7. 11. 2018 Marek Táborský

Trenéři dětí: Chce to více dědečků a babiček

Už přes deset let pod jejich dohledem vyrůstají ti nejmenší sparťanští hokejisté. Zkušení trenéři VÍTĚZSLAV ZIKMUND a LIBOR PLAČEK si práci s nejmenším dětmi nemohou vynachválit. "Občas je ale třeba přitvrdit, jinak by začala absolutní anarchie. Musí vědět, že když už trenér zařve, musí poslechnout. A pochopit, že křikem a povzbuzováním jim vlastně dáváme najevo, že je máme rádi a máme zájem, aby se zlepšovali," říká Zikmund.

Co vás přivedlo k tomu trénovat nejmladší hokejovou kategorii?
Libor: Nastoupil jsem hned ještě za studia na FTVS, nejdřív jsem trénoval brankáře, prcky mám až od aktuální sezony. Vždy jsem se ale kolem dětí motal, vnímal, jak kolegové vedou tréninky různých tříd. Nejdůležitější je malé děti posouvat dál, mít návaznost, nastavenou koncepci.
Víťa: Je mi už pětasedmdesát, takže mě k tomu vedly hlavně vzpomínky na mládí. Chvíli jsem se v minulosti živil jako učitel lyžování. Narodily se mi dvě dcery, tak jsem si počkal až na vnuky, které jsem si „zatknul“. Jsem myšlenkami pořád puberťák. Starší měl být lyžař, chtěl jsem se odstěhovat do Krkonoš, kde bych ho učil lyžovat od podzimu do jara. Doma mi to ale samozřejmě neprošlo, měli mě za blázna. Tak jsem jel koupit kolečkové brusle a pak začal trénovat vnuky na Štvanici. Vyprdnul jsem se na učitelství a začal pracovat na Spartě.

Uržet si pozornost malých dětí je často o nervy. Mládnete s dětmi, nebo vám z nich naopak šediví vlasy?
Libor: Jak kdy (smích). Disciplína musí být, kluci a holky si na ni musí zvykat odmala, aby s nimi trenéři ve vyšších kategoriích neměli problémy a tolik práce. Děti jsou občas šíleně roztěkané, na zabití, druhý den na tréninku ale většinou překvapí. Musíme je ale pořád brát jako děti a spoustu věcí jim odpustit.
Víťa: Musíte to mít jako drogu. Když vidíte na ledě i čtyřleté děti ve výstroji, považujete je za sobě rovné. Občas je ale třeba přitvrdit, jinak by začala absolutní anarchie. Musí vědět, že když už trenér zařve, musí poslechnout. A pochopit, že křikem a povzbuzováním jim vlastně dáváme najevo, že je máme rádi a máme zájem, aby se zlepšovali.

Vzpomínáte si, čím vám děti naposledy vyrazily dech?
Libor: Nedávno mě při zápase dostali při zápase tři kluci. Nepatří k nejlepším, ale ohromně bojovali. Co neuměli, dohnali zarputilostí. Vybavuju si taky moment ze soustředění, kdy jsme trénovali souboje a po jednom z nich si dva ťukli pěstičkou úplně stejně, jako to dělají dospěláci. Dobrej souboj! Z toho mi spadla brada.
Víťa: Už ve druhé třídě se mezi sebou baví podobně jako junioři. Teď za mnou přijel sedmiletý klučík a říká mi: „Víťo, mám nový brusle, jdou mi blbě brzdy, mám je blbě nabroušený!“

Mají to i malí sparťanští hokejisté na hřištích soupeře těžké jako A-tým?
Víťa: Jakmile vyjedeme ven, rodiče soupeřů nám začínají nadávat. Rivalitu vytváří jen rodiče. Děti to bohužel vnímají, ale časem proti tomu začnou být odolní a naopak je to posílí.

Budujete u nich vztah ke Spartě?
Víťa: Jasně! Před zápasem si třeba zakřičíme pokřik, kdy mi odpovídají na barvy našeho klubu.  „Modrá! Je dobrá! Žlutá! Je krutá! Rudá! To je naše krev! Naše krev je Sparta!“ V žádném případě je ale neučíme žádné nadávky.
Libor: Kluky ale není třeba nic učit. Vycítí to sami. Jsou rádi, že mají na sebou dres s velkým „S“, uvědomují si, za koho hrají. Když jim na střídačce řeknu: „Jste sparťani, tak bojujte!“ - opravdu to funguje. Mají to v sobě.
Víťa: Hokej se pro ně postupně stane drogou. Jednomu klukovi jsem v legraci řekl, že nové brusle nemá nahřívat v troubě, ale má si je dát na nohy a ohřát si je na nohou v posteli, aby mu padly. Druhý den přišla maminka, že má doma roztrhané prostěradlo, že kluk chce spát v bruslích.

Za nejmenší hokejisty platí rodiče na Spartě jen 500 korun měsíčně, což odpovídá cenám za jednoduché kroužky. Dětí na hokeji ale oproti minulosti ubylo.  
Libor: Je to tak, je méně dětí a více možností, než tomu bylo dříve.  Když jsem začínal, bývalo nás v přípravce až šedesát. Dnes jsme lehce nad polovinou.
Víťa: Být předsedou vlády, nařídil bych všem důchodcům, že práci zabalí hned v důchodu a budou se starat o své vnuky! Největší problém v Praze je totiž dostat děti na sportoviště, pokud ho nemají přímo za domem. Před padesáti lety došli mladí hráči klidně pěšky ze Žižkova na Štvanici. Ale pusťte dnes sedmileté dítě, aby dojelo tramvají ke stadionu. Budete mít strach, aby ho nějaký blázen po cestě nepřejel. Právě dědečkové a babičky mohou děti odlákat od počítačů a vést je k aktivitě, třeba právě na Spartě.

Do kdy musí být tréninky především hrou?
Libor: Alespoň do třetí, čtvrté třídy.
Víťa: Dál už se dělají hlavně hokejová cvičení. Do té doby se musí děti hokejem hlavně bavit, hrát nějakou hru, blbnout na ledě.

Na Spartě hraje i několik dívek. Jak snáší atmosféru spíše chlapeckého kolektivu?
Libor: Úplně normálně. Tráví s klukama hodně času, trénují spolu odmala, od přípravky. Berou je stejně jako úplně jiné kluky a spoluhráče.
Víťa: Kluci jim nic nedarují. Dívenka má totiž většinou staršího bráchu, co už ji vycvičil. Hokej znají většinou z domova. Holky jsou navíc většinou strašně šikovný.

Kdy se dá u dětí rozpoznat talent?
Libor: V přípravce, první a druhé třídě to nejde. Znám spoustu případů, kdy byli kluci ve třetí, čtvrté třídě mezi nejhoršími a v průběhu let ostatní dotahovali a nakonec to dotáhli nejdál.
Víťa: U některých ale rozpoznáte v očích zápal. Když mu jiskří, je větší předpoklad, že to dotáhnou alespoň do juniorů.

AKTUÁLNĚ NA HCSPARTA.CZ

Doprava zdarma ve Fanshopu HC Sparta Praha!

Sledge hokejisté v sobotu hostí Pardubice

Sedm sparťanů v mládežnických reprezentacích!

Trenéři dětí: Chce to více dědečků a babiček