23. 4. 2018 Matěj Mayer

Tlačil: Cílem je vychovávat člověka-hokejistu

Jako hráč získal JAN TLAČIL titul se Spartou v roce 1990. Jako trenér vybojoval dva tituly s dorostem Českých Budějovic a spoustu zkušeností posbíral ve Francii, Švýcarsku i akademii v Salcburku. Naposledy trénoval v sezoně 2016/2017 Karlovy Vary a nyní je novým šéftrenérem sparťanské mládeže a také koučem juniorů. „Mým úkolem je, aby kluci chodili na stadion rádi a těšili se tam. Aby to nebyl žádný stres a cítili se v maximální pohodě,“ říká.

V minulé sezoně jste byl bez angažmá, co vás tedy nyní přivedlo právě do Sparty?
Není tak úplně pravda, že jsem byl bez angažmá. Já jsem nastoupil do Magnus ligy ve Francii (nejvyšší soutěž) do Chamonix. Ale podmínky, které tam byly, nebyly uspokojivé. Snažil jsem se je tedy zlepšit, aby byl tým schopný hrát v lize důstojnou roli. Bohužel se mi to nedařilo, a tak jsem se ještě před začátkem domluvil, že v těchto podmínkách pracovat nechci. Takže jsem angažmá v podstatě ukončil ještě dříve, než začalo. Pak jsem se věnoval zdokonalování ve vědomostech všeho druhu.

Čemu jste se tedy věnoval?
Absolvoval jsem počítačový kurz pro pokročilé ve všech možných počítačových systémech. Plus jsem se samozřejmě zaměřoval na rozvoj vědomostí ohledně trenéřiny a také na jazykové kompetence. Zkrátka jsem se minulou sezonu snažil připravit na to, abych mohl pokračovat v trenérské praxi.

Kdy jste poprvé začal uvažovat o angažmá ve Spartě?
Já jsem měl různé kontakty a shodou okolností jsem se dozvěděl, že Sparta uvažuje o přesunech a změnách trenérů. Nevěděl jsem, na jaké úrovni, ale pro mě je Sparta prostě Sparta, a tak jsem se ozval Petru Břízovi. Od jisté doby jsem sparťan a jak se říká: Z Prahy je na Hrad nejblíž.

Ve Spartě jste jako hráč odehrál dvě sezony zakončené ziskem titulu v roce 1990. Jak na to vzpomínáte?
Můj přestup do Sparty se zrodil přesně tak, jako tohle moje angažmá. Já jsem byl hráčem Českých Budějovic a současně studoval fakultu tělesné výchovy a sportu, ale v klubu mi řekli, že buď budu hrát hokej, nebo studovat. Když jsem se o tom dozvěděl, zrovna jsem jel na zkoušku k panu Wohlovi. Při zkoušce jsem měl splín a asi to na mě bylo poznat, a tak se mě pan doktor zeptal a já jsem mu všechno sdělil. Pavel Wohl zareagoval senzačně – vzal telefon a během deseti minut byl můj přesun do Sparty vyřízen. Tady jsem pak strávil dvě úžasné sezony zakončené titulem po 36 letech. Co se nepodařilo legendám, jako jsou Pavel Richter nebo Jirka Hrdina, to se podařilo nám. Takže jsem byl nesmírně šťastný a byl jsem v ráji v té chvíli, protože to bylo úžasné.

Proč jste tedy ze Sparty v roce 1990 odešel?
To byl přerod, kdy se otevřely hranice, a všichni utíkali na Západ. Tenkrát to byla velká euforie a každý chtěl odejít do zahraničí. Takže i já jsem měl touhu podívat se, jak vypadá hokej za hranicemi. Byla tam samozřejmě i ekonomická stránka věci, protože smlouvy, které byly u nás, se nedaly srovnat s těmi, které byly v zahraničí.

Proč jste zamířil právě do Kapfenbergeru, který hrál druhou rakouskou soutěž?
Před rokem 1990 chodilo do zahraničí třeba deset dvanáct hokejistů za rok. Když se otevřely hranice, tak jich šlo řekněme 300. Takže byl všude velký přetlak a roli hrály limity pro cizince. My jsme byly takové oběti – vrhli se na nás různí agenti, kteří nám zařizovali zahraniční angažmá. Pochopitelně jsme z toho byli vykulení, nikdo to neznal. Původně jsem měl jít do Norska, ale všechno to na poslední chvíli zkrachovalo, protože to asi nebylo seriózně připravené. Pak to tedy padlo a objevila se na poslední chvíli možnost jít do Rakouska do Kapfenbergeru, který měl ambice postoupit do tamní nejvyšší soutěže. Takže jsem tam odešel, ale bohužel mi asi v pátém utkání přetrhli vaz v koleni a zbytek sezony jsem promarodil.

Je důležité poznat, jak vše funguje. Organizace Sparty šlape výborně

Mluvil jste o tom, že vám Sparta přirostla k srdci. Nechtěl jste se poté vrátit?
Náznaky, že bych se z Kapfenburgeru ještě vrátil zpátky do Sparty, tam opravdu byly. V té době ale i kapitán Honza Reindl odešel do Francie do Epinalu a začal mě lanařit, abych šel za ním. Já jsem se nechal přemluvit, ale neodešel jsem přímo za ním, ale do Besançonu, což bylo ve Francii kousek vedle.

Teď jste po letech zpět ve Spartě. Naskočil jste rovnou do procesu a trénoval jste starší dorost na Memoriálu Jana Marka. Jak ho hodnotíte?
Pro mě bylo důležité hned poznat, jak to tady funguje. Myslím, že organizace Sparty šlape výborně. Chtěl jsem poznat hráče ještě v akci na ledě, protože letní příprava trvá nějaké dva měsíce a hráči reagují jinak. Jsem rád, že jsem se mohl hned zapojit. Měl jsem výhodu i v tom, že se mnou koučoval Franta Ptáček. To je taky sparťan tělem i duší, kterého jsem trénoval, když působil v Budějovicích, takže jsme se dobře znali a byl jsem rád, že s ním můžu stát na lavičce. Memoriál byl strašně těžký turnaj, kdy se během tří dnů odehraje šest zápasů. Navíc proti nám hrály opravdu špičkové týmy z Evropy.

5/4
Jan Tlačil dovedl v letech 1999 a 2000 českobudějovický dorost dvakrát k titulu. Pět hráčů se později prosadilo v NHL (Barinka, M. Michálek, Nedorost, F. Novák a Novotný) a čtyři si zahráli na ZOH (Barinka, M. Michálek, Novotný a Vondrka).

Jak jste byl tedy spokojen s výkonem sparťanského mužstva, které získalo stříbrné medaile?
Bylo to fantastické. I když jsme nastupovali do turnaje s oslabenou sestavou – dost hráčů bylo na soustředění národních týmů, další kluci byli zranění. Někteří útočníci dokonce hráli na postu beka. Jak už jsem říkal – byly to opravdu těžké zápasy, zvlášť takto po sezoně. Šli jsme do toho s malou skupinkou, která prokázala obrovskou odolnost a vůli po vítězství. Mě fascinoval obrovský průměr vstřelených gólů na zápas, skoro všechno nám padalo do brány. To se nevidí. Klukům všechno vycházelo, a když nepočítám finále, tak jsme v každém zápase dali minimálně šest gólů.

Na memoriálu jste trénoval řadu hráčů, které budete mít příští sezonu v juniorech. Zaujala vás už nyní nějaká jména?
Spíš jsem se zatím díval a seznamoval s hráči a prostředím. Informace jsem sháněl od Pavla Gefferta a Franty Ptáčka, kteří mi říkali, co a jak. Ale samozřejmě jsou hráči, kteří mě hned upoutali. Třeba Fero Gajdoš, obránce, který si nenechá nic líbit. Podal hezký výkon a neskutečně mu to tam padalo. Potom Patrik Prymula a jeho tah na branku. Ale byli to i ostatní. Tohle jsou hráči, u kterých už si pamatuju jména. (úsměv) Všichni kluci ale odehráli turnaj velice dobře.

Nedávno došlo k velké reorganizaci mládežnických soutěží, v rámci níž se junioři v podstatě spojili se starším dorostem. V juniorech budou ročníky 2000 až 2002 a hráči ročníku 1999 byli odstřiženi. Jak se na to díváte?
Nový model tady je a uvidíme, co nám přinese. Mně se ale nelíbí, a řeknu vám proč: Moje zkušenost je taková, že hráči se během prvního roku v juniorech teprve adaptují. Je to logické, jako je skok mezi juniorskou soutěží a extraligou, tak je skok i mezi dorostem a juniorkou. Já chci hráčům ročníku 1999 u nás zaručit aspoň to, že s námi budou pokračovat v tréninkovém procesu až do konce června. Jsou to kluci, kteří jsou třeba z daleka, mají tady školy a najednou nemají kde hrát. My je ale bereme jako naše.

Co si v roli šéftrenéra mládeže Sparty kladete za cíl?
Chci, aby naším cílem bylo vychovávat člověka-hokejistu, člověka-sportovce. Tak jako má fotbalová Barcelona krédo, že vychovává především člověka a teprve pak fotbalistu. Tohle si myslím, že by mělo být i naším cílem a filozofií. Podle mě je důležité zdůraznit, že ne všichni mohou být hokejisti, ale všichni mohou být lidé, kteří prošli systémem, který je obohatil a připravil na život. Mým úkolem je, aby kluci chodili na stadion rádi a těšili se tam. Aby to nebyl žádný stres a cítili se v maximální pohodě.

Máte tedy nějakou vizi, kam sparťanskou akademii posunout?
V prvním řadě bych chtěl říct, že mládež na Spartě funguje podle mého názoru v posledních letech velmi dobře. Vždyť za čtyři roky byla dvakrát vyhlášena nejlepší akademií u nás. A v tomto hodnocení se nezohledňují jen výsledky na ledě, ale třeba i prospěch hráčů ve škole, což je věc, na kterou chci klást důraz. Rád bych ovšem dosáhl toho, aby akademie Sparty Praha byla nejlepší v Evropě. Já jsem poznal akademii v Salcburku, která je postavena ekonomicky neskutečně vysoko. Tam asi nedosáhneme. Chtěl bych ale, abychom se jim vyrovnali kvalitou naší práce. To je další věc, kterou bych do toho já rád přinesl.

Díky humoru a pozitivnímu přístupu jsou hráči dobře naladěni

V salcburské akademii jste pracoval dvě sezony (2014–2016). Jaké jsou největší rozdíly oproti českým podmínkám?
Pracuje se hodně a nesmírně kvalitně. Když třeba potřebujete specialistu na bruslení vzad, tak zvednete telefon a přijede specialista ze Švédska, který učí bruslit hráče pozadu. Všechno je centralizované a akademie zkrátka žije odděleným životem. Hráči tam mají zajištěné všechno, co potřebují. Od bydlení, jídla a někteří se tam dokonce doučují. Na všechno je dostatek času a s ničím tam není problém. V tomhle směru je tamní akademie výjimečná, protože je prostor na cokoliv. U nás by tohle asi nešlo – máme školství postavené trochu jinak, hráči dojíždí a nejsou ubytovaní v blízkosti stadionu.

Mluvil jste o pozitivním přístupu. Myslíte, že právě to českému prostředí chybí?
Řeknu vám to takhle. Posílal jsem svému kamarádovi z Neuchâtelu výsledek zápasu z memoriálu: Sparta–Davos 6:2. On mi pak volal zpět a říkal mi: „Hlavně buď pozitivní na tuhle generaci.“ Jsem rád, že jsem v tomhle zajedno i s Frantou Ptáčkem. Kluci musí cítit, že mají v trenérovi maximální důvěru. Že to není žádný šílenec, který jim bude nadávat a trestat za to, že udělají chybu. To se mi v praxi mnohokrát osvědčilo. Díky humoru a pozitivnímu přístupu jsou hráči dobře naladěni, uvolnění a lépe se jim hraje. Když jsem trénoval v Českých Budějovicích dorost, tak jsme měli s hráči takovou srandu, že když už měli tréninku plné zuby – protože já jsem náročný trenér – tak jsem se jich ptal: „Kluci, bylo toho hodně, nebo tak akorát?“ A oni věděli, že nesmí odpovědět, že toho bylo hodně a jsou unavení. Když řekli, že je toho tak akorát, věděl jsem, že už je to maximum.

4
Ve čtyřech zahraničních klubech trénoval Jan Tlačil. Ve Švýcarsku působil v Bernu, Ambrì-Piotta a Ajoie, ve Francii pak v klubu Asnières.

A co zkušenosti z dalších zemí? Dlouho jste působil především ve Švýcarsku…
Tam jsou hráči hrozně pracovití a vnímaví. Hodně se k nim dostávají aktuální trendy z Kanady a oni mají takovou povahu, že začnou nové věci hned zkoušet. Nemají sice takovou naši přirozenou kreativitu, ale pracovitostí to dohání. Mají to vydrilované. U nás trvá přenos informací hrozně dlouho. My máme pořád ten náš český hokej.

A to je špatně?
Neříkám, že je to špatně, ale je třeba, abychom ho rozvíjeli správným způsobem. Švýcarům ta zarputilost kolikrát proti nám stačí. Já jsem byl teď hrozně šťastný, když jsme je v Příbrami dvakrát porazili. Když jsem působil ve Švýcarsku a Češi s jejich reprezentací prohráli, tak jsem narazil na řeči typu: „Co nás tady chce učit ten Čech, když je porážíme?“ Proto mám tuhle obrovskou vnitřní motivaci. Podobné to bylo teď na memoriálu, kde mi udělalo velkou radost, že jsme dali Curychu devět gólů v semifinále. Češi to berou tak, že to byl jenom přátelák, ale v ostatních zemích je to hodně sledované a podle toho na české hráče i trenéry nahlíží.

Co ještě funguje ve Švýcarsku jinak?
Další nedostatek u nás vidím v mentální přípravě. Například můj syn, když hrál v Bernu, měl mentální přípravu, která se týkala jak zápasu, tak chování hráče k trenérovi. Když ve Švýcarsku trenér něco řekne, hráč odpoví jen: „Ja, natürlich.“ Neexistuje, že by někdo zpochybnil, co řekne trenér. Ale nastanou tam třeba situace, kdy hráč volá trenérovi a říká: „Trenére, já nechci jít na trénink, protože strašně chci jít s klukama do kina.“ Český hráč by se vymluvil na nemoc, oni v sobě mají tuhle přímočarost. Ale víte co? Švýcar druhý den přijde na trénink a odmaká ho na 110 procent.

Když chcete něco řídit, musíte s tím mít vlastní zkušenosti

V čem dalším podle vás český hokej zaostává?
Velký problém je třeba v přesnosti přihrávek. Jak se máme zlepšovat, když hráč přihraje dvacetkrát za zápas a z toho pětkrát špatně? My říkáme, že nám nejdou přesilovky. Ale hlavní problém je v tom, že si nejsme schopni dát tři přihrávky přes střed hřiště do hokejky, a tlak na hráče při přesilovce to ještě zhoršuje. Kolabuje nám to na tom základním. Typický příklad byla letošní olympiáda v Pchjongčchangu. Kdo si v tu chvíli přepnul na NHL, tak musel vidět neskutečný rozdíl i ve zpracování puků a i v celkové kvalitě.

Ví se o vás, že se stále udržujete v kondici a některé cviky provádíte společně s hráči. Stále to platí?
Platí to! A já jsem šťastný, že tady ve Spartě se mnou chodí cvičit Franta Ptáček. Já jsem ze školy od pánů Luďka Bukače, Vladimíra Kostky a Pavla Wohla, kteří mě učili, že není možné stát a mít v puse cigaretu, v ruce půllitr a chtít po hráčích, aby makali. Tak to prostě nejde. Trenér by měl být pro hráče obraz. Když chcete něco řídit, musíte vědět z vlastní zkušenosti, jak to funguje, jak co bolí a nebolí. Myslím si, že to hráči dokáží ocenit. Rozhodně se tomu nebráním a budu se zapojovat, jak mi to zdravotní stav dovolí. Moje kolena už jsou přece jen z hokeje značně opotřebovaná.

Při návratu do Sparty jste se potkal kromě Františka Ptáčka i s řadou bývalých spoluhráčů či svých následovníků z pozdějších týmů…
Je to tak. To se mi na Spartě moc líbí, že dává šanci svým bývalým hráčům na trenérských pozicích. K tomu je tu řada mladých ambiciózních absolventů FTVS se vztahem ke Spartě a myslím si, že v tomto ohledu je realizační tým mládeže opravdu velmi dobře poskládaný. Vždyť hráči jako Žemlička, Kročák, Zelenka nebo Geffert tady psali dějiny. Tak kdo jiný by měl učit nové sparťany, jak se má hrát za tenhle klub?

Co ještě jste shledal při prvním seznámení se sparťanskou organizací?
Dobré vedení mládeže a úspěchy v rámci akademie už jsem zmínil. Líbí se mi i na české poměry, řekněme, novátorské projekty jako hokejová střelnice v útrobách haly, nastavený systém stravování pro děti, kteří dojíždějí nebo nemají možnost mít pravidelný příjem, veškeré projekty v čele s Letní hokejovou školou a další akce od náboru až po schůzky s rodiči. Existuje i sparťanský kodex, jehož dodržování beru jako základ pro správné fungování klubu.

Jak bude vypadat nejbližší program juniorského mužstva, které budete trénovat?
V tomhle jsem maximální detailista, takže všechno už je naplánované. Letní příprava začne 30. dubna. Plánuju si projít stromovku a podívat se, jak se změnila od doby, co jsem v ní před 27 lety běhal já. Hodně budeme využívat i halu, kde máme veškeré vybavení. Jde tedy hlavně o to, abychom dokázali tréninky přizpůsobit tak, aby kluci stíhali školu.

×
Dnes v 16:00 | Muži
HC Sparta Praha
HC Dynamo Pardubice
AKTUÁLNĚ NA HCSPARTA.CZ

Domácí série pokračuje, přijedou Pardubice

Krupp: Pořád je spousta prostoru na zlepšení

Jurčina: Umím přitvrdit a být platný v oslabení

Třináctý ročník Sparťanské krve se blíží!