SE SPARTOU PATNÁCT SEZON, JEDEN TITUL A ČTYŘI ROKY JAKO KAPITÁN
Když se čtvrtého února 1953 pral se svojí „Spartou“ o její historicky první mistrovský titul, pouhé dva roky poté, co jí pomáhal i na první a poslední cestě vzhůru z nižší soutěže, nejdříve mu bylo do breku. A bál se, jak moc ho asi velký „šéf“ Vovka Zábrodský seřve. Vždyť v utkání s Vítkovicemi nezkrotil mladický temperament, během prvních deseti minut byl třikrát na trestné lavici, a jeho vyloučení soupeř potrestal dvěma góly. Pak ale jednou přesnou trefou do černého napomohl k vítěznému obratu svého týmu, a smál se i poté, co Spartak Sokolovo finálový turnaj v Ostravě vyhrál. Kariéra zadáka s číslem tři nabrala na otáčkách. A to přesto, že se nedokázal oprostit od velkého nešvaru – trvalé lásky k cigaretovému dýmu.
František Tikal se narodil 18. července 1933 ve Včelné u Českých Budějovic a první hokejové krůčky učinil jako desetiletý v SK Podolí. Když mu bylo šestnáct, objevil se na pražské Štvanici s tím, že chce hrát za I. ČLTK. Ale trenéři mu ukázali dveře s tvrzením, že neumí bruslit. A tak hbitě zaklepal na ty vedlejší, od kabiny, kde měl sparťanský dorost na povel v budoucnu slavný spisovatel Ota Pavel. Ten ho s ohledem na urostlou postavu poslal nikoliv za dveře, ale do obrany!
Láska k hokeji přebíjela všechny překážky. Vždyť trénink až do chvíle, co dosáhl plnoletosti, a byl přeřazen do „áčka“ Sparty, pilujícího formu během pozdně večerních soustředění, začínal v půl páté ráno! A jen co odložil brusle, spěchal ze všech sil do práce až na Staré Město.
Další problémy mu nechtěně způsobili otec s bratrem, když emigorvali do daleké Austrálie. Díky tomu měl v kádrových materiálech kaňku a jen shodou šťastných náhod neskončil na vojně u jednotek PTP, literaturou proslavených „Černých baronů“.
Ačkoliv už ve dvaceti patřil mezi naše nejlepší obránce, do národního mužstva byl s ohledem na „politickou nespolehlivost“ nominován teprve v sezóně 1955/56. Pouze na domácí utkání. A rovněž první světový šampionát měl tak nějak za humny – v Moskvě.
Přehnaná omezení však s časem skončila a Tikal se zúčastnil devíti vrcholných turnajů, včetně dvou zimních olympiád. Patřil k výrazným oporám a na mistrovstvích světa 1964 a 1965 byl vyhlášen nejlepším obráncem. To, čeho se režim tolik obával, se přesto stalo skutečností. Ke kontaktu s rodinou došlo a přímo na ledové ploše! Proti bratru Zdeňkovi, hájícímu barvy exotické Austrálie, nastoupil František Tikal během olympijského turnaje ve Squaw Valley v roce 1960. A při tvrdém střetu u mantinelu mu zlomil ruku! Samozřejmě nechtěně.
Ota Pavel, který Františka do světa velkého hokeje ze sparťanského dorostu osobně vypustil, pak na základě neobvyklého setkání i jeho důsledků napsal jednu ze svých krásných povídek (Bráchové).
Velkého uznání se Tikal, nikoliv náhodou přezdívaný „Mrkavka“, dočkal i po skončení kariéry – během světového šampionátu 2004 v Praze, kdy ho uvedli do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF.
V lize sehrál na 370 utkání a nastřílel osmdesát gólů. Říká se, že jako první u nás začal s odvážným blokováním střel vlastním tělem. Vysoké rány chytal na prsa, nízké tlumil skluzem. Pověstná byla rovněž Tikalova protisměrná klička u zadního mantinelu. Zpočátku neznal jiné východisko, jak se uvolnit za brankou, později se to změnilo v cílený, pro soupeře překvapivý záměr. I když tvrdil, že byl na defenzívu a do útoku se hrnul jen parťák z obrany Karel Gut, během patnácti sezon za Spartu zaznamenal 71 gólů. Víc už jich v pražském klubu z obránců nastříleli jen Gut a Masopust, stejný počet Vykoukal s Jaroslavem Nedvědem. V období 1964 až 1968 vykonával funkci sparťanského kapitána. A v lednu 2004, v rámci oslav sta let od založení hokejové Sparty, byl zvolen do historického All stars týmu. František Tikal nás navždy opustil 10. srpna 2008.
DAVID SOELDNER
Autor knih Naše krev je Sparta (2004), Sparta Praha srdce naše (2007) a Legenda Sparta (2018)
