NEKOMPROMISNÍ OBRÁNCE A KAPITÁN, DVOJNÁSOBNÝ ŠAMPIÓN, ÚSPĚŠNÝ I JAKO TRENÉR S MLÁDEŽÍ
Manažer domácího týmu jim tehdy ještě během zápasu postavil mistrovský pohár na okraj střídačky. Fanoušci Vítkovic jim zase na hlavu házeli tenisáky a skandovali posměšná hesla. Ale žádné gesto „na truc“ už nezvrátilo fakt, že finálový boj, poslední ve společné soutěži i se slovenskými soupeři, vyzněl pro Spartu. A její kapitán, Jiří Kročák, mohl převzít „federální“ pohár, který z rozhodnutí hokejového svazu už zůstal v majetku pražského klubu natrvalo. Jen srdnatý obránce s číslem šest na zádech a s céčkem na prsou měl smůlu. Oslav si příliš neužil. Poprvé a naposledy v životě ho vylosovali na antidopingovou zkoušku. Jen co se osprchoval, vypil litry různých tekutin, ale i tak se při odevzdávce vzorku zdržel příliš dlouho, a o první a nejsladší emoce v kabině vítězů, nabité euforií, tak přišel. Na zpáteční cestě do Prahy se pak na žádnou láhev se sebelákavějším obsahem, byť mu byly nabízeny, nemohl ani podívat. Tyto zcizené prožitky si po letech vynahradil aspoň v roli trenéra mladých sparťanů.
První nesmělé krůčky na bruslích neudělal Jirka ve Sportovní hale, ale u menšího pražského oddílu, Bohemians. Zkušenosti z velkého hokeje už ale sdílel s „eskem“ na prsou. Premiéru mezi dospělými si odškrtl 6. dubna 1984 ještě před nástupem základní vojenské služby u jihlavského béčka. Paradoxně, proti jejímu áčku, a vzpomínka je to hořkosladká. Krátce totiž asistoval u potupné porážky 1:11. Ale těžké začátky, o to veselejší zítřky. Do služeb klubu z hlavního města se vrátil v létě roku 1986 a rychle, byť možná nenápadně, a přitom zase právem se zabydlel v základní sestavě. Odváděl totiž spolehlivou práci. I proto, na startu sezóny 1990/91, jen pár měsíců poté, co měl osobní podíl na třetím mistrovském titulu Sparty, prvním po šestatřiceti letech, a co se kádr šampiónů v nových časech a pořádcích, s již svobodnou volbou oficiálních cest na zahraniční angažmá otřásl v základech, stal jejím novým kapitánem. Pro „Krosnu“, jak zněla jeho přezdívka, to nebyla neznámá funkce. Vykonával ji už v mládežnických kategoriích. Paradoxně, v průběhu následující sezony se kapitánství dobrovolně zřekl. Když se ale jeho nástupce Luboš Pázler dlouhodobě zranil, trenér Pavel Wohl se nerozmýšlel a direktivně vrátil „céčko“ Kročákovi. Původně mu chtěl toto rozhodnutí rozmluvit. Pak rezignoval a díky tomu měl tu čest jako první ze sparťanů uchopit mistrovský pohár i po dramatické finálové bitvě s Vítkovicemi na jaře roku 1993.
Už předtím, a samozřejmě i později, se mnohokrát přesvědčil, že hrát v dresu s velkým „S“ není jen tak. Jednou ve Vsetíně dostal do hlavy kusem trubky! Přilétla z tribuny, nestačil uhnout. Do zpěvu mu nebylo, ale aféru z toho nedělal. Bral to tak, že i to je svým způsobem hokej. A venkovní nevraživost diváků vůči Spartě a jimi na hranu vyhecovaná atmosféra? Tu miloval! Motivovala ho k maximálním výkonům. Svůj hokejový kumšt ale předváděl nejen na kluzištích soupeřů či pod střechou Sportovní haly, ale v tažení za dvěma tituly rovněž ve stísněných prostorách pražského Edenu, kam Spartu během play off 1990 a 1993, byť jen dočasně – s ohledem na potřeby jiných sportovních akcí – vystěhovali. Paradoxně, všechna utkání ve vršovickém azylu proti Kladnu, resp. Zlínu a Trenčínu, sparťanská hokejová družina zvládla. A Jiří Kročák zdatně pomáhal v bránění klíčových hráčů oponentů, včetně zatím málo známého mladíčka Jaromíra Jágra, či již vyzrávajících slovenských ofenzivních es, Pálffyho, Demitry a Šatana.
Na ledě byl mentalitou nekompromisním ranařem, kterého jen tak něco nerozhodilo. Mimo něj? Mimořádně zdatným bavičem. A rovněž jedním ze sparťanských motorkářů, společně s Hlaváčem, Ptáčkem a Břízou, kteří v posledné dekádě minulého století jezdili na trénink i na zápasy na motorce. Především se ale prezentoval jako člověk, co má Spartu v srdci. Když se v roce 2013 stal jedním z respondentů, odpovídajících před kamerou na otázky pro velký televizní dokument o Spartě, odpověděl na téma, co je to „hokejové sparťanství“ následovně: „Tím musí člověk načichnout! Je to jako nakažlivá nemoc. Buď se nechám nakazit, nebo to vzdám a uteču. Tak jsme to ale vždy chtěli, abychom nakazili ty, co k nám přišli jako noví. Aby se nakazili sparťanskou krví. A jen ten, kdo tu byl déle, ví, o čem je řeč.“
A Jiří Kročák „zde“ zůstal déle. Za Spartu odehrál do roku 1998 ve federální lize i české extralize jedenáct sezon, konkrétně 381 utkání s bilancí 21 gólů a 73 asistencí. Poté si na dvě sezony odskočil do nedalekého Kladna a další tři roky ještě v nižších soutěžích vypomáhal hokejistům Mladé Boleslavi. S koncem aktivní kariéry se ale vrátil do jemu dobře známého a blízkého prostředí Sportovní haly v Holešovicích. Stal se trenérem mládeže. A mimořádně úspěšným! Opakovaně dovedl své svěřence, tzv. „osmáky“, k titulům v kategorii starších žáků.
DAVID SOELDNER
Autor knih Naše krev je Sparta (2004), Sparta Praha srdce naše (2007) a Legenda Sparta (2018)
