Nejzkušenější sparťanští hráči bývají nejčastěji pod palbou kritiky novinářů a fanoušků v časech, kdy se nedaří. Pro nejstaršího obránce v kádru, který v posledních letech přemýšlí nad každou další sezonou, však najdeme negativních komentářů poskrovnu. V týmu jde totiž příkladem. Dokáže se opřít do rány, až se trhají brankové síťky, ve svých 39 letech stále padá do střel a v patří mezi základní stavební kameny holešovických přesilovek. Jiří Vykoukal.
Trenér Miloš Holaň letos nechal starším hráčům volnou ruku ohledně suché letní přípravy, většina z nich trénuje individuálně. I když ne tak docela. V univerzitním sportovním areálu v Olomouci trénuje Jiří Vykoukal s Markem Černoškem, bývalým sparťanským bekem, který nyní válí za Litvínov. Na samotný rozhovor jsme si sedli do moravské restaurace na Olomouckém náměstí se socialistickým Orlojem a morovým sloupem. Sluníčko praží, v pozadí hrají moravské lidové písně. Jako z turistické příručky.
Uznávám, že na Hané je krásně. Jak je ale možné, že ze všech místních rodáků ve Spartě jen vy bydlíte v Olomouci? Jste na své město hrdý?
Nejsem žádný místní patriot, ale dobu, kdy jsme uvažovali o tom, že zůstaneme v Praze, jsme propásli, protože jsme odešli do Finska. Když jsme se pak vrátili, už jsme měli dvě děti a řekli jsme si, že život na menším městě bude jednodušší, klidnější. Není to tu tak hektické, všude je to blízko a také je tu míň nástrah pro děti, než v Praze. Postavili jsme si tu dům a tak jsme tady.
To vám nevadí to věčné pendlování mezi Prahou a Olomoucí?
Vzdálenost není tak hrozná, dá se to zvládnout. Už pět let jsem přes sezonu v Praze a domů jezdím na léto. Dojíždíme vždycky buď já sem, nebo oni za mnou. Možná by pro nás bylo jednodušší bydlet v Praze, ale tady máme velkou pohodu. Prahu mám hrozně rád, zvlášť o víkendu, když je vymetená, nikdo tam není a nejsou zácpy.
Čím se zabýváte během těch dvou hodin strávených na cestě?
Když jedu autem, tak sedím za volantem, ve vlaku odpočívám a snažím se relaxovat. Když je dobré počasí, je to fajn, v zimě je to horší. Když zahučíte na dálnici v zácpě, není to nic příjemného.
Zde v Olomouci jste odstartoval vaší oslnivou kariéru. Vzhledem k počtu vašich reprezentačních startů v mládežnických kategoriích jste musel být talent už odmalička…
Asi jsem musel být talent, protože jsem byl na třech mistrovstvích Evropy do 18 a dvou dvacítkách. Měl jsem částečně štěstí, ale taky se mi dařilo. Nebo bylo tehdy méně hráčů, těžko říct. Každopádně jsem ale odehrál těchto pět turnajů v juniorech a to už mi nikdo neodpáře.
Na mládežnických turnajích jste se musel potkat se spoustou dalších dnes slavných hráčů. Zahrál jste si třeba s Martinem Ručinským, který je na den stejně starý jako vy?
S Růčou jsme se nepotkali, ale třeba s Jardou Jágrem, Robertem Reichlem, Robertem Holíkem ano. Jinak v osmnáctce dál už moc lidí, co by se dostalo dál, nebylo. Pak až ve dvacítce například Richard Šmehlík, Jirka Šlégr. Ale s Holíkem, Reichlem a Jágrem jsem prošel na všech startech za juniory.
Váš ročník byl, co se týče talentů, opravdu silný. Zajímavá jména musela být i na druhé straně barikády…
Byla tam spousta Rusáků, co pak hráli v NHL. Pavel Bure, Sergej Zubov, Juškevič, proti těm jsem hrál prakticky celé juniory. Sundin, Selänne, tyhle hvězdy z našeho ročníku, proti těm jsem si v juniorech taky cvrnknul.
Vzhledem k tomu, jak jste byl v mládí úspěšný, kdy vám bylo jasné, že vás hokej bude živit?
Když člověk v šestnácti letech hraje za muže, tak musí přemýšlet o tom, že bude hrát hokej. Neříkám profesionálně, ale byla tu i třeba první liga v Olomouci. Věděl jsem, že mám velkou šanci a ta se mi splnila. V době komunistické éry, ve které jsem vyrůstal, byl navíc sport jednou za mála možností, jak vycestovat. Takže už v té době jsem přemýšlel především o hokeji.
Říkal jsem si: Sparta je Sparta
Už v osmnácti letech jste si to namířil do Sparty. Byla to jednoznačná volba?
Když jsem hrál tady v Olomouci, měl jsem tři nabídky. Mohl jsem jít do Sparty, do Brna nebo do Ostravy. Ve Spartě už tenkrát působil Jirka Hamal, Jarda Látal, Jirka Látal, takže tam už byli nějací hráči z Olomouce. Říkal jsem si, Sparta je Sparta, tak jsem šel do Sparty.
Měl jste jako mladíček z Moravy v kabině Sparty velký respekt?
Už si na to ani moc napamatuju. Vím, že když jsem v šestnácti přišel do áčka Olomouce, všem jsem vykal, dokud mi nepovolili, že jim můžu tykat. Do Sparty jsem přišel už se zkušenostmi z juniorské soutěže, z reprezentace i z A-týmu v první lize. Ale stejně jsem byl malej fracek osmnáctiletej. Měl jsem ale štěstí, že tam se mnou začínal stejně starý Jarda Kverka. Navíc jsem byl na ubytovně s Pavlem Grossem, Martinem Maškarincem, Pavlem Táborským, což byli kluci, kteří byli jenom o dva tři roky starší, takže tam byl docela dobrý mix. Samozřejmě jsem byl trochu vycukaný. Když jsem přišel do kabiny, hodně jsem si toho vážil.
Hned první rok v extralize jste vyhrál titul a navíc získal i individuální trofej. Představoval jste si takový start?
Tenkrát bylo na Spartě výborné mužstvo. Od brankáře až po čtvrtou lajnu byli všichni super kluci. Hrálo se tenkrát dvakrát týdně, byla to taková větší pohoda. Všechno klapalo, byl to pěkný rok. Dostal jsem cenu pro nejlepšího nováčka, navíc jsem v Göteburgu debutoval za áčko v nároďáku. Bylo to hlavně díky tomu, že Sparta byla výborná, jako každoročně (smích).
Takových úspěchů, jako jste vy nasbíral v prvních letech kariéry, to se přece mnoha hráčům nepovede za celý hokejový život!
Asi jsem tenkrát byl vždycky ve správný čas na správném místě. První titul jsem získal díky ostatním výborným hráčům, já na tom měl jenom malou zásluhu.
V premiérové sezoně jste zároveň v Praze zažil sametovou revoluci. Ovlivnil převrat nějak hokejovou sezonu?
Já byl ten poslední, kdo tam mohl něco říkat, takže jsem byl takhle malinkej „nobody“ na konci davu. Stejně jako všude jinde to řídili starší hráči, ti nejlepší z mančaftu. Co se řeklo, tomu jsem se musel podřídit. Jenom si pamatuju, že jsme tehdy doma s Plzni nehráli. Bylo to tehdy kolem 17. listopadu, jenom jsme naházeli hokejky do hlediště. Ale už je to dvacet let. Nepamatuju si na to, co bylo včera, natož před dvaceti lety (opět se směje).
Rozhodl jsem se, že do Ameriky už se nevrátím
Hned po sezoně jste odjel do Ameriky. Určitě vás NHL lákala, ve vašem případě by asi byl hřích to nezkusit...
Chtěl jsem to zkusit, ale upřímně říkám, že v té době jsem na to neměl. Proto jsem taky NHL nikdy nehrál.
Přesto to musela být důležitá část vaší kariéry. Jaké to byly zkušenosti?
K nezaplacení. Jsem za tu dobu strašně rád. Kdybych tam byl vydržel déle, třeba bych si jednou zápas NHL zahrál. Třeba ale taky ne. Opravdu, v té době, kdy jsem tam byl, jsem na to neměl, ale ten život byl parádní. Člověk se tam naučí samostatnosti, jak správně trénovat, přizpůsobit se okolí. Ze začátku jsme měli člověka, který nám třeba zařídil účet v bance, záhy jsme si ale museli všechno zařizovat sami. Byli jsme tam hození do vody a museli plavat. V osmnácti člověk vypadne z domu, neumí ani slovo anglicky a najednou starej se!
Pro chlapce ze socialistického Československa musel být život za mořem jako z jiného světa.
Samozřejmě. Tenkrát jsem tam jel s Peterem Bondrou, který se pak stal jedním z nejlepších hráčů NHL. My jsme nastoupili do jumbojet Pan Am a letěli do Washingtonu. Bylo to v roce 1990, a kdo to nezažil, ten to asi nikdy nepochopí. Byl to úplně jiný svět, jak co se týče hokeje, tak zázemí, vybavení, klimatizované hotely, komfort. Všude ta velká auta na ulicích, prostě všechno, na co si člověk vzpomene, bylo jiné. Já měl štěstí, že jsem v Americe už předtím byl, na Aljašce bylo mistrovství světa juniorů v Anchorage. Tenkrát to bylo ale celé organizované a samozřejmě jenom na tři týdny.
Naučil jste se dobře anglicky?
Neříkám, že dobře, protože angličtina časem vyprchá, když se nepoužívá. Ale ve Finsku jsem jí používal. Chtěl bych jí ještě dovést k dokonalosti, ale nevím, jestli se mi to povede.
Do Sparty jste se vrátil o dva roky později. To už jste neviděl za mořem perspektivu?
Přesně tak. Vrátil jsem se po dvou a půl sezonách a to znovu do Sparty. Neviděl jsem šanci, že bych se mohl do NHL probít, pořád jsem žil v tom, že na to nemám. Tak jsem se rozhodl vrátit se do Evropy a myslím, že jsem udělal dobře. Zaměřil jsem se na kariéru tady.
Věděl jste, že odlétáte navždy a v zámoří už to víckrát nezkusíte?
Jo. Říkal jsem si, že už se nevrátím.
Za tu krátkou dobu se toho u nás mnoho změnilo. Jaký byl návrat zpět do československé ligy?
Všichni byli pryč. Celý nároďák a spousta dalších hráčů odešli do Německa, do Švýcarska, do Finska. Československá liga byla dobrá naposledy před revolucí, kdy tu všichni hráči museli hrát. Pak se muselo čekat, až se vyhrají ti, kterým bylo při tom hromadném odchodu jednadvacet.
Pohár na střídačce a plechovkou do hlavy
Asi nosíte Spartě štěstí, protože jste druhou sezonu ve Spartě opět zakončil se zlatou medailí na krku!
Zase jsem měl kliku, že jsem se vrátil ve správný čas. Přiletěl jsem v půlce sezony a pak jsme to dotáhli až na titul, když jsme porazili ve finále Vítkovice.
Tam tehdy hrál mimo jiné váš současný trenér Miloš Holaň…
Pamatuju si na něj. První nebo druhý zápas nám dával vítězný gól od modré do šibenice. Na to si pamatuju, jako by to bylo včera. To byl stav 1:1, my jsme tam pak dvakrát vyhráli.
Tenkrát proběhla v tisku aféra s údajným pokusem otrávit vítkovické hokejisty. Právě Miloš Holaň si ve své autobiografii stěžoval, že dostali v hotelu zkažené jídlo. Slyšel jste o tom?
Tak to nevím. Ale na co si vzpomínám, tak ve Vítkovicích nám pan Černík v jednom momentu přinesl pohár na střídačku. Asi si myslel, že nás rozhodčí nějak tlačí, tak nám přinesl pohár a řekl, tady ho máte. A to se ještě hrálo.
Následující sezonu jste jako obhájci titulu selhali v semifinále proti Pardubicím a vy jste poprvé v kariéře nezískal v extralize zlato. K tomu se váže vaše pověstná, nešťastná bitka s Martinem Slabým. Trenér Marek Sýkora ho prý na vás poslal, aby vás eliminoval pro další zápas. Proč jste tenkrát do bitky šel?
To byla moje hloupost. Se zkušenostmi, co mám teď, bych to v životě neudělal. Tenkrát jsem měl ve Spartě určitou roli, spoléhalo se na mě a já se nechal vyloučit ještě na další zápas a mužstvo jsem hodně oslabil. Dodneška toho lituju, protože jsme mohli vyhrát titul. Ve 23 letech prostě člověk reaguje jinak, než v 39. Byl jsem blbej, co k tomu říct.
Další sezonu jste odehrál ve švédském MoDo, tam jste se ale na moc dlouho neuchytil. Přitom vaše další zahraniční angažmá vydrželo sedm let. To vám hokej ve Švédsku neseděl?
Byl jsem tehdy s panem Wohlem a panem Horešovským domluvený, že tady odehraju sezonu a půl a potom jsem chtěl zkusit Švédsko. Měl jsem tam smlouvu na tři roky, odešel tam po Miloši Hořavovi a hrál jsem s Martinem Hostákem. Život tam byl dobrý, tým byl mladý a já si zahrál se spoustou kluků, kteří potom hráli v NHL. Byla výluka, takže se vrátil Forsberg, Näslund. V průběhu dalších pěti let odešlo z MoDo deset kluků za moře. Nehráli tam třeba dlouhodobě, ale hráli. Já od sebe očekával trochu jinou roli. Po roce jsem se rozhodl, že se ještě vrátím. Měl jsem navíc i neshody s trenérem, které bych dnes řešil jinak. Ale byl jsem mladý, prchlivý a reagoval jsem na některé věci podrážděně. Rozhodl jsem se vrátit do Sparty.
Bylo vás víc, kdo se tehdy do Sparty vrátil. Mimo jiné David Výborný, Jiří Kročák nebo Richard Žemlička. S posíleným kádrem jste museli mít ambice na titul, ale zase to nevyšlo. Proč?
Tenkrát jsme tři roky po sobě vypadli v semifinále. Začínala éra Vsetína a my sice měli výborný mančaft, ale nedokázali to využít. Věřili jsme si, ale bohužel. Nic jsme z toho nevytěžili.
Vy jste ale musel být spokojený, individuálně se vám velice dařilo. Vždyť váš rekord 44 kanadských bodů v sezoně dosud žádný ze sparťanských obránců nepřekonal!
Sice se mi v týmu dařilo individuálně, ale bohužel to k ničemu nevedlo, nepomohl jsem k žádnému kolektivnímu úspěchu.
K tomu všemu jste dostal v play-off plechovkou do hlavy…
To jsme porazili Jihlavu 4:0 na zápasy a na posledním zápase jsme slavili. Tehdy jsem hrál ještě bez plexi a někdo byl tak chytrý, že tam házel plechovkami a trefil mě přímo mezi oči. Od toho mám tady tyhle čtyři štychy (ukazuje na dodnes patrnou jizvu nad nosem).
Jak to tehdy dopadlo?
Nijak, nikdo to dál neřešil.
Mrzí mě, že tehdy nebyl Staromák
Vaše výkony v extralize tehdy nezůstaly nepovšimnuté u trenérů reprezentace a vy jste odjel na své první zlaté mistrovství světa. Jaké to bylo, po neúspěchu na olympiádě a MS ve Švédsku zažít první velký úspěch samostatného českého hokeje?
To bylo krásné. Já tam tenkrát jel jako sedmý obránce a stejně jsem si parádně zahrál. Sláva Lener nás beky točil všechny. Na pokoji jsem tenkrát byl s Davidem Výborným, který přijel jako úplný nováček ještě o několik let mladší než já. Bylo to parádní. Jediné, co mě mrzelo, že tehdy ještě nebyl Staromák. Já jsem byl ve vítězném týmu v roce 1996 a 1999 a zrovna v těch letech se tam nikdy nejelo.
Přesto musely být oslavy veliké…
Byly tak veliké, že jsme se po zápase všichni sebrali a jeli domů. Pak jsme sice ještě byli u pana prezidenta Havla na hradě, to bylo taky příjemné. Ale ten Staromák, to mě mrzí dodnes.
Na jaký moment z Vídně nejraději vzpomínáte?
Největší zážitek byl finálový zápas s Kanadou, kdy Martin Procházka dal pár vteřin před koncem ten gól. To byla euforie, krásný okamžik.
Druhé zlato jste získal na norském MS. Tam jste jako olympijští vítězové z Nagana už jeli v trochu jiné pozici než do Vídně, je to tak?
V Naganu ale byli všichni kluci z NHL, Dominik Hašek čaroval. Do Norska jsme jeli poskládaní hlavně z Evropy doplnění o pár hráčů. Tentokrát se oproti Vídni semifinále i finále hrálo na dva zápasy. My jsme už byli na odpis, kdyby nám nepomohli Slováci - nesměli prohrát s Rusy a my museli porazit Švédy. Čekali jsme, jak to dopadne, a Rusové remizovali 2:2, což nám pomohlo a my pak Švédsko porazili.
To musely být nervy!
Tam si člověk uvědomí, že hranice mezi úspěchem a neúspěchem je neviditelná nit. Takhle jsme se nakonec vraceli jako hrdinové, ale mohlo to dopadnout úplně jinak. Kvůli Slovákům jsme mohli odjíždět jako spráskaní psi. To dvojzápasové finále rozhodl v prodloužení Honza Hlaváč. Zase jsme se ale nedostali na Staromák a sere mě to! Bylo to v prdeli, že jsme tam zase nejeli (buší pěstí do stolu).
Jak je to možné? To se po Naganu nebralo vítězství na MS jako úspěch?
To se asi nepočítalo jako titul na mistrovství světa. Jeďte domů a nazdar.
Přesto v Naganu byli i hráči z evropských soutěží, dokonce i z extraligy. O vás se ani chvilku neuvažovalo?
Co vím, tak se rozhodovalo o pozici sedmého, osmého obránce. Pan Lener prý říkal, nevím, jestli je to pravda, že se rozhodovalo mezi Frantou Kaberlem, Liborem Procházkou a mnou. Jel Libor Procházka.
Na dalších šampionátech už jste chyběl a přišel jste tak o další titul, potažmo o ten vytoužený Staromák. Jaktože jste s reprezentací na nejvyšší úrovni najednou skončil?
Za nároďák jsem odehrál 172 zápasů, pak jsem se o to připravil sám. V posledním zápase přípravy, kdy jsem měl místo jasné, jsem dělal blbosti. Sekal jsem se s jedním Švýcarem před bránou a tak nešťastně, že mi zlomil palec na noze a kvůli tomu jsem nejel na mistrovství světa. Vyřadil jsem se sám dva dny před odletem. Místo mě jel Martin Štěpánek a získal titul. Další rok už jsem měl problémy s třísly, hrál jsem ve Finsku a kariéra v reprezentaci se blížila ke konci. Pak jsem to ukončil na turnaji ve Švédsku.
Kde je lepší parta? V reprezentaci, kde se sejdou nejlepší hráči, nebo v klubu, kde jsou hokejisté celou sezonu pohromadě?
V klubu je to větší sranda. Kluci se znají, prožíváte spolu pády a výstupy, dobrou i špatnou atmosféru. Na turnaji je to otázka pár dní, kdy odehrajete několik zápasů a jedete zase domů. V klubu tím člověk víc žije.
Taková sinusoida je ale na reprezentačních turnajích ještě strmější!
Turnaj je o pár zápasech. V sezoně jich musíte odehrát 52 a ještě v play-off vyhrát dalších dvanáct. Na turnajích rozhoduje momentální forma a v extralize se z nějaké bídy ještě můžete vyhrabat. Mistrovství světa je, jak jsi říkal, střemhlav nahoru a dolů, v extralize jsou to pozvolné tendence, kdy mužstvo upadá a upadá, až zjistí, že je na dně. Pak se podívá dolů a zjistí, že dál už se padat nedá a musí se odrazit nahoru.
To jsou ta vaše lejna na zádech?
Lejna na zádech?
Tenhle výrok máme v paměti asi všichni, kdo jsme stáli před sparťanskou kabinou v lednu 2009 po zápase s Plzní. V předchozím zápase v Liberci jste byl u pěti inkasovaných gólů a lepší to nebylo ani při další porážce právě se Západočechy. Tehdy jste říkal, že musíte mít na zádech s prominutím nějaké hov…
Tehdy jsme dostávali strašně moc gólů, tak člověk hledá příčiny všude. Právě pak je o to lepší, když se začne vyhrávat a můžete to hodit za hlavu, jako by se nic nestalo. Dolů, nahoru, dolů, nahoru.
Finsko? Moje nejkrásnější hokejové a životní období
Když se vrátíme k vašemu působení v Holešovicích, tak jste ještě dva roky strávil ve Spartě, kde se nedosáhlo žádného výrazného úspěchu. Pak jste se, předpokládám, začal cítit zralý na další angažmá v zahraničí.
Ano. Tehdy tu byl manažer Martin Urban. Řešili jsme smlouvu a Martin mi dal nabídku, která se mi nezdála. Tak jsem řekl, Martine ne, já jdu do Finska zkusit něco jiného. Tak jsem kývl na Finsko, a jakmile jsem podepsal smlouvu, volal mi pan Charouz. Jeli jsme k němu do kanceláře a dal mi neskutečnou smlouvu. Byla na pět let, protočily se mi panenky. Ale musel jsem říct, že to nejde, protože už jsem podepsal jinde a musím tam jít. Od té doby máme s panem Charouzem výborný vztah. To, co řekl, vždycky splnil.
Taková nabídka už se třeba nemusela opakovat. Nelitoval jste v té chvíli, že jste podepsal v Espoo?
Když se člověk podívá, kolik si mohl vydělat peněz, tak si řekne sakra sakra. Na druhou stranu ve Finsku jsem si nastartoval nejkrásnější hokejové a životní období. Jsem strašně rád, že jsem to udělal a jel tam.
Opravdu? Jaké to tam bylo?
První rok byl takový zajížděcí. Zvykali jsme si na tu zimu a tmu, v létě na světlo. Další roky už to bylo vynikající. Co se týče životního stylu nebo hokejových podmínek, nemohl jsem si na nic stěžovat. Sice jsem byl cizinec, na kterého je ve Finsku na rozdíl od ostatních evropských soutěží opravdu velký tlak. Cizinci mají vlastní hodnocení, vytvářejí se žebříčky, jestli jste byli pro mančaft výhodný nákup nebo ne. Já si ale na ledě mohl dělat, co jsem chtěl, nestalo se, že by mě trenéři svazovali nějakými úkoly a pokyny. Dělal jsem si, co jsem chtěl.
Vy jste tedy rozhodně žádný špatný nákup nebyl, viďte?
Nebyl, byli se mnou spokojení.
V SM-lize jste prošel dvěma kluby, které z těchto dvou angažmá bylo lepší?
Obě byla krásná, ale každé bylo jiné. Prvních pět let jsem hrál v týmu, který se budoval. První rok jsme dokonce hostovali v jiné hale, protože nám stavěli novou. Takže jsme se následující sezonu stěhovali do krásné moderní arény pro 7000 lidí na předměstí Helsinek. Bylo to nádherné, nic nám nechybělo. Nebylo to mužstvo na titul, každý rok jsme bojovali o play-off. Sice jsme se tam dostávali s odřenýma ušima a jednou jsme se tam i nedostali, ale všechno klapalo a nemohl jsem si na nic stěžovat. Pak se to změnilo, šel jsem do Turku. To je mužstvo s obrovskou tradicí, několikanásobný mistr Finska. Spousta výborných hráčů, co tam byli, hráli NHL. Hala pro 11 000 lidí, krásné město. První rok jsme vyhráli základní část a dostali se do finále. Tam jsme prohráli dvakrát v prodloužení s Kärpätem Oulu. Druhý rok byl o něco horší, obměnilo se mužstvo, muselo se rozprodávat. Takže jsme udělali play-off, ale nepřešli jsme přes semifinále. Kdyby tenkrát nepřišla nabídka ze Sparty, tak bych to ve Finsku prodlužoval dál. Byl jsem opravdu spokojený.
Jaký je finský hokej?
Je jiný. U nás se víc používá hlava, hráči dokážou improvizovat, rychle reagovat. Finové jsou jiní, přímočařejší. Moc u toho nepřemýšlí a co se týče hokeje, jsou takoví jednodušší. Hokej je tam rychlejší, nahoru dolů. U nás je to pořád kombinační, techničtější hokej, ne tolik o rychlosti.
Čím to, že se tolik hráčů se zkušenostmi z Finska sešlo právě na Spartě?
To nevím, ale všichni máme stejného agenta, který má kontakty asi jenom ve Finsku, tak nám vždycky zařídí angažmá tam (směje se).
Vám evidentně vyhovují oba dva styly, že ano?
Mně vyhovuje, když mám klid. Myslím, že každému hráči vyhovuje, když je v klidu a může se věnovat hokeji. Teď myslím především klid od trenérů.
Hráč potřebuje hlavně klid od trenérů
Klid od trenérů? Jak to myslíte?
Nejlepší je, když tě trenér nechá na pokoji. Hráč toho ale nesmí zneužívat, neměl by vypadávat ze systému a musí si plnit povinnosti na ledě i mimo led.
Měl jste ve Finsku na takové trenéry štěstí, když jste byl, jak říkáte, tak spokojený?
Za svou kariéru jsem zažil dva trenéry, kteří byli špatní a byl omyl, že je klub angažoval. Jeden případ byl ve Finsku. Tehdy ve Finsku to bylo opravdu špatné, nedalo se pod ním hrát, takže došlo ještě během sezony ke změně. Druhý byl tady ve Spartě.
Ve Spartě? To mě zajímá!
Zažil jsem ho loni. Byl to trenér, pod kterým se nedalo hrát. Sice to byl odborník, měl dobré tréninky, ale s hráči to neuměl. A když trenér neumí jednat s hráči, tak na střídačce nemůže stát.
Tehdy se mluvilo o vzpouře kabiny. Teď už to hodnotíme s odstupem času, jak to tenkrát bylo?
Žádná vzpoura v kabině nebyla. Na trénink a na zápas se hráč musí těšit – musí z toho mít radost. To jsme pod tímhle trenérem neměli. Došlo to tak daleko, že tu vládla nechuť na trénincích i v kabině. A když se něco takového stane, je to špatné. Byli jsme otrávení z věčné buzerace, zákazů a vymiňování si autority.
Vraťme se ale zpět k vaší kariéře. Po finské sedmiletce přišla na řadu opět Sparta. Přemýšlel jste i o jiných variantách na mapě české extraligy?
Když jsem se vracel, tak jsem uvažoval tak, že v Česku jedině Sparta a druhá možnost byla cizina. Když přišla nabídka, tak jsme se rozhodli se vrátit. Začali jsme stavět dům a chtěli jsme být u toho.
Říkal jste si, že už je to definitivní návrat domů?
Tehdy mi bylo 34, takže jsem počítal s tím, že to bude definitivní. Kdyby ještě něco bylo, tak nějaká z hlediska hokeje rozvojová země.
Třeba Japonsko, kde hrával Pavel Geffert?
(Směje se)To už je moc daleko, ale nějaký jiný hokejový trpaslík možná.
Tituly se Spartou jsem si užil víc než mistrovství světa
Každopádně jste se zase vrátil do Sparty a zase jste ho oslavil s pohárem nad hlavou!
Já bych měl zase někam odejít a vrátit se, to by byl titul jasný.
Tehdy byl v Holešovicích hvězdný kádr, ale na začátku se vůbec nedařilo a dlouho to vypadalo, že se ani nedostanete do play-off. Jaká byla tehdy v kabině atmosféra?
To si už moc nepamatuju. Byl jsem tehdy po operaci kolena a trenérem byl Česťa Šindel. Měli jsme nabytý kádr, ale nechytli jsme začátek a pořád se prohrávalo. Byli jsme jednu dobu i jedenáctí a změnilo se to až změnou trenérů. Nevím ale, co bylo vyloženě špatně. Dělali jsme spoustu individuálních chyb, i ti dobří kluci a nějak to nebylo ono. Musela tedy přijít nějaká změna, která by mužstvo nakopla a my se chytli na Spengler Cupu. V lednu jsme pak snad neprohráli a jelo se až do konce ligy, kdy jsme porazili Slavii. Byla to nádhera, fantazie, na to se nedá zapomenout.
Na Spartu se tehdy vrátil trenér František Výborný a po Vánocích začala velkolepá sparťanská krasojízda. Byl to právě trenér Výborný, kdo dostal mužstvo z nejhoršího?
Pan Výborný je právě člověk, který nechal mužstvo na pokoji, dal nám volnost. A to je právě na Spartě potřeba. Ne žádní diktátoři. Vždycky, když tu byl nějaký diktátor, tak se rychle pakoval.
Jak je možné, že se tým pod těžkou psychickou dekou spojenou s výsledkovou krizí dokáže vymanit z nejhoršího a dokráčet až na vrchol?
Měli jsme dobrý tým, který měl hrát nahoře. V průběhu sezony tomu ale už nikdo nevěřil, byli jsme odsuzovaní a bylo to vidět i na návštěvnosti, která byla každé kolo nižší. Vyměnilo se i vedení, přišel pan Sivek, začal chodit mezi fanoušky s šálou, pracovat s fanklubem, s halou. Vyplatilo se to, návštěvy se začaly zvedat. My jsme to nakonec hlavně díky Břízkovi, který chytal výborně, dokázali. Možná chytal tak dobře proto, že věděl, že chytá naposled. Ale když máte dobrého gólmana, mančaft to nakopne a můžete být vysoko.
Vy sám jste část sezony protrpěl s bolavým kolenem. V jednom rozhovoru jste pak prohlásil, že právě titulu z roku 2006 si vážíte ze všech sparťanských nejvíc. Vnímáte to tak s odstupem času?
Koleno mě bolelo dlouhodobě, na druhou stranu když je den, kdy mě něco nebolí, tak je to paráda. Takže já jsem zvyklý hrát s bolestí. Já si to tehdy užil i víc, než tituly z mistrovství světa. Hrál jsem v týmu větší roli a oba poslední tituly byly nádherné. Byly plné haly, parádní zápasy a úžasní fanoušci. Se Slavií jsme obraceli zápasy. Celé léto pak bylo nádherné, tolik gratulací jsem nikdy předtím nedostal. Každý mi říkal, že se sice na hokej nedívá, ale finále Sparta – Slavia si nenechal ujít. Pro mě to byly nejkrásnější hokejové momenty.
Bojovníci jsou pro tým důležití, ale potřebujeme i efektivitu
Obhajoba titulu byla úplně odlišná. Zatímco v play-off na jaře 2006 vás vzadu držel Petr Bříza, o rok později jste většinou soupeře jednoduše přestříleli.
Dá se to tak říct. Petr měl tehdy úžasnou fazónu. Na druhou stranu příští rok předváděl neuvěřitelné věci Jarda Hlína. První rok jsme měli silnější mančaft, potom už jsme měli jenom dvě dobré pětky. Ale Jarda měl fantastickou sezonu, my jsme se na něj pověsili a on nás táhnul. Pardubice jsme pak opravdu přestříleli. Pět gólů jsme dávali, čtyři jsme dostávali. Až poslední zápas jsme vyhráli 2:0, jinak to byl živelný hokej. Vždycky potřebujete v týmu někoho, kdo vyčnívá a kdo vás výkonem strhne. Takže po Petru Břízovi to byl Jarda Hlinka. My jsme se na ně nabalili jako sněhová koule, která se pak nedala zastavit.
To byly slavné chvíle Sparty, po Vsetínu jste jako jediný klub dokázali obhájit zlaté medaile. Jaktože ale druhé mistrovské kouzlo tak rychle vyprchalo?
Přišli hráči, kteří Spartu neznali a nikdy tady nehráli. Neúspěch se svalil na Petra Nedvěda, což byla hloupost. On byl právě jedním z hráčů, kteří se snažili dostat tým nahoru a to že to slíznul, je nefér. Mohli jsme za to všichni a to, že by měl nahradit Hlinku, Hlaváče nebo Kratěnu, kteří nastříleli dohromady 80 gólů, prostě nešlo. My jsme na to prostě neměli, mužstvo se hodně změnilo.
A to byla ta chyba?
Já si myslím, že ano.
Čím to je, že v posledních letech Sparta neútočí na titul? Letos jste vypadli už ve čtvrtfinále s Vítkovicemi, loni jste v semifinále podlehli Karlovým Varům 4:3 na zápasy.
Loni to byla velká škoda. Tahali jsme to na málo hráčů. Hodně nás ovlivnil druhý zápas doma. Tam jsem dvakrát tečoval puk do brány, jednou hokejkou, potom bruslí. Ten zápas nám potom chyběl, protože ve Varech bylo těžké vyhrát. My jsme udělali pak ještě zápas doma, ale je to prostě škoda. Aspoň do finále jsme mohli jít.
Ani letos přes vás nepřešli Vítkovičtí jednoznačně. Co chybělo tentokrát?
V klíčových momentech tam chyběl důraz. Důraz před brankou, to nám chybělo celou sezonu. Potřebujeme hráče, kteří budou stát před bránou a budou schopní z toho dávat góly. Ne že tam budou jenom stát. Potřebujeme minimálně dva hráče, kteří z takových pozic nastřílí třeba dvacet gólů. Budou to tam pošťuchovat, bojovat, vytvářet tlak na obránce a gólmany.
Na něco podobného asi myslelo sparťanské vedení, když do nového ročníku angažovali třeba Treilleho a Smoleňáka.
Určitě, v sezoně to viděl každý. Byli jsme strašně čitelní. Hráli jsme po rozích a před bránou nám chybělo to, co jsem říkal. Máme šikovné útočníky, ale ti musí být doplnění o ty důraznější, kteří jsou schopní z takové pozice skórovat.
Na druhou stranu jsou v týmu hráči jako Koreis nebo Podlešák, kteří právě tyto úkoly měli plnit. Selhali podle vás?
Neselhali. Jsou to bojovníci důležití pro mančaft. Odvedou pro tým první poslední, ale my potřebujeme i tu efektivitu.
Starší obránce to má snažší než starší útočník
Už před loňskou sezonou se spekulovalo o tom, že bude vaše poslední. Teď máte smlouvu ještě na rok. Co potom?
Přemýšlím o tom pořád, každý rok. Zatím mě hokej baví, ale zase si říkám, že je to letos naposled.
Takže je klidně možné, že vás budeme vídat ve sparťanském dresu ještě pár sezon?
Nevím, jestli pár sezon, nechám tomu volný průběh, klidně to ale může být poslední sezona.
Mnoho z vašich bývalých kolegů nyní působí přímo v klubu, v managementu nebo jako trenéři. Máte nějaký plán, co budete dělat po ukončení kariéry?
Čím dál víc o tom přemýšlím a mám z toho v hlavě hrozný guláš. Vůbec nevím, co se stane, až do toho člověk spadne. Bude to rána, velký třesk. Pořád si říkám, jestli bych se neměl dovzdělávat, udělat si nějakou školu zaměřenou na sport. Mít něco víc než ostatní kluci. Nějakou specializaci k hokeji.
Například?
Mám milion myšlenek, ale pak to nedokážu zformulovat. Jeden den si říkám, že by to mohla být nějaká sportovní psychologie, management. Když vidím, že tady chybí kondiční trenéři, tak třeba něco takového. Na druhou stranu si taky říkám, jestli by nebylo lepší jít od hokeje úplně pryč a zkusit něco úplně jiného. Prostě zatím vůbec nevím. Třeba někdo s něčím přijde.
Co příští sezona, bude titulová?
Musíme se o to pokusit. Je nás tam víc, pro které bude hokejová kariéra končit a bylo by skvělé dosáhnout nějakého úspěchu před našimi fanoušky.
Dá se s vašimi zkušenostmi určit, kam může tým dojít?
Můžeš určit favorita podle soupisky. Ale situaci na ledě ovlivňuje spousta dalších faktorů. Můžeš mít zraněné hráče, nepotkáš se s formou, hráči si k sobě nemusí sedět. Trenér nebo manažer do toho může špatně zasáhnout a to všechno může sezonu ovlivnit. Takže favorita určit můžeš, ale vítěze ne. Když máš dobrý tým a řekneš si, tohle mužstvo to vyhraje – a to se nám stalo, tak se zaručeně dostaneš do nějakých sraček, začne to skřípat a těžko se z toho dostává.
Takže byste si na hokej nevsadil?
Když si vsadíš, tak právě na favorita. Ale určit kdo vyhraje, to pořádně nejde. Vždyť to vidíš teď na mistrovství světa ve fotbale. Bylo tam několik vynikajících týmů a už sedí doma. Jsou rozhádaní, nesedli si s trenérem, další neměli formu, špatně poskládané mužstvo. A ti ostatní, co byli v pohodě, jeli jako outsideři a nikdo jim nevěřil, postoupili.
Davidu Soeldnerovi jste říkal, že vaším cílem v posledních letech je vyrovnat se mladým hráčům. Jaký je váš recept, abyste s nimi udržel krok?
Starší obránce to má o něco snažší než starší útočník. Já se vždycky můžu sklouznout, schovat se v určitých herních situacích. Ve dvojici mám Guliho a už pro mě bude těžší hrát s bekem, kterému bude 34, protože to nebude žádný rychlý agresivní hráč. Michal má náboj, hokejový chtíč a zápal. Tu zdravou agresivitu, která u mě byla před x lety. Na druhou stranu tu dvojici můžu doplnit o poziční hru, zkušenost, dodání klidu atd. Určitě už ale nemůžu přispět tou agresivitou, kterou musí dodávat můj partner.
Třeba Jiří Dopita, další ze slavných hokejistů z Olomouce, také pořád válí…
K tomu ale potřebuje spoluhráče, už to neutáhne sám. Ve Vsetíně to zvládal, teď už si na něj můžu dovolit kličku, když na mě jede. To bych si dřív dovolit nemohl, protože by mě převálcovat. Taky už to vracení není to, co bylo dřív. Dobruslují to za něj jiní. Na druhou stranu má zkušenosti, ví, kam se postavit a jak dát gól. Ale potřebuje k tomu rychlá agresivní křídla. Kdyby měl vedle sebe dva starší hráče, byl by poloviční.
Nejsilnější stránka? Touha něco dokázat
Tak mě napadá, že je tolik slavných hokejistů, co tady vyrostli. Přesto olomoucký hokej v posledních letech, alespoň ten seniorský, za moc nestojí. Kde je zakopaný pes?
Tady tenkrát jeden titul stál celý hokej. Skoupili se nejlepší hráči z celé republiky, udělal se titul a celý hokej tady v Olomouci to paradoxně zlikvidovalo. I ta hala, co tu je, asi brzo spadne, protože se s ní nic nedělá. Město do toho nechce dávat peníze, dává je do fotbalu a tak to tady vypadá na tu první národní. To je fajn, ale do budoucna nevím nevím.
Vy se cítíte především jako sparťan. Dá se sparťanství nějak popsat?
Pro mě je Sparta prostě Sparta, těžko se o tom mluví. Když je člověk ve Spartě, tak už jednoduše nemůže zažít nic lepšího. Být součástí organizace tolik let a vydržet to tam, a ještě to oni vydrží oni se mnou… Budu na to vzpomínat, ale těžko z toho budu žít. Zůstanou jenom vzpomínky.
Podle mě by váš dres měl jednou viset u stropu haly. To, co jste pro klub dokázal, dlouho nikdo nepřekoná. Fanoušci vás mají rádi, jste držitel mnoha klubových rekordů, které ještě dlouho nikdo nepřekoná…
To ne. Generací skvělých hokejistů na Spartě prošlo tolik a ty rekordy jsou dané stylem, kterým hraju. Tím, že jsem v lajnách hrál vždycky s těmi nejlepšími, hrál jsem přesilovky a dokázal to zúročit. Se svojí postavou nemůžu být žádný defenzivní obránce, přednosti, které mám – rozehrávka a střela, ty musím využívat.
Jaké jsou vaše nejsilnější stránky na ledě?
V současné době touha. Touha něco dokázat, vydržet hrát s mladými. Přednost, kterou mám, je reakce na určité herní situace. Někdy se stane, že do toho zahučím, ale často předem dokážu situaci vyhodnotit, vím, co se může stát a pak na to reagovat. To je zkušenostmi. Pak rozehrávka – nebojím se jí a dokážu jí udělat zajímavou. A střela, když mám dobré hokejky, tak mi někdy sedne.
Vynikající střelou jste pověstný. Loni v play-off jste dokonce ranou od modré protrhl brankovou síť.
To byla náhoda (usmívá se), trefil jsem nějaké vytahané místo.
To sice ano, ale není symbolické, že se to povedlo zrovna vám?
Vlastně je to docela pěkné. Proč ne?
Foto: hcsparta.cz a archiv Jiřího Vykoukala
