NEOHROŽENÝ BOJOVNÍK, KTERÝ JAKO PRVNÍ PO 36 LETECH ZVEDL MISTROVSKÝ POHÁR
Jednou, v ligovém utkání ve Sportovní hale, mu nešťastně tečovaný puk zle pocuchal ústa. Všude bylo plno krve. Když spoluhráči přišli na přestávku do kabiny, zrovna mu ulámané zuby trhali a on řval. Ale kdepak bolestí? Křičel, že chce jít zase hrát! Dodnes proto na něj všichni vzpomínají ve stejném duchu. Honza? To byl neskutečný srdcař! I kdyby mu svázali ruce, lehl by do střely hlavou napřed. Věděl, že to je pro něj cesta, jak se uplatnit ve Spartě. Díky němu likvidovali brankáři jen ty střely, které prošly až k nim, a které už předtím svým tělěm nezastavil Jan Reindl. Srdnatý, byť impulzivní obránce, co si vysloužil i zajímavou přezdívku po římském řečníkovi, spisovateli a odborníkovi na právo a filozofii, Cicerovi. To proto, že po tréninku nebo v autobuse pořád četl literaturu, často zaměřenou na dějiny. A sám se nakonec do dějin zapsal. Do těch sparťanských, hokejových.
Stalo se to cestou domů ze Stromovky. Během chladnějších zim tam děti v parku bruslily na zamrzlých pláccích, a on na vývěsce u Sportovní haly v Holešovicích objevil informaci, že klub ledního hokeje Sparta Praha pořádá na „nudli“ starého stadionu na Štvanici nábor. Pro stejně staré, v tu chvíli osmileté kluky. Vypravil se na něj s babičkou. A i když mu při nekonečném bruslení pořád pořád dokola začaly docházet síly, kousnul se. Poprvé, nikoliv naposledy v životě. Možná i proto mu jeden z trenérů nakonec řekl – beremě tě! Když to večer řekl rodičům, že bude hrát hokej za přípravku Sparty, otce to trochu překvapilo. Do té doby totiž malý Honza víc tíhnul k fotbalu. Však ho brával sebou na zápasy a doufal, že z něj vyroste špičkový fotbalista. Ale nakonec byl rád i tatínek, protože s hokejem pak prožil dvaačtyřicet let jako funkcionář mládežnických sparťanských kategorií. Ze začátku coby dobrovolník na pozici vedoucího mužstva s Karlem Jelínkem, otcem Honzova spoluhráče a jiné budoucí sparťanské legendy, Tomáše Jelínka. Klíčovou roli pro jejich růst znamenaly tři roky v dorostu pod vedením někdejšího obránce Sparty, Petra Lindauera. Ten asi Jana Reindla naučil nejvíce užitečných věcí.
A když se na podzim roku 1982 propracoval až k premiéře mezi dospělými a uchytil se, kapitulovala i maminka. Původně z něj chtěla mít vysokoškoláka, co se uplatní v prestižním zaměstnání a s tím, že se vydá na bolestivou dráhu profesionálního sportovce, nepočítala. Honza se tedy vědcem ani inženýrem nestal. Trvalý zájem o poznání světa a literaturu však u něj přetrval a mnozí ze spoluhráčů proto „Cicera“ považovali tak trochu za podivína. Snadný život s bruslemi na nohou a hokejkou v ruce však nepoznal. A než se dočkal nekrásnějších okamžiků aktivní sportovní kariéry, musel přestát mnohá protivenství. Mimo jiné, nevděčný úděl v minulosti pravidelně odstrkávaných sparťanských odchovanců. Právě ten ho přinutil k radikálnímu zásahu do osobitého herního stylu. K tomu, čím se proslavil, co jeho pouť mezi ligovými mantinely nastartovalo, a nakonec i ukončilo.
Právě se vracel z vojny a byl nemile překvapen, že na něj v sestavě nezůstalo místo. Nehrál žádná přípravná utkání, až díky náhodě – zraněné dvou jiných obránců – to úplně poslední. Pochopil, že to bude jeho jediná šance ukázat, že si zaslouží důvěru, jinak že se do základní sestavy nikdy nedostane. Proto skočil bez váhání do první prudké rány, odpálené soupeřem na sparťanskou branku od modré čáry. Vlastním tělem ji srdnatě zastavil, trenéra Volfa zaujal a u neohroženého a vždy nebezpečného skákání do střel už zůstal. V obraně pak vykonával roli „druhého brankáře“, což po zásluze kvitovali diváci, a promíjeli mu nedostatky, zejména v bruslení, které tímto neotřelým způsobem kompenzoval. Trvalou důvěru si ale vybojoval až za trenérských časů Pavla Wohla. Až on mu definitivně otevřel bránu do velkého hokeje.
Paradoxně – už jako devětadvacetiletý a z pozice kapitána – si radost z prvního mistrovského titulu pro Spartu po šestatřiceti letech vychutnal ve chvíli, kdy jeho mentor Pavel Wohl místo na střídačce Pražanů úřadoval v pozici hlavního kouče u národního mužstva. Už předtím na sebe Jan Reindl upozornil i tím, že 21. listopadu 1989 před utkáním s Duklou Trenčín přečetl prohlášení studentů k událostem z Národní třídy, které nastartovaly Sametovou revoluci. Výsledkově nevyrovnané mužstvo se pak semklo a sezónu na jaře 1990 dotáhlo k slavnému vítězství ve finále play off právě nad Trenčínem. Ihned po oslavách titulu zamířil Reindl na zahraniční angažmá do francouzského Grenoblu. A do Sparty, kde strávil osm sezón a během 325 utkání nastřílel čtrnáct gólů, už se nevrátil. Způsobila to první stávka v dějinách NHL, díky níž v roce 1994 dostali před hokejistou, co sám sebe považoval jen za „nosiče vody“, přednost, byť dočasní navrátilci ze zámoří. Původní dohoda padla. Honza byl uvolněn na hostování do Hradce Králové a tam – poté, co hned v prvním duelu v Berouně ho puk trefil přímo do obličeje a přivodil bezmála klinickou smrt – se sedmačtyřiceti stehy přes tržnou ránu na horním rtu a s psychickou ránou na duši, nadobro skončil s aktivním hokejem.
Odejít od něj ale ještě nedokázal. Chvíli trénoval žáčky ve Velkých Popovicích a práci na pozici kouče si vyzkoušel i v oblíbené Francii, v Epinalu. Krátce také pracoval u společnosti BPA nebo u někdejšího spoluhráče z obrany Vladislava Vlčka v jeho kovárně. A nějaký čas měl v Mnichovicích u Prahy v pronájmu restauraci, zařízenou v ryze sparťanském duchu. Jan Reindl, klasický to představitel zarputilého sparťana a symbol sparťanství z 80. let minulého století, však v posledních letech musel řešit především vážné osobní a zdravotní problémy. I v boji s bipolární poruchou ale prokázal odhodlání, nikdy se nevzdat.
DAVID SOELDNER
Autor knih Naše krev je Sparta (2004), Sparta Praha srdce naše (2007) a Legenda Sparta (2018)
