Áčkem Sparty jsem si splnil svůj velký sen

Pavle, při pohledu na vaši hráčskou i manažerskou kariéru mě napadá jednoduchá otázka. Dokážete si představit ranní probuzení s vědomím, že nemusíte jet na Spartu a nejste její přímou součástí?
Částečně si to představit dokážu, ale stoprocentně to říct nemůžu. Když jsem skončil s hokejem, nějakých pět let jsem tady nebyl vůbec angažovaný a vůbec jsem si neuvědomoval, že mi to chybí. Bral jsem to tak, že si odpočinu, změním život, hokej uříznu a začnu někde jinde. Člověk ale míní a situace je potom jinak. Člověk si uvědomí, že vazby na klub i lidi v něm jsou takové, že to jinak nejde. Někdy vstanu a říkám si, že toho mám plné zuby, ale kdybych skončil, asi bych to psychicky špatně nesl. (usmívá se)

Vaší kariéru by vám dneska mohl závidět kdejaký hokejista. Na dvanáct sezon ve Spartě a více než 500 startů v extralize se kouká velmi dobře, nebo ne?
Určitě ano. Myslím si, že jsem měl v kariéře hodně štěstí. Možná jsem ho měl víc, než si uvědomuju. Když vezmu úplný začátek v roce 89, tak někteří starší kluci šli po revoluci do ciziny a pro nás mladé kluky se otevřela velká příležitost. Dostat se do áčka Sparty byl v té době velký problém, to se stávalo opravdu ojediněle, protože se většinou kupovali hotoví hráči. To byla první klika, potom samozřejmě k tomu přispělo i nějaké osobní úsilí a pak štěstí i neštěstí na zranění. Já to hodnotím kladně, kariéru jsem měl relativně dlouhou a já nechci být neskromný, ale jsem spokojený.

Když jsme u toho roku 1989, jak jste to jako mladí hráči vnímali? Cítili jste nějaký výrazný tlak, když jste nahradili starší hráče, nebo vám to jako mladým klukům bylo zlehčeně jedno?
Žádný tlak jsme necítili. Dneska je pro mladé kluky sen jít do Ameriky, a ne hrát za Spartu. My jsme měli sen hrát za Spartu v zaplněných Holešovicích. To pro nás bylo splnění velkého snu a nějaký tlak? Spíš naopak. Jak odešlo hodně starších hráčů, tak jsme si vytvořili věkově blízkou skupinu lidí a starší hráči nás nijak nestresovali. Sparta byla předtím kvalitní, ale tituly přicházely až po revoluci. Že by Sparta před revolucí byla diametrálně lepší, než po revoluci, to si nemyslím.

Vy jste byl ve Spartě u tří mistrovských titulů. V roce 1993, o sedm let později i v roce 2002. Kterého si vážíte nejvíce?
Titul v roce 2000 byl ojedinělá věc, protože play off proběhlo nadpozemsky. Pro mě osobně byl cennější titul o dva roky později, protože v sezoně 1999/2000 jsem si při utkání ve Finsku zranil rameno a vrátil se až někdy v lednu. Sezona tak nebyla z mojí strany úplně ideální. V roce 2002 už jsem ale byl na jedné z nejvyšších úrovní, kterých jsem během kariéry dosáhl. Tehdy nás vedl Venca Sýkora, se kterým jsme si padli do oka. I když to ze začátku nevypadalo, hodně jsme si rozuměli a hodně věcí jsme spolu řešili.

Dříve jsem to vnímal tak, že jsem mohl hrát ofenzivněji

V nabitém kádru Sparty jste měl roli dříče a defenzivního obránce.  Dneska už se dává přednost i ofenzivním zadákům, jak to vnímáte vy?
Máte pravdu, já jsem ten pocit měl dříve taky. Myslel jsem si, že v každém mužstvu mají být dva tři defenzivní obránci a tři až čtyři ofenzivní, kteří budou rozhodovat a mají dobrou rozehrávku. Když se teď na hokej koukám z druhé strany, tak se hokej samozřejmě změnil, ale mám pocit, že dva konstruktivní beci stačí a jsou potřeba spíše čtyři dělníci, kteří to zavřou a pomůžou ofenzivním obráncům.

Nepřemýšlel jste někdy nad tím, jestli styl hry nezměnit?
V té době jsem to vnímal tak, že jsem mohl hrát ofenzivněji a více se snažit hrát jiný hokej, ale dneska vidím, že hráči, jako jsem byl já, jsou potřeba, aniž bych chtěl chválit sám sebe. Obránci jako třeba náš Honza Švrček jsou dneska k nezaplacení, když je to kvalitní bek.

Vy jste se takhle vyprofiloval už v mládí, nebo přišlo nějaké období, kdy jste si řekl, že se budete soustředit na špinavou práci a dřinu?
V první řadě o tom rozhodují dispozice hráče. Ofenzivní hráč musí být technicky zdatný a trenéři většinou dávají takové hráče automaticky do útoku a dříve se dozadu dávali velcí hráči, což se dělá i dneska. A trenér většinou určí, co má hráč hrát. V té době to tak bylo, trenér byl pro nás bůh a platilo, co nám řekl. Tehdy nás trénoval pan Wohl, který mě vždycky nasadil vedle ofenzivního beka a řekl: „Hele, jsi velkej, hraj do těla, hraj jednoduchou hru a jisti toho, kdo bude útočit.“ Když jsem začal mít jistotu a věřit sám v sebe, začal jsem více hrát, ale byl jsem limitovaný. Neměl jsem dispozice na to, abych obehrál dva hráče a dal gól.

Nepomohlo vám tehdy i to, že se Sparta vždycky profilovala jako tým tvrďáků?
Kdysi tady byli hráči jako Šíma nebo Hajdušek, kteří zvedali lidi ze sedaček. Sparta k tomu byla mířená a možná mi to pomohlo k tomu, že jsem tu byl takhle dlouho. Dneska je ale hokej jiný hlavně z toho důvodu, že se pískají fauly, které se dříve nepískaly. V dnešní době bych byl víc na trestný, než na ledě. Snahu hrát tvrdě tehdy měly všechny kluby, ale musely přizpůsobit hru těm hráčům, které měly. To by se mělo dělat i dneska, člověk musí posoudit kvalitu.

Když se ještě vrátíme k tomu tlaku. Souhlasíte, že ve Spartě je tlak specifický i od fanoušků?
Já si nemyslím. Hrál jsem extraligu i v Plzni a první ligu v Mladé Boleslavi a nemyslím si, že by tu byl větší tlak, než je jinde. Větší tlak je maximálně od mužstev, které sem jedou, protože Spartu berou jako nadstandardního soupeře. Že by fanoušci nějak tlačili na hráče, to vůbec ne. Sparta má vysoké síle, každý rok má nabitý kádr a tím vyvíjí tlak. Píšou o tom novináři, lidé to čtou a automaticky očekávají úspěch. V momentě neúspěchu vznikne tlak, který je daný tím, kam Sparta každou sezonu směřuje. To, že titul není takovou dobu je samozřejmě nešťastné, ale od toho jsme tady, abychom to čekání co nejdříve ukončili.

I přes úspěšnou kariéru v Česku za sebou nemáte delší angažmá v zahraničí. Ročník 1996/1997 jste ale strávil v japonském Sapporu s Jaromírem Kverkou. Jak na toto exotické angažmá vzpomínáte?
Tenkrát to vzniklo ze dne na den, kdy tam z rodinných důvodů skončili Pavel Geffert s Vláďou Petrovkou a přišli s tím, jestli bychom tam nešli hrát. Mně bylo tenkrát už třicet, což byl věk, kdy už mohl člověk počítat a tehdy tam byl obrovský finanční rozdíl. Dneska už to takové není, ale tehdy to byl desetinásobek toho, co jsme vydělávali ve Spartě. Vzpomínám na to v dobrém, Jarda Kverka je perfektní kluk, dodnes si píšeme a hokej? Nějak jsme to tam odehráli, podle mě i slušně. Narazili jsme tam na jinou kulturu i jídlo, které si držím a Japonsko mě nastartovalo ke zdravému životnímu stylu. Dneska k němu vedu i rodinu.

Tehdy a vlastně i dnes je hokej v Japonsku trochu exotikou. Bylo něco, co vás zarazilo?
Okamžitě mě překvapila jejich pokora. Už na letišti se nám klaněli, nic nebylo problém, všechno šlo a za všechno děkovali. To mě překvapilo, jak mohou být takoví lidé v dnešním světě a ještě v tom kapitalismu. Později jsme zjistili, že je to póza a jejich výchova, jinak jsou jako všichni ostatní. Také nadávají, a když jsme s klukama seděli, zjistili jsme, že jsou to super lidi. Udivila mě i jejich strava, ta se mě drží dodnes. Syrovou rybu jsem dříve nedal do pusy a dneska bych pomalu nejedl nic jiného. To jsou takové věci, na které vzpomínám. Nebylo tam nic, co by extra vybočovalo z normálu.

PROFIL ČLENA KLUBU LEGEND HCS PAVLA ŠREKA

Reprezentace? Možná jsem na ni neměl

Vyhýbala se vám také reprezentace a šanci jste nedostal ani v NHL. Nemrzí vás to?
Můj sen byla Sparta, což jsem si splnil. Samozřejmě, že by to byl vrchol kariéry, ale asi jsem na to prostě neměl. Nechci tu spekulovat. Některé sezony jsem měl dobré, ale to už mi bylo přes třicet a bylo asi potřeba dát šanci mladším. To, že jsem se tam nedostal, je škoda, ale nelituju toho. Asi dostali šanci lepší.

Za Spartu jste si zahrál i na oblíbeném Spengler Cupu. Jak vzpomínáte na tento turnaj?
Zrovna nedávno jsme se o tom bavili v kabině. Pro mě byl vždycky problém, že jsme trávili Vánoce v Davosu, což mi jako tátovi od dětí vadilo. Organizace, místo i atmosféra jsou úžasný zážitek, ale pamatuju si, že jsme jednou postoupili daleko, neměli jsme letadlo a jeli domů autobusem. Jeli jsme přes noc a přijeli na Silvestra dopoledne a nevyspalí. Po hokejové stránce je to tedy skvělý turnaj, ale po osobní mi to trochu vadilo.

Na závěr bych se vrátil do současnosti. V kariéře i nadále pokračuje váš bývalý spoluhráč Jaroslav Hlinka. Co na jeho počínání říkáte?
Já ho tady každý rok přemlouvám a držím. (usmívá se) Letos zase chodil, že už je o rok starší a všechno ho bolí. Jsme velký kamarádi a já jsem za něj rád. On v kabině neplní jen roli výborného hráče, ale plní i funkci šéfa kabiny. Byla by velká ztráta, kdyby ještě nehrál, jak se o tom mluvilo. To, že drží do čtyřiceti je i dobou a zdravím. To má sice poničený, ale v rukách to pořád má, takže sezonu v pohodě zvládne a tajně věřím, že zvládne i tu příští.

I on byl v týmu, když jste od Davida Výborného dostal přezdívku „Švéd“. Jak to vzniklo?
Při jedné cestě autobusem běžel nějaký film, kde byl vysoký blonďák a David s tím z nějakého důvodu přišel. Jak to u přezdívek bývá, někdo to párkrát řekl a potom se toho chytili ostatní. V podstatě se to drží dodnes a v kabině mi tak říkají kluci, který ani neví, proč se mi tak vlastně říká. (směje se) Zrovna Hlína mi ale neřekne jinak a to platí i pro Jardu Nedvěda s Michalem Brošem, kteří to také zažili.

Pavel Šrek patřil do skupiny legend, které byly přijaty do Klubu legend HCS v roce 2015: