10 SEZON, 228 GÓLŮ, 30 HATTRICKŮ, NÁVRAT DO LIGY A DVA MISTROVSKÉ TITULY
Aktivně se podílel na zisku prvního titulu mistrů světa pro Československo v roce 1947. Na konci dekády dal ale pražskému LTC vale, a pomocnou ruku podává tápající Spartě. Z postu vůdčí osobnosti, středního útočníka a neformálního trenéra, jí vyvedl z nižší soutěže zpátky mezi elitu. Spoluhráče stmelil v partu kamarádů, bavící se na ledě i mimo něj. Například bláznivými divadelními kousky s dobrovolníky. A v rámci odreagování před vrcholem sezony ji jako správný šéf vyvezl i na památná soustředění do Vysokých Tater. Důsledek? Dva roky po sobě mistrovský titul! Ve chvílích volna, třeba cestou ve vlaku z jednoho konce republiky na druhý, hrál s chutí mariáš, a strašně nerad prohrával. Nejen v kartách, ale především na ledě, kde ho proslavil jak smrtící bekhend, tak neodmyslitelný módní doplněk, šála kolem krku, s níž si chránil choulostivou šíji před ztuhnutím.
Vladimír Zábrodský, řečený „Vovka“, se narodil 7. března 1923 jen malý kousek od pražské Štvanice. Odmalička byl veden k aktivnímu pohybu. Bruslit začal v pěti letech, s hokejkou si rozuměl od sedmi, a když oslavil deváté narozeniny, poprvé oblékl dres LTC.
Nekouzlil však pouze na bruslích, ale také s tenisovou raketou v ruce. A jak! Byl to absolutní talent. V bílém sportu nás reprezentoval ve třech ročnících slavného Davisova poháru v letech 1948, 1955 a 1956.
Ale v hokeji se proslavil ještě víc. Vysokou výkonnost si udržel i proto, že přísně dbal na životosprávu. Místo knedlíků upřednostňoval zeleninu a ovoce, nekouřil, ba ani nepil alkohol. Skleničku vína si dal opravdu výjimečně.
Jenže individualita plná rozporů byla trnem v oku vládnoucí garnituře nového společenského zřízení, které se v našich zemích zformovalo po komunistickém puči v únoru 1948. Osobnost, hanlivě označovaná za primadonu, nemístně hýčkanou za kapitalistické éry, se navíc v roce 1950 stala ještě tajemnější poté, co ve vykonstruovaném procesu velezrady bylo jádro národního mužstva, zasažené na nejcitlivějším místě zákazem vycestovat za obhajobou dvou světových titulů do Londýna, uvězněno. S výjimkou kapitána reprezentace, Vladimíra Zábrodského!
O tom, proč se tak stalo, se vedly diskuze po pět desetiletí. A bez relevantního výsledku. Vždyť zatím, co ostatní byli smeteni z ledové plochy do uranových dolů, on zůstal na svobodě a mohl i nadále bavit diváky hokejovými kousky. V očích méně šťastných spoluhráčů i nemalé části veřejnosti upadl v podezření.
Trestu neunikl až o deset let později, kdy stejně jako Jiří Hanzl či dalších devět hráčů sparťanského kádru byl zapleten do aféry kolem sjednaných sázek. Tím ostatně skončilo i jeho jinak úspěšné působení ve službách Sparty. A to přesto, že hned na začátku musel oželet oblíbenou desítku na zádech, kterou vlastnil Cee, a jako náhradu zvolil nezvyklé číslo patnáct.
Za Spartu odehrál deset sezón, tu první v nižší soutěži. Mezi elitou nastoupil do 168 utkání, v nichž nastřílel úctyhodných 226 branek. A na čele nejlepších střelců klubové historie vydržel až do chvíle, než ho v sezoně 1973/74 přeskočil Jan „Gusta“ Havel. Těžko se ale budou překonávat jiné jeho rekordy – 30 sparťanských hattricků a ligové maximum, osm branek v rámci drtivého vítězství nad týmem Kladna 12:0, v utkání, které se hrálo 3. prosince 1952. O tři roky později v Českých Budějovicích zmrazil domácí tým v rozpětí jedné minuty třemi góly při sparťanském oslabení!
A v sezoně 1954/55 vytvořil jiný úžasný rekord – deset utkání v řadě skóroval! Hlavní zbraní „Vovky“ Zábrodského byla netradiční bekhendová střela a předvídavost. Během sparťanského angažmá se stal třikrát králem ligových kanonýrů, celkově šestkrát. Recept na góly? Když najížděl v sólovém úniku, vybíral ze dvou základních možností. Pokud byl brankář pravák, poslal mu puk kolem hokejky. Pokud vytušil, že s tím počítá, udělal kličku a kotouč zavěsil do sítě z druhé strany. V případě, že se rozhodl pro přihrávku, dostávali se do vyložených šancí i jeho s léty se obměňující spoluhráči. Zpočátku nastupoval v útoku s křídly Kusem a Veckem, později s dvojicí Pospíšil – Jan Hanzl a nakonec Bukač – Charouzd. A krátce i s Roziňákem a Konopáskem. Na týmu, s nímž jako první v našich zemích cílevědomě nacvičoval využití přesilových her, a který pod jeho taktovkou získal v letech 1953 a 1954 první dva tituly, si nejvíce vážil, že se jednalo o semknutý kolektiv, jenž i přes dílčí individuální nedostatky dokázal porážet uměle vytvořená, a všemožně preferovaná vojenská mužstva.
Po vlastním „vyhnanství“ v ostravských dolech, kam byl v rámci trestu za účast na sázkařské aféře odeslán, se po třech letech vrátil do hlavního města a ještě další dvě zimy vypomáhal v pražských Bohemians. Od vitálního čtyřicátníka se měl co naučit i mladíček, a další z budoucích sparťanských legend, Jiří Kochta.
V létě 1965 se Vladimír Zábrodský nevrátil s celou rodinou ze zahraniční dovolené, a od té doby žije ve švédském Stockholmu.
Světový ani český hokej však na legendárního útočníka nezapomněl. Nejdříve byl v roce 1997 zařazen do Síně slávy mezinárodní hokejové federace IIHF a v rámci oslav 100 let od založení Sparty také do historického týmu největších sparťanských hvězd. Vladimír Zábrodský zemřel 20. března 2020 ve věku 97 let.
DAVID SOELDNER
Autor knih Naše krev je Sparta (2004), Sparta Praha srdce naše (2007) a Legenda Sparta (2018)
