Cesta do zámoří? Chtěl jsem si zkusit, co vydržím
Vaše hokejová kariéra startovala na Spartě nebo začátky jste prožíval v jiném klubu? Vzpomenete si, v kolika letech to bylo? Pamatujete si na svůj první hokejový zápas?
Hokejovou kariéru jsem zahájil na Spartě asi v pěti letech. První hokejový zápas si pamatuju moc dobře. Tehdy jsme jeli do Třemošné místo kluků ročníku 1997 a hráli proti o rok starším hráčům. Dostali jsme nakládačku a dnes na to s úsměvem vzpomínám. (úsměv)
Čím na vás tehdy hra s kotoučem zapůsobila? Váhal jste, jestli třeba nezkusit nějaký jiný sport?
Rodiče vedli mě i bráchu ke všem sportům, ale hokejku jsem bral do rukou, jakmile jsem začal chodit. Hokej mě vždy bavil více, protože jsem byl v kolektivu stejně nadšených a zapálených kluků. Jsem rád, že jsem ho začal hrát, naplňuje mě a hodně baví.
Věkově ještě můžete hrát za juniorku, nyní se vám ale už podařilo zahrát si za A-tým. Jaké to pro vás bylo? Říkal jste si během utkání něco, co musíte dodržovat?
Už jsem si prožil nějaké tréninky s A-týmem a moc jsem si je užil. Je to úžasný pocit mít na sobě jeho dres. Myslím si, že jsme odehráli dobrý zápas, škoda, že to nevyšlo. Ale byl to super pocit zahrát si v O2 areně, doufám, že ještě budu mít to štěstí. Říkal jsem si, že prostě musím hrát pořád naplno, neprojíždět kolem protihráčů jen se zataženou hokejkou, prostě tělo na tělo, sprint, střídat... Takhle jsem se snažil jet, co to šlo.
Byl jste ze začátku trochu nervózní? Co jste prožíval, když jste mohl sedět v jedné kabině například s Jaroslavem Hlinkou, který má zkušeností na rozdávání?
Samozřejmě byl. Nervozita k tomu patří, ale po prvním střídání to ze mě spadlo. Sedět v jedné kabině s Jardou, to je paráda. Všem nám mladým hráčům pořád radil a my jsme se ho snažili poslouchat. Tyto rady od takto zkušeného hráče si samozřejmě beru k srdci. Jsem hrozně rád, že jsem si o tom mohl s ním popovídat.
V utkání jste nebyl jediným mladým nováčkem, za áčko nastoupil také Martin Jandus. Cítil jste to jako výhodu?
S Martinem jsme spolu hráli, jsme na sebe zvyklí, takže jsme věděli, co od sebe čekat. Ale myslím si, že v tomto hokeji to nehraje žádnou roli a všichni jsou si stejně rovni. Je to hlavně o tom, kdo jak bruslí a jaký má tah do branky.
Ve svých 19 letech se můžete chlubit bohatou sbírkou zkušeností ze zámoří, které jen tak někdo z vašich vrstevníků nemá...
Ano, to je pravda. Moc si toho vážím. Rok jsem strávil v Kanadě na střední škole Stanstead College, kde kromě hokeje jsem také studoval 11. ročník kanadské střední školy. Další rok jsem strávil v Americe v New Jersey v juniorském týmu New Jersey Hitmen.
Za oceán jste se vydal v poměrně mladém věku, čímž před vámi stálo asi nejtěžší rozhodnutí v kariéře. Nebál jste se trochu, že budete daleko od své rodiny?
Určité obavy jsem samozřejmě měl, ale chtěl jsem si vyzkoušet, co zvládnu sám bez pomoci rodiny. A také jsem si chtěl vyzkoušet severoamerický styl hokeje a naučit se dobře angličtinu.
V sezoně 2015/2016 jste se tak poprvé vydal okusit zámořský styl hokeje, kde jste prožil skvělý ročník s počtem 33 získaných bodů. Zdá se, že jste se do nového prostředí adaptoval velice dobře...
Za Stanstead jsem hrál soutěž MPHL (soutěž středních škol), kde se mi docela dařilo, ale výsledek mohl být ještě lepší, kdyby nebylo zranění. Teď s odstupem času to ale hodnotím velmi pozitivně.
Ještě před vaším příchodem do Stanstead College působil v týmu také obránce Filip Dušek. Byl to jeden z důvodů, který hrál při vašem rozhodování určitou roli?
Jasně. S Filipem se známe a měl jsem od něj dost informací, takže když jsem přicházel, věděl jsem, do čeho jdu. Při rozhodování hrálo roli i to, že bych tam nebyl jako Čech sám.
Vašich výkonů si rovněž všimli reprezentační trenéři, kteří vás nominovali na prestižní turnaj Memoriál Ivana Hlinky v roce 2015. Bral jste to jako ocenění za tvrdou dřinu na klubové úrovni?
Bral jsem to nejen jako ocenění za tvrdou práci na klubové úrovni, ale též jako obrovskou čest mít možnost reprezentovat Českou republiku na takové události. Někdy bych si to chtěl znovu zopakovat a svými výkony bych na sebe chtěl opět upozornit.
Tento turnaj si brzy svou kvalitou získal přízeň u řady sportovních fanoušků a hokejoví experti ho později začali považovat za neoficiální mistrovství světa osmnáctek. Jak jste to vnímal vy z pohledu hráče na ledě?
Vysoká kvalita všech týmů, obrovské nasazení na ledě, velký zájem ze strany fanoušků. Nejlepší zážitek byl, když si nás fanoušci po zápase odchytli a chtěli naše podpisy. To bylo fakt něco neuvěřitelného. Měli jsme výborný tým, ale bohužel chybělo štěstí, abychom dosáhli na medailové pozice.
Po vydařené sezoně z osobního hlediska jste přestoupil do USPHL Premier, jmenovitě do týmu New Jersey Hitmen, kde jste měl už dokonce o tři roky starší spoluhráče. Bylo to pro vás snazší, nebo naopak?
Když jsem řešil další sezonu, využil jsem nabídky týmu New Jersey Hitmen, který několik let po sobě získal titul. Tým byl postaven hlavně na hráčích ročníku 1996 a taky všichni soupeři byli starší. Úroveň byla výborná a bylo velmi těžké se prosadit. V úvodu se mi dařilo a po prvních deseti utkáních jsem byl na čele kanadského bodování celé soutěže. Poté jsem bohužel utrpěl otřes mozku, měl herní výpadek a už jsem se do konce sezony nedostal zpět do původní herní pohody. Zkušenosti z předešlého ročníku mi hodně pomohly.
Jak jste se vůbec popasoval s angličtinou?
Myslel jsem si, že po letech angličtiny ve škole to bude v pohodě, ale to jsem se mýlil. S klukama v šatně to nebyl takový problém, ale pak, když mi začala škola, to byl mazec. Například v ekonomii jsem byl první tři měsíce ztracen. Po novém roce se vše zlomilo. Teď si radši pustím filmy v angličtině než v češtině. (směje se)
Byla se za vámi někdy podívat také rodina?
Byla. Měl jsem jednu návštěvu v Kanadě a jednu v Americe. Část přiletěla na turnaj do Toronta a ta druhá, když jsem měl týden prázdnin. Měli jsme možnost navštívit zápasy NHL, ale také jsme využili volna k cestování mimo hokejové stadiony. Nejvíce se mi líbil New York a Ottawa.
Stihl jste vůbec ve svém nabitém programu za oceánem sledovat svého mladšího bratra Ondřeje, jak si na Spartě vede?
Ano, Ondru jsem sledoval a hodně jsme spolu komunikovali. Navzájem jsme si drželi palce. Hlavně jsem ho sledoval a povzbuzoval v cestě za dalším titulem Mistrů České republiky v kategorii mladšího dorostu.
Při mém návratu do Čech byla Sparta jasná volba
Tímto vaše zámořská mise skončila a vrátil jste se zpět do pražského velkoklubu. Proč jste upřednostnil návrat do Evropy? Při vašem návratu připadla v úvahu pouze Sparta?
Pro můj návrat rozhodly dvě věci. Dodělat střední školu v Čechách a zakončit ji maturitou, a poté chuť zahrát si opět se spoluhráči, se kterými jsem strávil většinu mého hokejového života. Při návratu zpět jsem ani o jiném týmu než o Spartě neuvažoval.
Když porovnáte zámořský hokej a ten evropský, v čem vidíte největší rozdíly?
Rozdílů je více, ale ten hlavní je ve velikosti hřiště. Je to hokej nahoru a dolu s více osobními souboji a v mnohem větší rychlosti. Každá sebemenší chyba je hned potrestaná. Další rozdíl je v mentalitě hráčů. Všechno dělají na 120 procent a v trénincích nejsou žádnou výjimkou i bitky mezi spoluhráči. V kabině se pak na vše zapomene.
Když zpětně zavzpomínáte, prožil jste v zámoří nějaký zážitek, který byl výjimečný?
Těch zážitků bylo více. Budu jmenovat ty mimo můj hokej. První byl určitě zápas Montreal Canadiens, kde jsem měl možnost vidět jak na ledě tak osobně Tomáše Plekance. To bylo neskutečné. Druhým zážitkem byl Prom, což je vlastně náš maturitní ples. A třetí zážitek byl dvoudenní výlet do hor s mým kamarádem z Toronta, který miluje jízdu ve volném terénu. Měl jsem možnost to také vyzkoušet. Až na těch -30 stupňů to bylo super. (smích)
Po comebacku do Čech jste se mohl sám pochválit za dobře odvedenou práci. Jelikož se vám takto dařilo, neuvažoval jste přeci jen ještě zvýšit laťku na vyšší level?
Měl jsem nabídky hrát jak v Americe, tak v Evropě, ale rozhodujícím faktorem byla nutnost účasti ve škole v maturitním ročníku. Myšlenku o vyšším levelu jsem pro tento rok musel odložit, bohužel. Ale stále na sobě pracuji, abych se stále zlepšoval.
S bratrem Ondřejem Pšeničkou jste si zahráli spolu v juniorce. Probírali jste to před zápasem, že nastoupíte v jednom týmu?
Jojo, hodně jsme si to užili, bylo to super. Před zápasem jsme to probírali a moc jsme se těšili. Dokonce jsme promýšleli některé situace a signály. (usmívá se)
Vaše bratská spolupráce vyvrcholila v utkání s Jihlavou, kdy vám Ondřej úspěšně předal puk a vy jste ho poslal za soupeřova brankáře. Jako služebně zkušenější, pochválil jste ho?
Jasně, že pochválil! Ale ještě lépe se nám spolu dařilo na zápasech na Moravě. Byl to super zážitek si spolu zahrát. Doufám, že to nebylo naposledy.
Celému juniorskému týmu se nyní začalo dařit, naposledy jste doma deklasovali Kometu Brno vysoko 6:0. Přistupujete k tomu tak, že se snažíte předávat svoje zkušenosti vašim spoluhráčům?
Všichni se snaží, abychom jako tým uspěli. Jsem rád, že svými góly mohu týmu pomoci. Naším cílem je probojovat se do play off a tam udělat co nejlepší výsledek. Nejdůležitější je, že jsme se dokázali semknout jako tým. Musíme v tom jedině pokračovat.
V kanadském bodování jste na prvním místě, chvíli vás vystřídal na čele produktivity útočník Tomáš Jandus. Soupeříte spolu, kdo nasbírá za sezonu více bodů?
Určitě to není soupeření, takhle to vidím já. Hrajeme spolu v jednom útoku a vše podřizujeme úspěchu týmu. Není důležité, kdo gól dá a kdo nahraje, ale to, jestli je na konci výhra.
FOTO: Juliana Zash; archiv Tomáše Pšeničky
