Davide, před třemi lety jste pověsil brusle na hřebík a vydal se na dráhu trenéra. Považujete to za správné rozhodnutí? Určitě ano! Můžu to hodnotit jen pozitivně, protože mě trénování baví a naplňuje. Samozřejmě se snažím vzdělávat a posouvat se dál.
Existuje nějaká možnost, že byste svou profesionální kariéru obnovil, nebo už se jedná o definitivní konec? Tohle je definitivní rozhodnutí. Profesionálně už hokej hrát nebudu, protože bych se nedokázal dostat na svou úroveň, kterou jsem měl. Nemělo by to smysl.
Jako drtivá většina trenérů jste začal u mládeže. Pomohla Vám v začátcích trénování a k získání respektu úspěšná kariéra hráče? Trochu to člověku pomůže. Kdo hokej hrával, tak pro to má trošku cit. Hru dokážete vnímat také z pohledu hráče, dokážete se vžít do jeho pozice a porozumět mu. Kluci ale musí vidět, že tomu rozumíte a neříkáte hovadiny. Profesionální kariéra nezaručuje, že pak všemu rozumíte jako trenér, protože hokej z pohledu kouče je trochu rozdílný.
Velkou výhodou musí být to, že v juniorce děláte asistenta zkušenému Pavlu Geffertovi. Jak se Vám s ním spolupracuje? S Pavlem jsem spolupracoval už ve svých začátcích. U juniorů je to naše druhá spolupráce a musím říct, že dostávám hodně prostoru. Máme to rozdělené zhruba půl na půl s tím, že já mám na starosti obránce a on útočníky. Tato spolupráce je super v tom, že se Pavel nebojí dát asistentům prostor na práci. Navzájem se respektujeme.
- David Kočí
Mládežnický hokej je v mnoha ohledech rozdílný, ale zejména juniorka už bývá takovým osamoceným ostrovem mezi dospělým a mládežnickým hokejem. Vnímáte to tak? Od mladšího dorostu až po juniorku jsou tréninky podobné jako u dospělých, ale v něčem to přece jen rozdílné je. V mladším dorostu se soustředíte zejména na herní dovednosti a později už se více zaměřujete na taktiku. Dovednosti samozřejmě trénujete také s juniory, ale už je to více svázané taktikou, zatímco mladší dorostence necháváte více hrát. V juniorce už musíte hráče připravit také mentálně, aby měli správný přístup. Kluci jsou ve věku, kdy se třeba tolik nesoustředí a my je musíme naučit, aby k tréninkům přistupovali zodpovědně a byli připravení na velký hokej.
V minulé sezoně se všechny mládežnické týmy Sparty prezentovaly svižným hokejem, ke kterému přidaly i trochu důraznosti. Byla právě tvrdost jedním z důvodů, proč jste dostal u sparťanských mládežníků prostor? O tvrdosti to tolik není, soustředíme se hlavně na bruslení a plné nasazení. Nemyslím si, že by mě k týmu brali kvůli tvrdosti. Mám za sebou nějaké zajímavé zkušenosti, které můžu klukům předat. Já si toho vážím, protože sparťanská mládež je českou špičkou.
Během juniorských zápasů se to ovšem někdy semele. Nechodí za Vámi kluci pro rady, jak se ohánět pěstmi, když na to dojde? Občas se samozřejmě zeptají. My se ale na bitky nesoustředíme, dvakrát za rok jim něco poradíte a ukážete, ale je to opravdu výjimečně a spíš se tomu zasmějeme. Jestli to potom použijí, to už je jen na nich. Nezakládáme si na tom, aby se kluci prali, protože to vyplyne ze hry a ani nepovažujeme za podstatné, jestli hráč bitku vyhraje, nebo ne.
Hodně trenérů přiznává, že má hokej v hlavě více, než v dobách aktivní kariéry. Máte to stejně? O hokeji přemýšlím hodně, ale to jsem přemýšlel i jako hráč. Jako trenér trávíte na zimním stadionu více času, protože to je normální běžná práce. Jako hráč tam trávíte pár hodin, naopak život trenéra je na stadionu trochu delší. Musíte si trénink připravit, potom musí proběhnout a po tréninku si uděláte další práci. Není to ale žádný extrémní rozdíl.
Během své kariéry jste jako asistent působil u obou dorostů a v aktuální sezoně se budete pohybovat na lavičce juniorů. Kam se chcete posunout dál? Lákali by mě chlapi, ale je mi teprve pětatřicet a mám na to ještě čas. Dodělávám si licenci A, takže bych chtěl příští sezonu trénovat některý mládežnický tým a získat nové zkušenosti. Když bude možnost se posouvat výš, budu za to rád. K áčku bych šel časem samozřejmě rád, ale všechno vyplyne z práce, kterou do té doby odvedete.
Inspirujete se u některého z kolegů? Občas se člověk podívá na nějaké dokumenty, nebo si něco přečte. Žádný trenérský vzor ale nemám. Nemám ani žádný specifický styl trénování, člověk se snaží zachytit, co se mu líbí. Chodím koukat na tréninky áčka, na seminářích si skládám dohromady různé myšlenky, které mě zaujmou. Myslím si, že takhle to má řada trenérů.
Po návratu ze Světového poháru juniorů se definitivně rozjede extraligová sezona. Sparta se nemusí bát toho, že by její zápasy byly bez emocí, protože ji chce každý porazit i na této úrovni. Těšíte se? Jasně! V tom je Sparta specifická. Žádný tým nemá takové renomé, aby proti němu všichni hráli na sto procent. Pro nás všechny to je skvělý, mně to rozhodně nevadí a naopak jsem za to rád. Od hráčů se očekává daleko více, než třeba v jiných klubech.
