Stanislav Hajdušek se narodil 30. března 1956 v Kopřivnici. Třetím rokem ve Spartě se otrkal mezi dospělými pod dohledem prvotřídního učitele, s jakým byla radost spolupracovat. S reprezentační legendou Jiřím Bublou. Dobře věděl, že pokud chce mladý hráč něco dokázat, musí být hladový po informacích. Hokejista v knížkách nic nevyčte. Všechno se naučí jen na ledě a nejlépe od zkušeného matadora. Společný cíl měli jasný, dobře formulovaný. Odebrat kotouč, rozehrát a za minutku zpátky na střídačku!

Poté, co se Bubla s požehnáním úřadů vzdálil do zámoří, pokračoval v podobném trendu s dalším z veteránů, Otakarem Vejvodou. A že jim to šlo, zejména při sparťanských přesilovkách. Prostor o několika metrech čtverečních, těsně za modrou čárou, a v útočném pásmu soupeře? To byla Hajduškova oblíbená zóna. Odtud dokázal přesně přihrát, stejně jako razantně zakončit. Zručnost mu ale nechyběla ani při nájezdu dvou na jednoho během oslabení či v rámci trestného střílení, odpískaného v reakci na přestupek proti pravidlům. S jeho hlavní ofenzivní zbraní, ostrými střelami od modré, v nichž se přímo vyžíval, nebyla legrace. Však i kvůli tomu ho do Sparty brali! Nepoužíval signalizovaný golfák, ale krátký přesný švih.

Když v polovině 80. let nastoupil k týmu trenér Pavel Wohl, řádila v mužstvu skvělá lajna Hrdina, Volek, Doležal. Hajdušek měl za úkol razantně vypálit, Volek clonit brankáři ve výhledu a letící puk tečovat. Střela od modré je základ přesilovky. Stát čelem proti takové pumelici? To musíte mít pro strach uděláno! Proto byl potěšen důvěrou spoluhráčů. Že dobře kontrolovanou střelou trefí jen nastavenou čepel hokejky. U srdce hřálo i vědomí, že si může zaútočit, vypálit od modré, a ne jen stereotypně hlídkovat ve vlastním obranném pásmu. Nejlepší fazonu vykázal Stanislav Hajdušek – řečený „Stanley“ – v sezóně 1980/81, kdy zaznamenal patnáct gólů, druhý nejvyšší počet v historii klubu mezi obránci v základní části.

Zároveň měl na svědomí i první „náhlou smrt“ ve sparťanských dějinách. To, když v rámci zatraktivnění občas předčasně rozhodnuté a tím pádem nudné soutěže, bylo zavedeno za nerozhodného stavu desetiminutové prodloužení. A po něm nájezdy. Na hrbolatém gottwaldovském ledě a hned v prvním kole nového ročníku, 26. září 1980, dosáhl rozdílové branky proti místnímu TJ v čase 62:57. Celkem nastřílel Hajdušek za Spartu 64 branek a odehrál 422 utkání. Ve čtyřech sezonách po sobě se chlubil stoprocentní docházkou!

Obránce, který s hokejem začínal opravdu pozdě, až v jedenácti letech, a také relativně brzo končil, se s pražským klubem rozloučil na jaře 1987. Neutekl, ani nebyl vyhozen. Nebyl důvod. Vykonával funkci kapitána, cítil se na vrcholu sil, ale chtěl zkusit něco jiného. Stále platilo, že hokejista může na angažmá do zahraničí až tehdy, bude-li starší třiceti let. Návdavkem nastoupí ke čtyřem stovkám ligových zápasů a bude majitelem medaile z mistrovství světa. Všechna kritéria splnil, z MS 1981 přivezl bronz, cesta za hranice všedních dnů se otevřela.

Měl rozjednán přestup do Bernu, ale potkal kamaráda z vojny, nechal se od něj přemluvit a nelitoval. V mnohem severnější štaci, v Norsku, prožil čtyři nejkrásnější roky života. Navázal i řadu užitečných kontaktů, které ovlivnily další mimohokejovou budoucnost. Z Hajduška se stal spoluzakladatel firmy, specializující se na skandinávský nábytek. Trénoval norský Trondheim. A začal si plnit klukovské sny. Tím, že pocházel z Kopřivnice, měl vřelý vztah k automobilům. Společně se sourozenci Zdeňkem a Jaromírem zrenovoval Tatru 603 B5 z roku pětašedesát, na které otec deset let závodil. Než vůz věnoval do muzea, objížděl s ním veteránské soutěže. Poté se účastnil vytrvalostních závodů na okruzích v mistrovství České a Slovenské republiky, i zónového mistrovství Evropy.