ZDRAVOTNÍM PROBLÉMŮM NAVZDORY – VE SPARTĚ 13 SEZON, 419 UTKÁNÍ A 82 GÓLŮ
Každý sportovec chce soutěžit. Hrát, vyhrávat. Lámat rekordy, střílet góly, sbírat medaile, poháry a jiná ocenění. Individuální či kolektivní, podle odvětví, kterému se věnuje. Cesta k úspěchu je ale trnitá, vede přes úmorný trénink, považovaný mnohdy za nutné zlo. Vždyť tělo se musí udržovat v kondici. Kdo chce vyniknout, přidává si dobrovolně víc. Silní a snaživí zůstanou, ostatní zapadnou do průměru. On chtěl v hokeji něco dokázat, fyzická námaha mu nevadila. Chuť trénovat neznala mezí, posiloval jako blázen, přehnal to, v koleně cosi prasklo – rup! A bylo po legraci. Místo, aby proháněl puk po ledě, čtyři měsíce promarodil. Jenže, mělo být ještě hůř. Po opakovaných angínách mu diagnostikovali zánět srdečního svalu! A rekonvalescenci uspěchal. Od té chvíle od něj lékaři dávali ruce pryč. Nevzdal se. Poctivý i skromný hráč se vrátil do kádru pražské Sparty, dokázal, že ač má z hlediska medicíny srdce problematické, zároveň je sportovně silné, lidsky velké – a sparťanské!
Lubomír Pěnička se narodil 8. května 1954 a s ledním hokejem si dal první rande v devíti letech. Na rozdíl od jiných, budoucích spoluhráčů, nezačínal u konkurence, ale rovnou ve Spartě. Postupně se posouval výš, od žáků přes dorost až do kategorie dospělých. V civilním životě působil velmi tiše a nenápadně. Mezi mantinely? To si nezadal s žádným ze soupeřů! V soubojích si počínal směle a odvážně. Československá hokejová škola byla pověstná hrou se staženým levým křídlem – jednalo se o taktický vynález profesora Kostky, s jehož synem, obráncem Vladimírem Kostkou mladším, strávil ve Spartě shodou okolností devět sezon. A právě na postu levého křídla – účelově vytáčejícího ve středním pásmu bogny dozadu, aby pomáhalo víc defenzívě než v útoku – byla Pěničkova parketa.
V zákulisí se diskutovalo, zda z něj nevyroste následovník Jiřího Holíka, specialisty světové extratřídy na tuto herní činnost. Forvard s přezdívkou „Pěna“ totiž stejně jako rekordman v počtu reprezentačních startů stále a stále dokola kvačil zpátky před vlastní klec, střežit hvězdy protivníků. Mlčky snášel svůj specifický úděl. Dobře věděl, že fanoušky jsou oslavováni jen ti, co pálí na branku ze všech pozic jako z kulometu, co nekompromisně posílají kotouče za záda brankářů. Černou, byť důležitou práci, masy diváků nejen nevnímají, ba dokonce přehlíží. S jednoduchým laickým tvrzením, že útočník má dávat góly. Nebo ne? On to bral realisticky – každý máme nějakou úlohu. Žádná není zbytečná. A ta moje směřuje ku prospěchu kolektivu. Akceptoval ji a plnil na výtečnou.
I tak měl absolvent střední průmyslovky důvodů k přemýšlení o osudu a životě mnohem víc, než drtivá většina souputníků. Zejména v souvislosti s výše avizovanými a opakujícími se zdravotními problémy. Což o to, s běžnými úrazy si poradil. K profesi ligového hokejisty patří, nedá se jím vyhnout. Otřepal se i z operace menisku. Jenže v sezoně 1978/79 se ozvalo srdce, a to bylo zlé!
Nejistota z budoucnosti ho znervózňovala. Pořád chodil na kontroly a většina doktorů nechtěla připustit, že by se uzdravil natolik, aby ještě pokračoval v kariéře vrcholového sportovce. S tím nechtěli mít nic společného – co kdyby se mu něco stalo? A oni nesli zodpovědnost? Ve vojenské nemocnici a na základě důkladných vyšetření však dali Pěničkovi svolení, vrátit se k milovanému hokeji. Sparta? Tam byl kupodivu klid. Vedení to bralo s nadhledem, buď to Lubomír zvládne, nebo ne. Každý je nahraditelný. Tak proč se dál trápit zhoubnými myšlenkami? Snažil se je vypudit z hlavy, trénoval a hrál, jako by se nikdy nic nestalo.
Posledním rokem ve sparťanském dorostu byl nejlepším střelcem Pražanů. A též na vojně sázel góly bez většího trápení. Mezi ligovou elitou už se ale trvale potýkal s nižší úspěšností střelby při zakončení. Nikdy nepřišel na to, proč? Domníval se, že mu chyběla větší razance. Přesto dva z jeho 82 gólů historie klubu nemůže opomenout. Vždyť to byl právě Pěnička, kdo dal na podzim 1983 první branku Sparty ve slávistickém azylu proti Bratislavě, po dočasném a vynuceném přesídlení do Edenu.
A pak, po dlouho odkládaném návratu do Sportovní haly, procházející rekonstrukcí před blížícím se světovým šampionátem, i první sparťanský gól v prvním utkání zpátky pod vlastní střechou. Navíc šlo o jedinou změnu ve skóre za celých šedesát minut utkání s Brnem v listopadu 1984. Lubomír Pěnička strávil ve Spartě třináct sezón. Tu poslední absolvoval po čtyřleté přestávce a zahraničním angažmá v Rakousku, Nizozemsku a Finsku. Měl na to věk. Ve dvaatřiceti letech využil účastník Kanadského poháru 1981 – který v národním týmu odehrál 35 utkání s bilancí šesti vstřelených branek – tehdy přesně deklarovanou oficiální možnost finančně si polepšit na závěr kariéry. Za hranicemi Československa.
A v šestatřiceti se zase vrátil. Nová doba a nové možnosti, po sametové revoluci již neomezené, vymetly z ligových soupisek – především z té sparťanské – řadu klíčových jmen. Najednou byl na domácím trhu nedostatek hráčů. Tak ho přemluvili, ať vypomůže. Sám sobě i ostatním sice dokázal, že na to ještě má, rok ve Spartě navíc mu však bohatě stačil. Pak krátce válel nižší soutěž za Velké Popovice, zkoušel trénovat žáky a juniory. Ale to nešlo skloubit s nesportovními aktivitami. Jako soukromý podnikatel se specializoval na kopírovací přístroje a reprodukční činnost. Zároveň založil nadační fond nesoucí jeho jméno, pomáhající dětem, postiženým závažnou nemocí. A rovněž sportovcům, ocitnuvším se po ukončení kariéry v invaliditě.
DAVID SOELDNER
Autor knih Naše krev je Sparta (2004), Sparta Praha srdce naše (2007) a Legenda Sparta (2018)
