V závěru duelu s Energií jste byl faulován a jel trestné střílení, ze kterého byl nakonec váš první extraligový gól. Co jste si předtím, než jste se rozjel na branku, říkal?
Zase tak velkou radost jsem z toho neměl, protože se na mě dívalo deset tisíc lidí a já byl na ledě sám! (smích) Nechci říct, že jsem byl nervózní, chtěl jsem si to užít. Martin Réway mi řekl, ať vystřelím golfákem. Udělal jsem, vyšlo to. To byla taková třešnička na dortu. Neplánoval jsem si to takhle, ale Réwy mi to poradil. Už mi to tedy vycházelo na tréninku, ale jsem rád, že to vyšlo i v zápase. Musím mu poděkovat, že mi připomněl tohle zakončení.
V zápase s Litvínovem jste společně s Martinem Procházkou a Davidem Dvořáčkem jako čtvrtá lajna mladíků zažili dosud nejpovedenější zápas a připsali jste si první dva góly v sezoně. Byla to velká úleva?
Na takový zápas, jaký jsme hráli proti Litvínovu, jsme hodně dlouho čekali. Když jsme se na sebe na střídačce po těch dvou gólech podívali, tak tam byla vidět veliká radost a pocit úlevy, protože se nám bodově vůbec nedařilo. Konečně jsme taky pomohli týmu i jinak než důraznou hrou.
V týmu patříte k nejmladším hráčům, takže předpokládám, že sbírání puků a další povinnosti „zelenáčů“ jsou tady i na vás, že?
Jasně, ale čekal jsem to horší. (úsměv) Jde vlastně hlavně o sbírání puků po rozbruslení, vzít na venkovní zápasy rádio a vody do autobusu a pak ho poklidit, když se přijede zpátky do Prahy. Starší kluci jsou úplně v pohodě a usnadňují nám to.
Kdo z těch starších a zkušenějších vás nejvíc povzbuzuje a dává vám rady?
Tomáš Rolinek, pak taky Jarda Hlinka nebo Michal Barinka. Lukáš Pech se nám snaží poradit, co máme dělat, abychom dávali góly. Je to super, že si nás starší hráči takhle všímají, třeba právě Hlína nás vždycky povzbudí, když se nám něco povede. Od takových hráčů to vždycky potěší.
V jednadvaceti letech už jste velký hokejový světoběžník, hrál jste ve Švýcarsku, ve Švédsku i v zámoří...
Ve Švýcarsku jsem hrál ještě za dorost, to se nedá moc srovnávat. V Kanadě byl největší rozdíl určitě v tom, že je tam malé hřiště, tady jsou všechna velká. Na agresivní hru je lepší to kanadské, dají se víc dohrávat souboje a hra má větší spád. Tady je zase díky většímu pásmu víc času v přesilovce. Celkově to v Kanadě bylo tvrdší, pořád se někdo pral.
Sparta je pro mě jediná varianta, hráli tu táta i děda
Nelze se nezeptat na tátu Davida, který válel za Spartu v 80. letech před odchodem do zámoří. Našel jste si zpětně něco o jeho kariéře ve Spartě?
Slyšel jsem to z vyprávění třeba od pana Havla. Vím, že tu hráli s Jirkou Hrdinou a Jirkou Doležalem a tvořili hodně silnou lajnu. Já jsem vlastně už třetí generace, která tu od nás z rodiny hraje, hrál tu i můj děda, hráli spolu právě s Gustou Havlem. Je to super, že jsme všichni tři mohli hrát za áčko Sparty.
Uvažoval jste po minulé sezoně, že byste ještě zůstal v zámoří, nebo vás to už táhlo domů a do Sparty?
Když jsem se vracel, tak pro mě byla Sparta jedinou variantou. V Česku bych jinde hrát nechtěl. Uvažoval jsem o tom, že bych ještě rok zůstal a hrál jako dvacetiletý na výjimku. Ale po čtyřech letech v zahraničí už mě to hrozně táhlo domů. Celé mládí jsem byl pryč, tak jsem chtěl zpátky do Prahy, kde mám kamarády. Ale zahraniční angažmá bylo určitě skvělou zkušeností, našel jsem si nové kamarády, prošel různými hostitelskými rodinami, bylo to super. Ale jsem rád zpátky. Konečně jsem mohl po čtyřech letech oslavit s rodinou třeba Vánoce, loni jsem je trávil na dvacítkách.
Dominik Volek
- *12. ledna 1994
- 185 cm, 87 kg
- 34 zápasů za A-tým
- 7 kanadských bodů (1+6)
- ve Spartě SDO, JUN, A-tým
Když jsme u juniorského šampionátu, sledovali jste ten letošní, který byl poměrně nešťastným způsobem zmedializován?
Já jsem ho jako trenéra zažil a byl jsem s ním velice spokojený. Není to vždycky jenom o trenérovi. Měl letos dobrý tým, ale turnaj se může nebo nemusí povést a klukům to nesedlo. To, jak po sobě potom začali házet špínu, se mi vůbec nelíbilo. Mistrovství jsme jinak samozřejmě všichni sledovali, já jsem minulý rok hrál třeba s Vránou nebo Pastrňákem, tak jsem jim jako kamarádům přál úspěch. No a samozřejmě jsme sledovali Martina Réwaye, který předváděl jako kapitán super výkony. On a gólman byli klíčem k úspěchu slovenské dvacítky.
Co vy a bitky, jaký k nim máte vztah? Dočkáme se nějaké?
Já se takhle při zápasech, když se třeba prohrává, soupeřů ptám, jestli se nechtějí poprat. Ale tady v Česku to není jako v Kanadě, tam vám každý řekne, že jasně. Tady nikdo moc nechce. Ptal jsem se jednou v Plzni Hollwega, ale možná jsem měl trošku štěstí, že nešel. Ale jak tu v prvním zápase trefil Jardu Hlinku a pak ještě nesmyslně mlátil Réwyho u střídaček, tak jsem si říkal, že i kdybych třeba prohrál, tak jsem se mu postavil za nás za všechny. Snad mi někdo jednou řekne, že jo, těším se. (úsměv) V Americe jsem se pral asi čtyřikrát a nikdy jsem nedostal žádnou nakládačku. Podle mě to k hokeji patří a my mladí bychom se měli za tým a za klíčové hráče postavit.
