200 GÓLŮ ZA SPARTU, VČETNĚ TITULOVÉHO PROTI VSETÍNU, A PĚT ZLATÝCH Z MS
Šikovný tvůrce hry, který má vrozený smysl pro přihrávku i zakončení, nastřílí během kariéry spoustu gólů. Například 43 v národním mužstvu, 113 v zámořské NHL a 220 mezi českou elitou. Některé budou krásné, jiné náhodné, a pár i hodně důležitých. Ale jen jeden může být tak zásadní v mnoha souvislostech, jako ten, který byl k vidění 13. dubna 2000 na malém stadionu Na Lapači, ve třetím finálovém duelu mezi Vsetínem, usilujícím o šestý mistrovský titul v řadě, a Spartou, snažící se o pravý opak. O přerušení vsetínské nadvlády a pohár pro Prahu. Hosté na to měli první mečbol. A dokázali ho proměnit po vítěztví 1:0, když puk do odkryté klece brankáře Čechmínka poslal v 49. minutě majitel výše uvedené střelecké bilance. David Výborný, jehož otec František vše řídil ze střídačky jako hlavní trenér. Byl to jejich první a jediný společný titul. A oba posunul blíže do budoucího Klubu sparťanských legend. Vždyť kromě dvou domácích triumfů se Spartou měl David nemalý podíl i na pěti titulech mistrů světa!
Ale začátky? Připomínaly scény z komediální trilogie o svérázné rodině Homolkových. Střídavě byly lítostivé, jindy k popukání, a z povzdálí je sledoval legendární Jaroslav Holík. Bavil se a vůči čtyřem postavičkám, pomalu se loudajícím z Horáckého zimního stadionu, si nikdy neodpustil komentář. Samozřejmě ironický. Rodina Výborných totiž bydlela hned za stadionem. A z tréninků chodila domů společně. Nejdříve manželka, která táhla na sáňkách dceru, co se třásla zimou a brečela hlady, protože celý den strávila u ledu. Deset metrů za nimi otec František s báglem, nacpaným hokejovým nádobíčkem, a svolávající na malého syna hromy blesky. A David? Ještě dalších pět metrů za ním. Škobrtal a brečel, že mu tatínek nadává, že hrál nebo trénoval jinak, než si představoval. Slzy hlavu rodiny ale neobměkčily. Asi se to mohlo a mělo dělat jinak, k něčemu to však bylo. Cepování potomka, který se mu narodil 22. ledna 1975, se vyplatilo, a vyrostl z něj „Pan hokejista“, ověnčený výjimečnými úspěchy.
V době, kdy ještě vstřebával hokejovou abecedu, se za vzory neohlížel ani na domácí led, ani do Kanady – ale na východ. Jako kluk obdivoval první formaci CSKA Moskva, hrající ve složení Makaron, Larionov, Krutov. Ti tři se mu líbili víc, než Lemieux či Gretzky. Hlavně kvůli improvizaci, myšlení, i tím, jak byli dokonale sehraní. On sám si premiéru ve velkém hokeji, v nejvyšší domácí soutěži, odbyl už v šestnácti letech! A na konci první úplné sezóny 1991/92 byl vyhlášen nejlepším nováčkem. O dva roky později se David stává i nejslušnějším hráčem. Kromě toho, že byl při práci s pukem opravdu „výborný“, přesně v duchu příjmení, které měl našité na zádech na dresu, zároveň ho charakterizovalo i slovo – slušnost. Nikdy se hrubě neprovinil proti pravidlům. Ani v zápasech play off, kdy jsou emoce zjitřené. Všechny negativní vlivy z okolí uměl potlačit, soustředil se jen na co nejlepší výkon.
Jako osmnáctiletý, ještě s drátěným košíkem přes obličej, se podílel na sparťanském vítězství v posledním ročníku Federální ligy. V sezóně, v níž byl extrémně vytížený. Postupně hrál na mistrovství světa do dvaceti let, na evropském šampionátu osmnáctek i za seniorský národní tým na Švédských hokejových hrách. Česká kluziště mu začala být malá. A tak zkouší štěstí v kanadském Cape Bretonu. Z farmy Edmontonu se ale vrací do Sparty. Když bylo Davidu Výbornému jedenadvacet, v jeho sbírce zazářila první zlatá medaile, z MS 1996. O dva roky později ve Švýcarsku prokázal univerzálnost, když proti Japoncům nastoupil jako obránce. Trenéři si ho ale cenili i za to, jak rychle se uměl adaptovat na nové spoluhráče. I proto ve Spartě nikdy nezklamal, ať už měl za parťáky Hrbka, Pázlera, Langa, Potajčuka, Miroslava Hlinku, Horáka, Martince nebo Hlaváče. A právě po boku posledně jmenovaných dosáhl dalšího z úspěchů. Na jaře 1999 se ziskem 70 bodů stal nejproduktivnějším hráčem extraligy. Přitom individuální statistiky a trofeje neprožíval. Myšlenky na ně mu nesvazovaly ruce. V hlavě měl týmový úspěch – a zdraví rodiny.
V roce 2000, bohatší o zkušenostii ze švédského MoDo, navýšil počet zlatých medailí z MS na tři a sbírku prvenství v domácí soutěži na dvě. Na veřejnosti působil možná odtažitě, do rozhovrů s novináři se nehrnul. Za to za dvěřmi kabiny, kam není vidět? Tam ho bylo plno. Tam měl hlavní slovo a z rukávu sypal jako vodopád hlášky a pichlavé vtípky na adresu sparťanských spoluhráčů. Nikoho z nich nešetřil. Poté, co vítězným gólem ve třetím finále ukončil vsetínskou extraligovou nadvládu, ale odešel na zámořské angažmá u Columbus Blue Jackets. Stal se oporou mladého klubu, jen play off o Stanley Cup si s ním nikdy nezahrál. Díky tomu si ale z Ameriky mohl odskočit do Evropy, pro pátý titul světového šampióna. A navíc z pozice reprezentačního kapitána. Skvělý bruslař nevysoké postavy (179 cm), se pak do Sparty ještě vrátil a během dvanácti sezon za ni odehrál 605 utkání s bilancí 200 gólů, 348 přihrávek a 548 kanadských bodů. Aktivní kariéru uzavřel v Mladé Boleslavi. Z pěti sezon přidal tři mezi elitou, poslední mu ukončilo vážné poranění kolenních vazů po nešetrném zákroku královohradeckého Köhlera. Další rok to u extraligového klubu ve městě automobilů ještě zkoušel v kanceláři, role sportovního manažera mu ale neseděla. V současné době člen síně Slávy českého hokeje (od roku 2008) podniká v realitách, stará se o rodinu a o velkou sbírku archivních vín.
DAVID SOELDNER
Autor knih Naše krev je Sparta (2004), Sparta Praha srdce naše (2007) a Legenda Sparta (2018)
