10 SEZON, 103 GÓLŮ A „ESKO“ ZARYTÉ V SRDCI KLASICKÉHO BOJOVNÍKA
Smělý, ke všemu odhodlaný a neústupný válečník, nenávidějící porážky? Takového byste nenašli jen v časech bitvy u Thermopyl. Ale i ve sparťanském dresu v 80. letech minulého století, kdy prožíval nejlepší léta hokejové kariéry. Na ledě by se snad obrazně „přerazil“. Především pro Spartu, občas i proti a kvůli ní. To aby ukázal, že je tady, že se vrátí, jako během vojenské služby v Dukle Trenčín. A potom, aby se klubu svého srdce, zpočátku i se špetkou hořkosti připomenul, když v rámci prvního opravdu velkého trejdu, a jen rok poté, co jako kapitán bez uzardění oplakal porážku ve finále play off s Košicemi, byl odeslán do Českých Budějovic. Vrátil se. Nejdříve na skok. Pak na půl sezony. A už opět ve sparťanském dresu, v utkání posledního kola základní části proti Opavě, oslavil na jaře 1998 velký individuální mezník – 250. gól v lize a reprezentaci, opravňujíc ke vstupu do prestižního Klubu hokejových střelců.
Tomáš Jelínek se narodil 29. dubna 1962 v Praze. Dlouho měl na misce vah rozhodnutí, fotbal, nebo hokej? S druhým nejpopulárnějším sportem u nás přitom začal až v osmi letech. První pokus nedopadl nejlépe. Trenéři na štvanické „nudli“ mu doporučili, ať přijde na nábor znovu. Ale až se naučí bruslit. Celý měsíc intenzivně navštěvoval hodiny veřejného bruslení. A ještě v dorosteneckém věku naskočil mezi dospělé, aby se tam potkal s Kochtou, Bublou či Niklem, které s upřímnou pokorou zdravil, jak se sluší a patří. Vykáním a dobrým dnem.
I jako nehrající náhradník a bez nároku na prémie se cítil v sedmém nebi. Nic mu nevadilo. Hlavně, že byl u toho. A Jelínek byl opravdu u řady věcí. I když v první sezóně zasáhl do hry jen v sedmi případech, na první zápasy nikdy nezapomene. Premiéru si odbyl v Bratislavě, kde fanoušci zasypali soupeře z Prahy sprškou skleněných kuliček, z nichž jedna zasáhla do hlavy čárového rozhodčího. Přesto se hrálo a dělalo, že se nic nestalo.
Druhý duel proti Kladnu? Chtěl si vyšlápnout na kanonýra Nového, netrefil ho a sám se rozmázl o mantinel. Ostuda jako trám. Následující dva roky strávil u vojáků z Trenčína. I proto, že se jeho stále zřetelnější bojovnost promítala do pravidelných účastí v reprezentačních výběrech do osmnácti a dvaceti let.
Po návratu do Sparty se výtečným způsobem, byť nakrátko, uchytil jako křídlo pro černou práci v elitní formaci ve společnosti opor Richtera a Holého.
Fungovalo to, než polevil v přípravě a přibral víc, než bylo zdrávo. Trenéři ho i s vědomím, že má k tomu vrozené dispozice, odsunuli do jiné řady. Nebo nehrál vůbec. Nakonec dostal ultimátum: neshodíš-li nadbytečná kila a nezapracuješ-li na sobě, končíš!
Varování zabralo. Dostal nové parťáky. Žemličku, Petrovku. A v očích sparťanských fanoušků se vypracoval do čítankové role „srdcaře“, fascinujícího publikum svéráznou hrou, založenou na tvrdosti a nesmlouvavosti. Vždyť Sparta byla stále pověstná tím, že má k ruce někoho, kdo soupeře nenechá na pokoji. Zažere se mu pod kůži. Začalo to Šímou, pokračovalo Jánou a Jelínkem.
Sám o sobě říkal, že ničím jiným než tvrdostí zapůsobit neumí. Jako střelec se nenarodil a dokud si do někoho, nejlépe mnohem urostlejšího nebouchne, nepřišpendlí ho k mantinelu, a tím si nezvedne hladinu adrenalinu v krvi, nedokáže se dostat do hry. Přesto se mu v listopadu 1988 povedlo navázat na pětadvacet let starý kousek Rudolfa Šindeláře a vyrovnat klubový rekord, když obranu Litvínova pokořil gólem už po šesti sekundách!
O rok později už seděl na střídačce Českých Budějovic v důsledku emotivní výměny za reprezentačního brankáře Petra Břízu. Z jihu Čech se vypravil do Kanady, aby si vyzkoušel zámořskou NHL ve službách Senátorů z Ottawy. Do Sparty se vrátil jako posila pro play off 1994, ale s ohledem na zdravotní trable hrál jen polovinu prvního semifinálového zápasu.
A když se pak přes léto nedohodl na smlouvě, upsal se, on, od narození sparťan, konkurenci ze Slavie, která právě postoupila do extraligy!
Městská derby prožívat nechtěl. Přesto šel hned dvakrát předčasně pod sprchy. Nejpamátnější zápasy za Spartu, v níž nastřílel 103 branek v 353 utkáních? V sezoně 1984/85, kdy Pražané v duelu sestupem ohrožených klubů deklasovali Vítkovice 11:1, zaznamenal čtyři góly! A v poslední sparťanské sezoně vskutku pikantní návrat do Plzně, ze které byl uvolněn na hostování. Vlastní hráče sprovodili diváci ze scény mohutným pískotem. Ale pětatřicetiletého veterána, byť opět sparťana, kterého si předtím oblíbili, skandovaným potleskem, ačkoliv těsně před koncem zpečetil ostudnou porážku Západočechů 0:10, a zároveň vlastní hattrick, ze zdánlivě nedbalého trestného střílení!
V sezoně 1997/98 nasbíral rovněž rekordních 150 trestných minut. Temperamentní Tomáš Jelínek se mohl stát, ale nestal, i prvním hokejistou, který by v lize odehrál 700 utkání. Nakonec jich zvládnul 697 i proto, že kariéru nekončil podle přání tam, kde začínal – ve Spartě – ale ve Vítkovicích. Slušnou stopu zanechal i v reprezentaci. Zúčastnil se tří světových šampionátů, zimních olympijských her v Albertville, a ze všech akcí si přivezl bronzové medaile.
Kromě NHL okusil finskou a švýcarskou ligu. A hokejovou štafetu v české extralize převzal stejně urputný syn Petr, ačkoliv, v rozporu se srdeční záležitostí svého otce, se uchytil u městského rivala ve Slavii.
DAVID SOELDNER
Autor knih Naše krev je Sparta (2004), Sparta Praha srdce naše (2007) a Legenda Sparta (2018)
