OSM SEZON VE SPARTĚ. A V 38 LETECH ČTYŘI GÓLY DO SÍTĚ SLOVANU!
Byl na vrcholu sil, na strmém, zdánlivě ničím nenarušitelném vzestupu hokejové kariéry. K oddílovému úspěchu, jehož dosáhl pod značkou prvotřídní kvality známé jako LTC Praha, přidal dvě zlaté medaile z mistrovství světa. Jenže ve chvíli, kdy se s kamarády chystal k obhajobě titulu do Londýna, dopadla na ně ruka mocenské zlovůle. Ve vykonstruovaném procesu s hokejovými reprezentanty si vyslechl krutý ortel – deset roků v komunistickém žaláři! Osudová nespravedlnost ho nezlomila. Ani lásku k hokeji tmavá cela nezadusila. Naopak. Po polovině trestu, ve třiatřiceti letech, se vrátil na led i s dalším z odsouzených, Stanislavem Konopáskem, v barvách Sparty! Tak, jak si ho pamatovali. Jako dravé pravé křídlo a neúnavný rváč, drze pronikající do soupeřova obranného pásma se vzpřímenou hlavou. Žádný puk pro něj nebyl ztracený. A běda, pokud mu ho někdo z mladších spoluhráčů přihrál, by? na tréninku, nepřesně. Ve všem vyžadoval preciznost a poctivost, kterou sám odevzdal velké vášni. Lednímu hokeji.
Václav Roziňák se narodil 7. prosince roku 1922 v pražském Podskalí. Aktivním sportem, zocelujícím tělo i duši, žil naplno od útlého věku. Byl členem juniorské veslařské čtyřky, za národní tým hrál pozemní hokej, ovšem nejdále to s hokejkou v ruce dotáhl mezi mantinely obestavěnými kolem ledové plochy. Začínal v SK Podolí, pak byl oporou LTC, a už jako věkem i vězením poznamenaný „stříbrovlasý“ muž, ukončil aktivní kariéru po osmi spar?anských sezonách s bilancí 53 vstřelených gólů.
Jeho první kontakt se Spartou po návratu na svobodu byl přitom velmi kuriózní. Zasloužil se o něj hokejový fanatik Jan Císařovský počátkem roku 1955 v době, kdy v západním Německu vrcholil světový šampionát, a část spar?anských obhájců domácího titulu oblékla dres národního týmu. A tak zorganizoval přátelské utkání, k němuž se do Prahy dostavil Spartak Brno alias Závody Jana Švermy.
A to i s nedávno propuštěnými legendami – Jirkou, Bubníkem, Konopáskem a Roziňákem. Štvanice praskala ve švech. Diváci se nemohli dočkat dlouho zapovězených miláčků, ale z „vyšších míst“ přišel rozkaz – kriminálníci na led nesmí! Na druhý den byl Roziňák předvolán k výslechu a obviněn, že to byl on, kdo nespokojeným fanouškům rozdával letáky a nabádal je k protistátnímu chování.
Nebyl to zdaleka poslední ústrk, řadu dalších si užil jako právoplatný člen kádru Spartaku Sokolovo, kam přichází v sezoně 1956/57 už na zastřešenou Štvanici. Hrát hokej v Brně mu zakázali.
Po letech dřiny v uranových dolech netoužil ani po obdobné, stejně vysilující práci v kladenských hutích. Ulehčit si život, zabezpečit rodinu, manželku, syna, pořídit si pořádný byt, a vydělat peníze? To šlo jenom v Praze. A hokej v Praze? To byla Sparta!
Zpočátku se v novinách psalo o tom, jak funguje obnovená vazba Roziňáka s Konopáskem na Zábrodského. Později převládla cílená kritika. Každý jeho, v podstatě běžný prohřešek proti pravidlům, byl zdůrazněn a pokárán slovy, že hrubým chováním nedělá reklamu mužstvu, ani celé Praze. Obyčejní lidé na propagandu nedali.
A stejně tak mladí spoluhráči. Vždy? Roziňákova výkonnost i v pokročilém věku vyvolávala uznalý obdiv! Nehrnul se bezhlavě do útoku, byl houževnatým specialistou na bránění. A také dobrý bruslař, který neztrácel sílu při neustálém brzdění. Místo toho vyjížděl obloučky, a tím pádem byl pořád ve hře.
A že se hokej za šest let žaláře změnil? Zvýšené nasazení, častější osobní souboje a tvrdost, nic mu nevadilo. Rychle se přizpůsobil. Pokud by cítil, že mladým kondičně nestačí, chtěl to vzdát. Opak byl pravdou. Měl na ně. A proto ho mnozí neměli rádi, i když to nechtěli dát najevo. On však dobře cítil, že jim nedělá dobře, že se stále píše o „starém Roziňákovi“, že jim bere místo a popularitu. Nová generace obecně neměla ráda vzory, úctu či obdiv. I proto byl na ně přísný, možná až moc. Špatnou přihrávku museli na tréninku opakovat i desetkrát za sebou. Ale zase toho hodně naučil. A sám si užil pár krásných momentů.
Ve druhé sezoně 1957/58 nastřílel deset branek, z toho bezmála polovinu jihlavské Dukle. Mladé a zatím nezkušené „vojáčky“ spar?ané v historicky prvním vzájemném utkání vyprovodili 12:0. A Roziňák dal poprvé čtyři góly! Pak se zabydlel v útoku s Charouzdem a Bukačem a 11. února 1961 přispěl k drtivému vítězství nad Slovanem Bratislava 17:3 opět čtyřmi brankami!
Opomenout nelze ani podíl na vítězství ve Spenglerově poháru. A hodně neobvyklou, dnes těžko opakovatelnou iniciativu. V obci Hraštice, kousek od Nového Knína, zakoupil stejně jako spoluhráči Konopásek a Bünter víkendovou chatu. V hlavě se mu zrodil bláznivý nápad. Až se místní rybník pokryje pevnou vrstvou ledu, uspořádat přátelské utkání mezi ligovou Spartou a starousedlíky! Souhlasilo vedení i trenéři. Hráči navlékli dresy, nasadili kulichy a před kulisou početných zvědavců sehráli duel, jehož nepodstatný výsledek se nedochoval.
Životem ošlehaný hokejový veterán se s ligou rozloučil v jednačtyřiceti letech, stále jako platný člen základního kádru a nepřehlédnutelná osobnost celé soutěže. Psal se rok 1964. Ale ve Spartě působil ještě jako trenér rezervního „B“ týmu od konce aktivní kariéry do jara 1967. Následujícího, bouřlivého jara, opustil Československo a zbytek života strávil mezi alpskými štíty v pohádkově krásném Švýcarsku. Osud mu umožnil užívat si skutečné svobody a ve svobodném světě bezmála třicet dalších let. Zemřel 1. března 1997 v Curychu. A v roce 2008 byl Václav Roziňák in memoriam uveden do nově vzniklé Síně slávy Českého svazu ledního hokeje
DAVID SOELDNER
Autor knih Naše krev je Sparta (2004), Sparta Praha srdce naše (2007) a Legenda Sparta (2018)
