro mě to je rozhodně nezapomenutelné utkání. Od rána jsem se na ten zápas těšil. Hrát za áčko na Spartě byl můj sen a ještě, když jsem se dozvěděl, že budu hrát v útoku s Michalem Brošem, tak jsem byl šťastný. Na ledě jsem to štěstí měl taky, všechno mi vycházelo a padalo to tam.

Rozdíl mezi kabinou juniorů a "A" týmu musí být velmi rozdílný. Jde tam doopravdy poznat, že se jedná o kabinu mladých kluků?

DS: Každá kabina má něco svého. Když přijdete k nám do kabiny, tak hned na první pohled vidíte, že jsme pořád jenom kluci, kteří řeší nesmysly. Najednou přejdete mezi chlapy, kteří řeší důležitější věci a všechno kolem je daleko serióznější. Na druhou stranu, i když jsou to chlapi, tak jsou to pořád jenom hokejisté. Dospělé děti. (usmívá se)

MP: Já nemohu moc soudit, ale je pravda, že jsme jako děti. V juniorské kabině máme trochu jinou zábavu, řešíme ptákoviny a je to celkově uvolněnější. Jak ovšem říká Dominik, pořád to jsou hokejisté, takže dospělé děti.

Dominik Simon

Oba dva patříte do mládežnických výběrů reprezentace. Na turnajích se potkáváte s tím nejlepším, co může soupeř nabídnout. V čem je největší rozdíl, když nastoupíte proti svým vrstevníkům třeba z Finska a následně proti juniorskému soupeři v extralize?

DS: Ten rozdíl je velký. Reprezentační výběry jsou velmi silné, protože v nich hraje to nejlepší a my se jim snažíme přizpůsobit. V mezinárodních zápasech se mnohem více bruslí a hlavní rozdíl je ve zkušenostech. Všichni jsou rádi, že mohou reprezentovat a dají do toho všechno. Zápasy podle toho také vypadají.

MP: Souhlasím s Dominikem. Hlavně v těch zkušenostech je obrovský rozdíl. Jsou šikovnější a dovolím si říci, že se na reprezentačních akcích hraje skoro dospělý hokej. Například Finové dostávají mnohem více prostoru v áčku a jsou vyhranější. Mají více zkušeností, které v těch zápasech prodávají. Hlavně hrají v klidu, zatímco my jsme vyblázněný a snažíme se to urvat zbrklostí. Všechno mají nacvičené a moc dobře vědí, co hrát. Snad se k tomu dopracujeme.

DS: Pravda, že v porovnání s naší juniorkou se ta taktika dodržuje mnohem více. Nikdo nechce udělat chybu a v tom se to více podobá tomu dospělému hokeji. Bohužel jsme doopravdy zbrklejší a oni hrají s chladnou hlavou.

Sportovní kariéra bere hromadu času a přináší v tomto ohledu velké oběti. Jak vypadá váš běžný život? Obzvlášť pro kluky vašeho věku dnešní svět nabízí mnoho zajímavých lákadel...

DS: Není to žádná sranda. Hokej je naše všechno, musíme mu všechno obětovat. Chceme se tím živit, je to náš sen a hlavně nás to strašně baví. Obětujeme to rádi a pořád to je lepší, než jít někam na pivo. Myslím si, že není nic lepšího, než se živit tím, co člověka baví. I když toho volného času máme samozřejmě strašně málo. Obzvlášt, když musíte dodělávat školu, do toho chodit na tréninky, člověk potřebuje spát, jíst a toho času příliš nezbývá.

MP: Já to mám o něco složitější, protože dennodenně dojíždím z Roudnice. V Roudnici dokonce studuju, takže ráno jdu do školy a hned po ní jedu do Prahy na trénink. Po tréninku si ještě zajdu do posilovny, jedu domů a učím se po cestách. Samozřejmě, že jednou z obětí je škola. Studium potřebuje každý z nás, ale když mám trénink v době školy, tak jdu radši na trénink, jelikož v tom vidím svou budoucnost a chci se tím živit, co nejdéle to půjde. Vím, že bych se té škole mohl věnovat více, učit se po večerech, ale na nějaké běhání venku s kamarády není skoro žádný prostor. Na druhou stranu jsem za to rád, když vidím lidi, co se nudí.

Když už se najde volný čas, máte nějaký koníček, kterým se ho snažíte zaplnit?

DS: Sportujeme. Samozřejmě, že děláme i jiné sporty, třeba v létě hraju rád tenis. Občas si člověk zajde do kina nebo na dobré jídlo.

MP: Hokej je náš koníček, zábava a všechno najednou. Když máme v létě volno, tak si zajdu zahrát fotbálek, ale v podstatě všechno se točí kolem sportu.

PŘÍPRAVA S ÁČKEM JE TVRDŠÍ, VÍ OBA JUNIOŘI

Scházíte se jako tým i mimo kabinu?

DS: Občas někam zajdeme. Zaleží, s kým se vídám více a s kým tolik ne. Když máme čas, tak se rádi domluvíme. To ovšem není tak snadné, protože skloubit náš volný čas není hračka. Když nám skončí hokej, tak se rozjedeme domů, někdo dělá něco do školy, někdo má zase něco jiného. Snažší je se domluvit s kamarády mimo hokej, protože ti mají více volného času.

MP: Záleží, jak se domluvíme. Většinou se snažím trávit čas s klukama, které tolik nevidím, protože s klukama z hokeje trávím celý rok. Když mohu jít s někým, koho tolik nevídám, tak dostane přednost, ale tohle je moje druhá rodina a s klukama půjdu vždycky kamkoliv.

Kabina plná teenagerů musí být někdy pořádná džungle. Máte v týmu nějakého tahouna, co se srandiček týče? Zapojujete se často?

MP: S Dominikem se určitě rádi zapojíme do nějaké akce, ale experti na to nejsme. V kabině se pořád dělají nějaké ptákoviny. Prostě blbneme jako většina kluků v našem věku, ale nikdo to vyloženě netáhne. Spíš to přijde podle nálady toho kluka, jak se vyspí, a když má někdo náladu, tak se něco vymyslí.

V létě se budete připravovat s "A" týmem, což pro hráče juniorky není žádná procházka růžovým sadem...

DS: Příprava s áčkem je hodně náročná. Oba dva jsme se s ním připravovali už minulé léto, akorát Prochy byl zraněný.

MP: Musel jsem na operaci s ramenem, takže toho nemám tolik za sebou jako Dominik. Přesto už z vlastní zkušenosti mohu říct, že je to daleko těžší.

DS: Celá příprava je o síle, makání a vůli. Není to nic lehkého, ale je to naše povolání a musíme to tak brát. Když se člověk dobře připraví, tak mu to přidá i na psychice. Člověk si více věří a jde to znát i na ledě.

MP: Dřina k tomu prostě patří. Když si to člověk uvědomí, tak to jde přejít. Všichni se nejvíce těšíme na led, ale toto beru jako schod, který musím překonat, abych se na ten led dostal.

Zmínil jste schody a ty u kyvadla jsou mezi hokejisty velmi populární. Patří k té méně oblíbené části přípravy, nebo je i něco jiného, co byste nejraději vynechali?

DS: Mně zrovna schody nevadí. To zvládám celkem bez problémů, i když u některých kluků dochází třeba na zvracení. Minulé léto jsme byli na kolech v Železné Rudě. Tam se mi úplně posunula hranice trénování, bylo to něco neskutečného. Jezdí se dvě etapy denně a to už není o síle, ale o vůli. Tento rok nás to asi čeká znovu. Tys nebyl Prochy, viď?

MP: Na Šumavě jsem nebyl kvůli tomu ramenu.

DS: Tak to se těš. (usmívá se)

MP: Schody mi také nevadí a možná to beru jako vysvobození od toho tréninkového plánu, co tu zrovna děláme. Třeba kruhové tréninky v tělocvičně, které teď děláme, jsou docela masakr.

DS: O těch schodech jsme neměli mluvit. Teď nám je nebudou dávat vůbec. (směje se)

MP: To je pravda, o těch schodech tam radši nepiš. Napiš, že jsou těžký. (oba se smějí)

AKTUÁLNĚ NA HCSPARTA.CZ

Řepík: Hráli jsme dobře, škoda faulů

GEN - SPA 3:2 - Dobrý výkon na Ženevu nestačil

Sparta už je na kempu v Německu

Barbora Snopková Haberová: Chceme plnou O2 arenu