Na Velikonoční pondělí jsme oslavili dvacet let od titulu v roce 2000. Vzpomněl jste si na něj?
Jako by to bylo včera, to nemůže být dvacet let. Vzpomněl jsem si. Vláďa Vůjtek volal synovi (Davidovi), že by to měli oslavit, ale asi až na podzim, jestli to půjde. V této divné době epidemie je titul příjemnou vzpomínkou. Bylo to prima. Vyhráli jsme titul po sedmi letech, navíc jsme Vsetínu vzali pomyslný trůn, a to u nich doma. Tenkrát jsme prošli play-off bez porážky, hrálo se na tři vítězná utkání a celkem jsme vyhráli 9:0. V mužstvu byla síla.
Jak jste se vyrovnávali s tradiční nenávistnou atmosférou vsetínského Lapače?
Vsetínský stadión byl pro nás prokletý, protože jsme v dřívějších letech vždycky odjížděli s porážkou. Atmosféra tam byla velmi bouřlivá, byli jsme tam nenáviděnými Pražáky, i když jsme mužstvo neměli jen z Prahy. Byl to typický boj Prahy s Moravou se vším všudy. Ale musím říct, že finále bylo korektní i v médiích, trenéři ani hráči na sebe neplivali špínu. Ve Vsetíně bylo hodně reprezentantů, u nás taky. Celá finálová série proběhla na úrovni. Nevěřil jsem, že to takhle zvládneme, myslel jsem, že budeme hrát třeba pět finálových zápasů.
Jak jste zisk titulu prožíval jako trenér, když navíc vystřelil titul váš syn David?
Tenkrát jsem řekl klukům hned po zápase v kabině, že lepší mužstvo už v životě trénovat nebudu, že jim moc děkuju. Myslel jsem to upřímně, do dneška si za tím stojím. I když jsme pak ve Spartě udělali ještě dva tituly a mužstvo bylo také dobré, tak tým v sezoně 1999/2000 byl ohromně silný a nabitý individualitami. O to bylo ale těžší v něm najít chemii, aby se tam všichni cítili dobře a našli si svou roli. Ne všichni totiž mohli hrát přesilovky a oslabení, přesto táhli za jeden provaz.
Tým jste převzal jako hlavní trenér na podzim roku 1999 od Pavla Richtera, poté jste neohroženě vyhráli základní část a v play-off jste ani jednou neprohráli. Co bylo klíčem k takovému úspěchu?
Vzal jsem si k sobě jako asistenta Pavla Hynka, se kterým jsme předtím vybojovali titul se sparťanskými juniory. V té době byl mladý kluk, studoval ještě na fakultě. Řekli jsme si, že se to pokusíme zvládnout, že máme silné družstvo. To se nám nakonec podařilo, ale chvilku to samozřejmě trvalo. Měli jsme opravdu kvalitní hráče a velké osobnosti. Už někdy v listopadu jsme se dopracovali k tomu, že jsem jako trenér šel do každého zápasu s pocitem, že nemůžeme prohrát. Takové sebevědomí jsem snad nikdy neměl. Navenek jsem to nedával najevo, ale uvnitř jsem to tak cítil. Mužstvo si vědělo rady za každého stavu, i když jsme třeba prohrávali 0:3. Věděl jsem, že ten zápas dokážeme zvládnout a kluci si také věřili.
NEPŘEHLÉDNĚTE >>> LEGENDY O TITULU 2000: NEZNIČITELNÁ SPARTA!
Váš tým tenkrát hrál také Evropskou ligu, ve které jste se dostali až na finálový turnaj. Nebyl takový režim pro hráče fyzicky náročný? Jak jste se s ním vyrovnávali?
Extraliga se v té době hrála většinou jen pátky a neděle, takže jsme Evropskou ligu hráli v úterý. V té době se navíc hrálo na tři pětky, takže hráči byli hodně vytížení. V týmu jsme měli i hodně reprezentantů, kteří jezdili na všechny akce národního týmu. Musím říct, že jsme kluky jsme obdivovali za to, jak to fyzicky zvládají. Mužstvo bylo výborně poskládané od gólmana Petra Břízy až do posledního útočníka, navíc jsme měli silnou obranu. Tým byl kvalitní, proto si nakonec došel pro titul.
Jak jste si užili finálový turnaj ve Švýcarsku?
Finálová série se hrála v Luganu. I tam přijeli fanoušci, kteří byli úžasní. Sparta se zvedala a všichni jsme cítili, že bychom Vsetín mohli sesadit. Lidi si hokej užívali. Do Lugana jsme letěli letadlem přes Milán, připadali jsme si jako FC Barcelona. (usmívá se) Bylo to na úrovni a kluci si toho vážili. Na Spartu jsme chodili každé ráno rádi, těšili jsme se tam. I když nebylo vždycky posvícení, překonali jsme to. Stejně tak teď potřebujeme překonat virus, který trápí celý svět. Sport jde v tuto chvíli absolutně stranou, důležité je zdraví nás všech.
